10. březen
Dnes v noci mě probudil telefon. Pomalu jsem uchopila sluchátko, ještě napůl ve snu, ale slova maminky mě okamžitě dostala do reality. Dcero, hoříme, máme tu požár, plakala do sluchátka. Slyšela jsem praskání ohně, křik, zmatek. Adrenalin mi projel tělem.
Maminčin dům stál patnáct kilometrů od Brna, byl velký, ale už notně starý. Okrajová vesnice se pomalu spojovala s městem, domy rostly. V duchu jsem přemítala, kolik ten dům asi mohl mít let Teď už je ale zbytečné počítat.
Postavil ho kdysi pradědeček z otcovy strany, potom děda přistavěl v létě druhé patro, časem prošla stavba další modernizací a horní patro se už dalo obývat i v zimě.
Samozřejmě byl dům rozšířený o verandu a prodloužený. Když jste se na něj podívali, vypadal pevně, ale byl to jen klam. V zimě tam mrzlo, v létě vlhko.
Pomalu ale jistě dům chřadl a rozpadal se. Všichni to věděli. Nejlepším řešením by asi byl jeho zbourání jenže máma stála pevně na svém: rekonstrukce. Je vdova, hospodářka, sama rozhoduje.
Na nový nemáme, zvládneme jen opravy, tvrdila vytrvale.
Snažila jsem se jí přesvědčit: Mami, proč tak velký dům? Kdyby sis koupila menší, krásně by sis žila, klidně i dvoupatrový vyjde na rozumné peníze. Měla bys víc místa na své milované květiny. Jenže má slova letěla do větru.
Bratr Filip byl vždy na matčině straně. Ty tomu nerozumíš, Lenko. Je to náš rodový dům, usedlost! Takovou hodnotu přece nesmíme zahodit. Velká oprava a bude jako nový. Maminčiny i Filipovy zásady vždy vyhrály, i když to nikdy nebyla nejrozumnější cesta. Nakonec jsem to přijala. Když šel do kytek další Filipův projekt, podporovaný mamkou, jen jsem pokrčila rameny.
Tak dělejte opravy, jak chcete, rezignovala jsem. Až budete něco potřebovat ode mě, ozvěte se. Už jsem do toho nikdy nevstupovala.
A opravdu když máma prodala byt, kde bydlela sestřenice a za ty peníze měla jen na opravu, bylo rozhodnuto. Byt byl částečně její, druhou půlku měl syn sestřenice, ten ji od ní odkoupil. Moc na tom nevydělala.
O měsíc později v noci další telefonát. Dům vyhořel. S manželem Milanem jsme přijeli už jen na spáleniště. Zachránit nebylo co.
Lenko, navrhl Milan, dejme mamku do té jednopokojové na Štefánikově, právě se vystěhovali nájemníci. Přikývla jsem. Byt byl sice Milanův, ale bral to jako samozřejmost: Všechno máme společné, tvoje máma potřebuje pomoc. Můžeme přijít o peníze z pronájmu, ale máme další dvě, žijeme v jiné.
Přestěhovali jsme mámu, koupili, co chybělo. Jednou jsem ji navštívila bez ohlášení s nákupem a Uvnitř slyším televizi, kterou jsme nikdy do toho bytu nedávali. Bylo tu cítit kávu, dokonce ta jejich automatická konvice.
Mami, tys říkala, že vše shořelo To je ta televize z tvých narozenin!
Lenko, myslíš, že kradu? Všechno jsme převezli ještě před opravou, zůstaly jen holé zdi. Kvůli pojištění jsem řekla, že shořelo úplně všechno. Nábytek má Filip. On má nový byt, nestačili koupit všechno, tak využili ten starý. A moje věci už jsem převezla od něj zpět, nepotřebují moje povlečení, vysvětlovala máma.
Filip koupil byt? A za co?
To nevím, neptala jsem se, prostě koupil.
Začínalo být jasné, že něco tají, ale co přesně, to ukáže čas. Vždycky jsem věděla, že máma udělá pro Filipa cokoli. Byl smolař, nikdy mu nic nevyšlo, stále ho někdo podvedl. Jen já jsem se vždy cítila být ta podvedená.
