Když vyjdu na chodbu vynést odpadky, pořád sedí hned u dveří. Můj Čestmír. Zrzavý, důstojný, s bílou náprsenkou a tím lenivým, lehce výsměšným pohledem. Jako by to nebyl on, kdo před pár hodinami vtrhl do kuchyně a shodil pokličku z hrnce. Pokývla jsem hlavou ani uchem nehnul.
Cestou zpět už byl rohož prázdný.
Nezpanikařila jsem hned. Snad sešel o patro níž, natáhl se před cizími dveřmi, jak to uměl dřív. Zavolala jsem ho. Oběhla patra. Prošla jsem schodiště. Vyšla jsem ven na dvůr. Nic.
Čestmír nikdy nemizel daleko. Měl svůj vlastní okruh: vchod, lavička u vchodu, keř s kozlíkem a zpátky domů. Nezajímala ho auta, holubi, ani ostatní kocouři. Byl pozorovatel. A najednou nebyl.
Večer jsem obešla celý dům. Volala jsem, pískala, chrastila sáčkem s granulemi připadala jsem si hloupě, ale naděje neumírala. Odezva žádná. Jen starší sousedky na chodbě mě pozorovaly s účastí:
Pořád se nevrátil?
Už je to den.
No víte, kočky ty jsou svý…
Ale ne. On nebyl jen tak něčí kočka. Byl zkrátka náš. Za sedm let se nikdy neztratil.
Třetí den jsem začala věšet letáky. Na každém fotka: Čestmír na parapetu, Čestmír zatočený do klubíčka, Čestmír s tím svým nevrlým pohledem do objektivu. Lidi volali. Ptali se. Jeden pán přísahal, že ho viděl na tržišti v jiném sídlišti. Jela jsem tam. Ztratila hodinu. Byl to pes. Zrzavý pes. Ne Čestmír.
Za týden mi pověděli, že se v baráku začali pohybovat nějací puberťáci. Prý se jeden ptal sousedů, čí je ten kocour, co sedí u pátého patra. Prej mazlivý, klidný, určitě drahý
Myslíš, že ho ukradli?
Asi jo, odpovím a poprvé mi vyhrkly slzy.
Uplynul měsíc. Potom další. Snažila jsem se zabavit, pracovala, večer poslouchala kroky a klapání dveří na chodbě. Vždycky jsem na sekundu ztuhla co když on? Ale ne.
Misku jsem časem uklidila. Ale pelíšek zůstal. Prala jsem ho, sušila, zase prostírala co kdyby
Jednou mi kamarádka přinesla kotě. Malého šedivého, stále pištícího.
Nemůžeš takhle být sama, jako v smutku, říkala.
Nechala jsem si ho. Pojmenovala ho Betka. Byla rozpustilá, přítulná, legrační. Ale nebyl to Čestmír. Při každém pohlazení mě uvnitř bodlo. Ne, že by kotě bylo špatné, ale srdce si pamatovalo.
Už je to skoro rok. Zima. Závěje po kolena, na schodech to klouže. Vrací se z práce, vláčím těžkou tašku a nadávám na led. Přemítám, že jsem zase zapomněla koupit čaj. A najednou tiché škrábnutí. Skoro neslyšné.
Ztuhnu. Půjdu ke dveřím. Otevřu.
A on tam je.
Na rohoži sedí Čestmír. Vyhublý, špinavý, ouška omrzlá, packy se mu třesou. Ale ten pohled jako kdyby říkal: Kde jsi byla tak dlouho?
Nevěřím svým očím. Kleknu si. Natáhnu ruku.
Čestmíre?..
Nemňoukne. Jen pomalu vstane, přijde a přitiskne mi čelo do dlaně.
Rozpláču se. Tam na chodbě, s taškou a vekou chleba v ruce, v zimní bundě. Slzy tečou, samy. On se otírá a otírá, jakoby sám nevěřil, že je zas doma.
Pozvu ho dál. Teplá voda. Koupelna. Jídlo. Polyká, jako by nikdy předtím nejedl. A pak vklouzne do křesla a usne. Hned. Do klubíčka.
Pak jdeme k veterináři. Ocas omrzlý, koneček amputují. Pár zubů zlomených. Tělíčko zničené. Jizvy, modřiny. Ale žije. Žije!
Někdo ho určitě držel, povídá veterinář. Hodně zvyklý na lidi, ale příliš dobitý. Možná ho fakt ukradli, a pak vyhodili, nebo utekl. Ale domů trefil.
Sám se vrátil
Občas se to stane. Mají paměť, čich, jsou chytřejší, než si myslíme.
Od té doby spí jen v mé posteli. Pelíšku se nedotkne. Ven už se nedožaduje. Betce zprvu dával co proto, ale zvykli si na sebe. Teď jedí z jedné misky, olizují se, jakoby byli sourozenci.
Občas přemýšlím: Co kdybych tu tehdy nebyla? Co kdybych přišla domů později?
Ale dočkal se. Sám. Po téměř roce. Slabý, vyhublý, ale živý.
Když teď vycházím na chodbu, byť jen na chvíli, vždycky dvakrát zkontroluji jsou dveře opravdu zavřené?
Vždycky.
Stalo se vám někdy něco podobného? Napište do komentářů. Vaše příběhy jsou důležité.
