Všechno to začalo ve středu večer, když táta napsal do naší rodinné skupiny na WhatsAppu, že v neděli se prostě MUSÍME sejít. Bez výjimek, žádné omluvy, že je to nutné. Že jde o důležitou věc a že musíme být všichni.
První, co mě napadlo, bylo to nejhorší.
Moje sestra Adéla a brácha Honza na tom nebyli jinak.
Volali jsme si a všechno to byla jedna velká obava zdraví, diagnostika, něco fakt zlého.
Táta nikdy nevolá rodinné porady. Nikdy. Ani když se stalo něco velkého, vždycky šlo všechno mimochodem.
Dokonce přijela i teta Lenka ze Zlína, protože si myslela, že to bude něco jako rozloučení nebo snad ještě něco dramatičtějšího.
Sešli jsme se všichni v Brně, nervózní, s mokrýma dlaněma a sevřeným žaludkem.
Táta seděl v obýváku, vážný jak nikdy. Nikdo z nás neřekl ani slovo.
Máma rozvedená s ním, ale přišla na něj koukala napnutě.
Začal větami ve stylu:
Jsou to teď těžší časy
Život se mění
Někdy člověk musí udělat odvážné rozhodnutí
Mluvil pomalu, díval se na nás jako někdo, kdo přišel oznámit, že padá meteorit.
V krku mi vysychalo, všichni jsme byli připraveni na nějakou hrůzu.
A pak to z něj vypadlo:
Potřebuju od vás na nějaký čas finanční pomoc.
Zůstali jsme úplně ztuhlí.
A za chvíli dodal:
Chci rozjet projekt se svou partnerkou.
Všichni jsme si mysleli, že mluví o práci, nebo nějakém podnikání.
A pak řekl úplně bez studu:
S přítelkyní.
Holka, kterou poznal před půl rokem.
Téměř stejně stará jako já.
Celá jsem zbledla.
Ségra jen polkla naprázdno.
Máma úplně ztuhla.
Všechny obavy z nemocí a tragédií zmizely zbylo už jen rozhořčení.
Táta pokračoval: slečna má sny, on ji chce podpořit a potřebují peníze, aby si otevřeli malou kavárnu.
A prý když on byl vždycky s námi, čeká teď, že budeme stát za ním.
Měla jsem vztek. Opravdu velký.
Protože on s námi nikdy tak nebyl, jak teď vypráví.
Nikdy neposlal alimenty v plné výši.
Nikdy nepřišel na školní akademii.
Nikdy se neptal, jestli doma máme co jíst.
A teď teď chce, abychom mu sponzorovali image před mladou partnerkou.
Brácha mu řekl, že jestli chce mladou přítelkyni, musí si na to vydělat po svém.
Že to není naše starost platit za jeho manýry.
To už se urazil.
Řekl, že to není nějaká rozmařilost, ale láska.
Ségra se skoro rozesmála.
Já byla potichu, protože kdybych začala, neřeknu nic pěkného.
On trval na tom, že chce rodinnou půjčku, ale že nic podepisovat nebude, protože důvěra v rodině je základ.
Nakonec jsme všichni řekli ne.
Táta vyšvihl, že jsme nevděční, že neumíme držet při sobě, a že takhle rodiny zanikají.
Máma mu řekla klidně:
Rodiny se rozpadají, když někdo přestane plnit svou roli, Franto.
On prásknul dveřmi a byl pryč.
Ta jeho mi dokonce psala na WhatsApp:
Nevěděla jsem, co je láska, dokud jsem ho nepotkala.
No, tak si to představ.
Ani jsem jí neodepsala.
Od té doby vůbec nekomunikuje.
Bráchu ségrou zablokoval.
Mně napsal jen zvlášť, že čekal jsem od tebe víc.
Nevím dodnes, jestli jsme udělali to nejlepší.
Ale jedno vím jistě:
Jestli chce táta zazářit před mladou přítelkyní
tak ať za to platí on, ne my.