Co budeš dělat s tou parcelou? Oheň vzal všechno, ale místo je dobré, a peníze i pojištění přece máš.
Nic, prodám ji. Už mám kde bydlet, bohatá dcera pomůže, a Filip je nešťastník má samé dluhy
Nechceš si za ty peníze koupit svůj byt?
A co bych dělala tady, chceš mě vyhodit?
To je byt Milana.
Vy nezkrachujete!
Nabízela jsem, že bychom mohli postavit nový dům, v sousedství stojí jeden krásnější než druhý. Mámo, vždyť já ti to nabízela dávno před požárem.
Není třeba. Rozhodla jsem, prodám pozemek. Stejně dům patřil mužské linii, Filip nechce vesnici, chce žít ve městě.
Tak se nebudu přít.
Večer jsem Milanovi řekla: Máma chce prodat pozemek. Chápal, že je to její volba, ale přemýšlel nahlas: Já bych tam klidně bydlel. Tvůj táta miloval odpočívat pod starou lípou.
Bylo mi to najednou líto lípa, jako znamení Možná bychom to spolu měli zkusit. Konečně dům je náš sen. Děti by byly šťastné. Když vyrostou, budou vozit vnoučata.
Co když ten pozemek koupíme? nadhodil Milan. Raději jsem chtěla mít vše právně potvrzeno víc důvěřuji papíru než domluvě. Máma nám hned prodat nechtěla. Nakonec jsme čekali, až ji dá oficiálně na prodej, a koupili jsme ji.
Ale máma si za ty peníze byt stejně nekoupila všechno dala Filipovi, ten nezvládl splácet hypotéku a přišel i o byt. Pojištění z požáru nakonec taky nedostala domluva s pojišťovnou neklapla, protože bylo jasné, že někdo oheň založil záměrně.
My s Milanem jsme postavili na pozemku dům našich snů. Bylo to těžké, potřebovali jsme nejen všechny úspory, ale i hypotéku, ale zvládli jsme to, výdělky z pronájmu nám pomohly. Po přestěhování jsme mohli pronajmout ještě jeden byt navíc.
Máma dál žila v našem bytě zdarma. Peníze od prodeje parcely dala Filipovi, stejně se mu nedařilo. Všechno v rodině se točilo okolo jeho smůly a mně čím dál víc připadalo, že já jsem vždy ta, kdo zůstane ošizená.
Maminka někdy přijede na návštěvu. Chválí náš prostorný dům, vypočítává, jak je u Filipa těsno, jejich děti nemají kde spát. Měla jste si koupit větší byt, říkala jsem vám to, pořád omílá. O mém domě ale mluví, jako by byl rodový a patřil jen Filipovi do budoucna.
Vždyť jsme ten dům postavili my, z našeho. Vždyť všechno jsme tě podrželi. Ale máma jen vrtí hlavou chlapská linie musí pokračovat.
My máme dost, ale jemu je pořád smůla v patách! zlobí se kvůli Filipovi máma. Ale právě tak: peníze z prodeje bytu šly Filipovi, pojištění taky, co zůstalo po tátovi To všechno šlo jemu. My s Milanem jsme na všechno spoléhaly samy.
Jednou přišel na návštěvu bratranec Ondřej z Prahy. Trochu vtipkoval: Přijel jsem se podívat na chudé příbuzné teta tvrdí, jak živoříte, a vy tu bydlíte v paláci!
Smála jsem se: Maminka umí vyprávět Ale my jsme si na dům půjčili a dlouho platili. Přivezl mi také zlaté náušnice, které maminka schovávala: Teta hned po pohřbu chtěla všecko zlato, prý jí to sestra odkázala. Naštěstí jsem schoval šperkovnici, teta ji hledala u nás.
Smutně jsme se zasmáli: Kdybys jí to dal, všechno by skončilo u Filipa. On potřebuje hodně, my jsme ti hloupí, co pořád makají.
Dnes je nám dobře. Máma už většinou zůstává doma, bolí ji nohy. Filip je neustále zaneprázdněný a pořád, podle slov mámy, ho někdo obírá. Děti nám dělají radost, Ondřej jezdí na návštěvy, smích a klid nám dělají společnost. A život utíká dál každý z nás si štěstí musí ukovat sám.
