Zuzano, měli bychom si promluvit o výdajích. Myslím hlavně o těch tvých… o tom, jak rozhazuješ.
Zuzana ztuhla s hrnkem kávy napůl cesty k ústům. Bylo sedm ráno, ještě se pořádně neprobrala, a Lukáš už stál ve dveřích kuchyně jako soudce chystající se číst rozsudek.
Jakých výdajích? A proč zrovna já rozhazuju? přece jen si srkla, i když káva v tu chvíli ztratila všechnu chuť.
Utrácíš za sebe moc. Každý týden nějaká ta taška, balíček. Jednou šaty, pak zase krém za tři tisíce.
Zuzana pomalu položila hrnek na stůl. Takové obvinění po ránu bez varování, bez dobré ráno, lásko.
Krém stál dva tisíce, jestli ti na těch číslech až tak záleží. A není to každý týden, ale jednou za dva měsíce.
Zuzano, máme společný rozpočet.
Řekl to tónem učitele, co vysvětluje násobilku zpomalenému žákovi. Zuzana pevně semkla rty. Napočítala do pěti. Nepomohlo.
Lukáši, mám ti připomenout, kolik ty měsíčně dáváš do auta?
Zamračil se. Očividně takový protiútok nečekal.
To je něco jiného.
Samozřejmě, že něco jiného. Benzín, myčka, nějaké přísady, pojištění, technická každý půlrok. Já jsem ve tvé Octavii ani jednou neseděla za volantem!
Já s ní jezdím do práce. Lukáš založil ruce. Je to pracovní nástroj.
Zuzana se rozesmála. Nebylo to veselé, spíš trochu nervózní.
Pracovní nástroj? To vážně? A oblečení a kosmetika pro mě jsou asi pro zábavu? Sedím v kanceláři, setkávám se s klienty, nemůžu přijít v vytahaném tričku a vysušenou pletí.
Ale dalo by se i šetřit, ne?
No jasně. Zuzana přikývla. Tak já budu tři roky nosit na schůzky jeden a ten samý sako. A ty místo Octavie prodáš auto a pořídíš si Felicii. Taky tě doveze do práce, ne?
Lukáš otevřel pusu, zase ji zavřel. Promnul si kořen nosu.
To překrucuješ.
Ne, to ty si přiohýbáš pravidla. Když jde o tvé výdaje, je to investice. Ale když o moje, je to rozhazování. Praktická matematika.
Chvíli postál, pak mávl rukou a odešel z kuchyně. Zuzana slyšela, jak práskly dveře.
Káva úplně vystydla. Vylila ji do dřezu a čelem se opřela o studené obklady nad linkou.
Paráda, začátek dne jak má být…
V práci se málem udusila Petrina, když to od Zuzany slyšela.
Počkej, on ti tohle řekl? Už ráno?
Zuzana píchala vidličkou do sekané v menzovém talíři. Chuť k jídlu neměla už od rána, a ani za pět hodin to nepřešlo.
Opravdu. Ani kávu jsem nestihla dopít.
Klasika. Petra se opřela a přižmouřila oči. Ten můj bývalý měl to samé. Prý, budeme dělit všechno napůl. Moderně a spravedlivě.
A jak to dopadlo?
Hned jsem mu to vysvětlila. Říkám: ty jíš dvakrát víc než já. Podívej já jogurt k snídani, ty čtyři vejce a slaninu. Na oběd jsem měla salát, ty dvě teplá jídla. Takže za jídlo, drahý, plať podle toho, kolik toho sníš.
Zuzana se pousmála. Petra by mohla dělat advokátku její argumenty byly jako z žuly.
Pochopil to?
Jo, pár dní běhal s kalkulačkou a sbíral účtenky. Pak ho to přešlo. A za měsíc jsme se rozešli.
Myslíš, že kvůli tomu?
Myslím, že to byl spíš příznak. Petra pokrčila rameny a vrátila se k salátu. Když ti chlap začne počítat každou korunu, už nejste na stejné lodi. Má před očima nějakou svoji vizi, kde tě chce omezit.
Zuzana jen mlčela. V těch slovech bylo něco nepříjemně přesného.
Večer šla domů pomaleji než obvykle. Cíleně vystoupila o jednu zastávku dřív a prošla se pěšky. Ve vzduchu byl cítit vlhký asfalt a taková zvláštní hořkost buď z listí, nebo z výfuků. Ani nechtěla myslet na to, co ji doma čeká.
Byt ji přivítal tichem. Lukáš ještě nebyl doma. Zuzana se převlékla, vytáhla z lednice kuře a zeleninu, pustila se do vaření. Ruce pracovaly automaticky krájet, solit, naskládat na plech. Hlava byla prázdná, a to bylo vlastně docela uklidňující.
Lukáš přišel kolem osmé. Nakoukl do kuchyně, postál.
Neutratila jsi dneska zase něco navíc?
Zuzana se ani neotočila. Pokračovala v míchání zeleniny.
Ne. Dneska jsem nekoupila vůbec nic.
Kývnul a šel se převléct. Zuzana vypnula sporák, prostřela stůl. Dvě porce, salát, kuře se zeleninou. Všechno jako obvykle, jen trochu menší porce v lednici už toho moc nebylo a do obchodu z principu nešla.
