Šoural se noční Prahou, motající se jak po špatných houbách z Vysočiny, po pořádné dávce slivovice. Kam to vlastně došel? Vůbec ho to nezajímalo. Praha je jeho a nohy už nějak trefí pod rodný gauč. Měl totiž zásadnější starosti vést hluboce filozofický monolog, hezky nahlas.
Proč, proč mám zrovna já takovej život? Dvacet sedm známým děti chodí do první třídy, a ze mě mají holky radost vždycky tak měsíc. V tom lepším případě. Jsem hrubý? Ale kdež! No, možná jo Ale tak má chlap být, ne? usmál se Nikolas na temnotu kolem sebe. Jediné, co se mi v životě povedlo, je kšeft. No, milionář ze mě rozhodně nebude, ale na pohodovej život a pěkný auto to stačí, žán.
Náhle se zastavil, chytil se za hlavu a z očí mu vyhrkly slzy:
Tolik peněz jsem narval tomu doktorovi, a výsledek? Nic s tím neudělám. Tady máte adresu jednoho experta v Praze. Ale myslím, že ten vám stejně nepomůže. Ale víte co? Zítra za tím expertíkem fakt pojedu.
Přišel k mostu přes Vltavu. Zahleděl se do černé hladiny:
Skočit bych mohl, co? Vltava je hluboká, konce žádný, jen vlnky… zadíval se ještě jednou. Ne, topit se nebudu. Je zima. A Sokrat je nekrmený. Jdu domů.
Vydal se přes most, jenže uprostřed spatřil dívku, snad ještě holku. Na hrudi krosnička a v ní mimino. Stála, hleděla do vody a najednou začala lézt na zábradlí. Postavila se na horní tyč, ruce do šířky a… Nikolas k ní vyrazil. Stihl ji chytit kolem pasu, přitiskl k sobě a oba skončili na špinavé dlažbě. Dítě začalo řvát.
Jsi normální?! zařval Nikolas, střízlivější než ráno.
Co je ti do toho? Neplet se, kam tě nikdo nezve! rozbrečela se.
No, nějak se mi nezdálo, že je čas umírat, hlavně když máš doma mimino. A tobě tuplem ne. No tak, vstávej, a šup domů za mužem, nebo mámou. Máš někoho, ne?
Nemám. Ani domov, ani muže, ani matku. Nikdo mi nezbyl.
Ještě mi tak zatěžkaj hlavu postavil ji i s dítětem na nohy. Jdeme.
Ne, já s tebou nikam nejdu. Co když jsi úchyl?
Topit se můžeš, kdy chceš! Ale s úchylem je to najednou hrůza? Pojď! tahá ji za rukáv. Jde se!
***
Šli Prahou, za zvuku neustálého řevu. Nakonec Nikolas nevydržel:
Proč pořád tak ječí?
Asi má hlad, přitiskla dítě k sobě.
Dej mu mléko.
Nemám ani mléko, ani koruny.
A mozek ti taky chybí, rozhlédl se Nikolas. Hele tam je nonstop potraviny. Jdeme koupit mlíko.
***
Pokladní s ochrankou je v noci nepokrytě sledovali. Ale Nikolas sáhl po košíku a kývnul na slečnu:
Jdeme. Otočil se k prodavačce. Kde je mlíko?
Tamhle, ukázala dívka prstem.
K regálu dorazili.
Ber, co potřebuješ! zavelel Nikolas.
To tmavě modré, vzala jedno balení.
Ber víc! Kolik chceš, tolik vem! vyčkal, až přihodí další balení. Co ještě?
Plenky.
Plenky? Jako co?
Tamhle jsou, cigánsky se na něj usmála.
Ber!
A vlhčené ubrousky lze?
Lze.
U kasy Nikolas vytáhnul kartu.
Jen hotově, pravila prodavačka znuděně.
Vytáhl přehnutou čtyřtisícovku. Podal ji.
Nemám na rozměnění, prohlásila.
Tak za zbytek dejte čokoládu, ukázal na poličku.
***
Vešli do bytu. Žena se rozhlédla, skoro vyvalila oči. Pán domu vyzul boty, vrhl se ke kuchyni, z lednice vytáhl kus kapra a mrskl ho ke kočce. Pak uchopil džus a hltal ho přímo z krabice. Napitý přišel za hostem:
Nocleh budeš mít tady, ukázal prstem. Kuchyň, koupelna, záchod… Jdu spát.
Líně se loudal do druhého pokoje. Otočil se ve dveřích:
Jak se vlastně jmenuješ?
Libuše.
Já jsem Nikolas.
***
Snad není úchyl, zamířila do kuchyně, zapnula plyn, dala vařit vodu. No jó, blbko, málem jsem skončila ve Vltavě. Kdyby nebyl tenhle šílenec, kde bych byla s Jaromírem? Mrzli bysme někde na lavičce. Zítra nás stejně vyhodí, hlavně, že dneska bude v teple.
Pískl čajník. Letěla do pokoje, položila křičící mimino na postel. Z batůžku vytáhla lahvičku. Zase zpátky do kuchyně, vymyje ji, nalije mléko, naředí vroucí vodou.
Dítě vypilo, jako by týden nejedlo, a začalo klimbat. Otřela ho ubrouskem, vrazila mu plenu a přikryla. Konečně spalo.
Opláchla se, vklouzla zpátky do kuchyně, vzpomněla si, že neměla nic v puse od rána. Otevřela lednici, ruka lačně sáhla po kusu uzeného salámu. Zatímco žvýkala, přiřízla krajíc chleba, sýru, uzeninu.
Jídlo ji trošku uklidnilo. Pak jí došlo, že to nebylo zrovna slušné a co? Lehne si vedle Jaromíra a hned usne.
***
Ráno. V noci několikrát vstávala krmit syna. Osm měsíců, pořád má hlad. Slyšela, že se v noci potácí i domácí. A už je vzhůru.
Je čas jít, štěstí netrvá věčně, potichu vstala, aby dítě nezbudila.
On cosi smažil na pánvi. Rychle se opláchla, vklouzla do kuchyně.
Sedni si, kývnul na židli. Za chvíli bude vejce.
Radši už sedni ty, odtlačila ho žertovně stranou.
Popadla čerstvý kopr, nasekala, posypala vajíčka. Důkladně umyla sklenky, udělala kávu.
On zatím někomu na telefonu rozkazoval, s někým se hádal. Libuši to připadalo, že jí pomalu nevnímá. Najedl se, vypil kafe a vstal.
Žena ztuhla v očekávání: Teď mě vyhodí!
Libuše, poslouchej! Odjíždím na týden. Hlavní: krmit kočku, jmenuje se Sokrat. Žádný Whiskas! Jen čerstvou rybu a maso! Do pracovny nevstupovat! V ostatních místnostech si dělej, co chceš.
Z ložnice zazněl pláč. Libuše zvedla dítě a tázavě se podívala na muže.
Jdi za ním, kývnul.
Za pět minut byla zpět s Jaromírem na rukou. Na stole leželo několik čtyřtisícovek:
Mělo by ti to stačit na týden, kývl k penězům. Já jdu.
Udělá krok ke dveřím. Jaromír natáhl ručičky a zamumlal cosi jako Pa-pa. Možná se to Nikolasovi jen zdálo, ale na chviličku ho zabolelo u srdce. Táta nikdy nebude.
Libuše, můžu si ho vzít na ruce? vypadlo z něj nečekaně.
Vem si ho, podala mu dítě, usmála se poprvé za celou dobu. Nikdy jsi nedržel dítě?
Ne…
Tak koukej!
Dítě hýkalo radostí, máchalo ručkama, a Nikolas na něj zíral, jako by viděl zázrak.
Mně nikdy syn nezbyde tvář mu potemněla, dítě vrátil matce.
A odešel.
***
Šlapal zpátky domů. Pražský expert mu řekl naprosto jistě, že děti mít nebude. Už už v hlavě vřelo: Nač mám tolik peněz, čtyřpokojový byt, starou škodovku? Chlap má vydělávat pro rodinu. Byt věčně bordel, ve škodovce místo pro sedm, ale s kým jezdit?
Se zachmuřenou tváří vpadl do své svatyně… Všude dokonalý pořádek. Libuše s omluvným úsměvem.
Pa-pa! dětské ručičky zamávaly.
Taška spadla na zem a ruce samy vyrazily za dítětemNikolas se zarazil. Ta směšná scéna mu najednou přišla cennější než veškerý majetek. Dýchl domovem ve vzduchu visel pach kávy, smích dítěte, vůně dětského mléka a něco, co v jeho bytě dosud chybělo.
Libuše vyzvedla Jaromíra do náruče a podívala se na Nikolase trochu ostýchavě, ale už bez strachu.
Udělala jsem guláš. Pořádně zrálej, jak máš rád, zamumlala a sklouzla pohledem k talířům na stole.
Nikolas beze slova přešel ke kredenci. Ze zvyku otevřel ledničku, pak zase zavřel, s úsměvem usedl ke stolu. Něco v něm povolilo, jakoby z něj spadla tíha, kterou vláčel tolik let.
Jaromír si hrál s vjemy, malou lžičkou těkal ve vzduchu, dokud mu maminka nenabídla sousto bramborové kaše. Smál se. A Nikolas najednou cítil, že i jeho koutky úst se derou k úsměvu rozpačitě, neohrabaně, ale opravdově.
Tak co pronesl měkce, hlas mu byl najednou cizí. Možná bychom to mohli zkusit spolu jako rodina? Aspoň na čas.
Libuše na okamžik odvrátila zrak, na tváři prudký ruměnec. Jaromír natáhl ručičku k Nikolasovi; prsty sevřel mužovu silnou dlaň.
Venku začal tančit déšť, na okně hrály kapky. V zakalené ranní ulici se cinkaly tramvaje a v jednom pražském bytě za starým parketem konečně někdo domů přišel.
A tentokrát už to nebylo jen k špinavé kočce a studené posteli.
Tentokrát domov začal znamenat něco víc.