Posadili se k večeři. Lukáš se podíval na talíř, pak na Zuzanu.
Proč je toho jídla tak málo?
Zuzana položila vidličku ke kraji talíře a zadívala se na Lukáše dlouze a klidně.
No, chtěl jsi všechno napůl… Tady to máš napůl.
Lukáš zamrkal. Vidlička mu zůstala viset v ruce napůl cesty k ústům.
Jak to myslíš?
Přesně jak říkám. Uvařila jsem večeři a rozdělila ji na dvě úplně stejné části. To je ta tvoje. Zuzana ukázala na jeho porci. Mimochodem, já si s tím vystačím i na snídani. Ale čím budeš zítra ráno jíst ty, to nevím. Potraviny jsou přece společné, všechno napůl. Těžko budu v lednici nechávat víc pro tebe.
Lukáš položil vidličku. Rty se mu napjaly, tváře zčervenaly.
Zuzo, tohle je nějak… nespravedlivé.
Nespravedlivé? Zuzana pozvedla obočí a opřela se o opěradlo židle. A co přesně je tady nespravedlivé? Ty jsi přece navrhl dělit náklady. Já dělím.
Ale já to myslel… jinak!
Jak, jinak? Že se mají krátit jen moje výdaje, ale tvých se to netýká?
Lukáš mlčel. Zuzana viděla, jak se snaží najít argument a nic nenachází.
Mimochodem vzala si sklenici s vodou kolik jsi dneska utratil za benzín?
Jak to s tím souvisí?
Prostě kolik?
Váhal, zamračil se a něco počítal v duchu.
No… asi tři stovky. Možná čtyři sta korun.
Dejme tomu tři sta. Zuzana vstala od stolu. Počkej chvilku.
Odešla do předsíně. Lukáš slyšel, jak otevírá skříň a šustí něčím. Zuzana se vrátila s jeho peněženkou v ruce.
Co to děláš? Lukáš se napůl zvedl ze židle.
Beru si svoji polovinu.
S klidem otevřela peněženku, vytáhla tři stokorunové bankovky, pečlivě je složila a schovala do kapsy domácích kalhot. Lukáš na ni zíral s otevřenou pusou.
Zuzo, ty to myslíš vážně?
Naprosto. Postavila mu peněženku před nos. Ty jsi dal tři sta za benzín já si tedy vezmu tři sta na svoje potřeby. Je to fér. Všechno napůl, jak jsi chtěl.
Ale to nedává smysl!
To je přece tvoje iniciativa, Lukáši. Já ji jen dotahuju do konce. Třeba si tak našetřím na nový svetřík.
Lukáš mlčel, vystouplá žíla na krku, čelist zaťatá, ale neřekl už ani slovo. Zuzana v klidu dojídala kuře.
Večeře proběhla v naprostém tichu.
Týden se skoro vlekl. Každý večer Zuzana vařila přesně pro dva, porce rozdělovala jak podle pravítka. Lukáš koukal na svůj talíř, pak na její, zamračeně, ale mlčel. Každé ráno se ho Zuzana ptala, kolik plánuje dát za benzín a večer si brala půlku. Ve středu začal jezdit do práce metrem.
V pátek už vypadal jako hladový vlk.
Do soboty si Zuzana do speciální obálky uložila skoro dva tisíce korun. Lukáš si začal kupovat jídlo po cestě, domácí mu nestačilo. A Zuzana o tom moc dobře věděla už v pondělí si přepočítala všechny jeho peníze. Napůl, když napůl.
V sobotu ráno seděl Lukáš v kuchyni s hrnkem čaje v ruce. Když Zuzana vešla, podíval se na ni. Kruhy pod očima měl snad až ke rtům.
Zuzo trochu ztěžka polkl, promnul si krk mýlil jsem se. Promiň.
Zuzana si nalila kávu a posadila se naproti. Mlčky čekala na pokračování, zahřívala si dlaně o horký hrnek.
Je to celé hloupost, vydechl Lukáš. Úplně nesmyslný nápad. Něco jsem si přečetl na internetu, nechal se zblbnout… Necháme to být, co?
Jasně, přikývla lehce. Jen připomínám, že jsem ti ještě neúčtovala svoji domácí práci.
Jakou práci?
Vaření, úklid, praní, žehlení. Kdybych to brala podle sazeb, ještě bys mi dlužil tak tři tisíce. Minimálně.
Lukáš se zakuckal čajem, rychle sáhl po ubrousku.
Ale počítat to nebudu Zuzana usrkla kávy a podívala se na něj přes hrnek. Pokud ty přestaneš dělat z našeho manželství účetnictví. Platí?
Platí! kývl bleskurychle. Slibuju. Žádné další počítání.
Skvělé.
Zuzana se usmála a natáhla se po sušence. Lukáš na ni koukal jako ten, kdo se právě vyhnul katastrofě.
A Zuzana si jen pomyslela, že někdy je nejlepší dotáhnout mužské nápady do absurdna. Ukázat pravou míru blbosti, převrátit je ve svůj prospěch.
A pak se nejen ten vztah podaří zachránit, ale i vyhrát malou domácí válku. Taková je ta naše jednoduchá aritmetika.
