Vrať se a starej se
Jitko, otevři hned! Víme, že jsi doma! Zuzana viděla světlo v okně!
Jitka zrovna dokončovala přivazování větvičky eustomy ke dřevěné opoře. Ruce měla od zelených stonků, zástěru špinavou od hlíny. Zvedla hlavu a podívala se na prosklené dveře dílny. Stály za nimi dvě postavy. Tu jednu poznala okamžitě, i přes zamlžené sklo. Široká ramena, vlasy nabarvené na tmavě kaštanovou. Libuše Procházková. Bývalá tchyně.
Jitka nepospíchala. Postavila eustome do kbelíku s vodou, sundala rukavice, pověsila je na hřebík u pracovního stolu. Až potom šla otevřít.
Dobrý večer, řekla a odsunula závoru.
Libuše Procházková vstoupila dovnitř jako první, aniž by čekala na pozvání. Za ní se protlačila Zuzana, sestra Tomáše, s uslzenýma očima a šátkem nervózně omotaným kolem krku, jeden konec visel dolů.
Jakýpak dobrý, Jitko, jsi normální? Libuše přejela dílnu pohledem, jako by hledala něco, co by mohla pohanit. Našla: Sniffáš tu svoje kytičky, zatímco člověk umírá.
Kdo umírá? zeptala se Jitka klidně.
Tomáš! vykřikla Zuzana a ihned si zakryla ústa dlaní. Tomáš je v nemocnici. Havárka. Páteř.
Jitka tiše stála a dívala se na ně. Něco v ní se stáhlo ale ne tak, jak ji vše dřív svíralo při pouhém vyslovení jména Tomáš. Jinak. Klidně a opatrně, jako se stáhne člověk, který se už jednou spálil a teď se oheň už radši jen zpovzdálí sleduje.
Posaďte se, řekla a kývla na dvě stoličky u pracovního stolu.
Na sezení není čas, odbyla ji Libuše, ale stejně si těžce sedla. Nohy měla špatné, Jitka si vzpomněla. Křečové žíly, tlak.
Zuzana zůstala stát, škrábala konec šátku.
Řekněte mi to pořádně, požádala Jitka.
A ony začaly vyprávět. Každá svými slovy, často se překřikovaly, někdy si odporovaly v detailech. Před třemi dny Tomáš jel autem po dálnici. Pršelo. Dostal smyk, narazil do svodidel. Auto prý na odpis. On přežil, ale je po operaci páteře, lékaři jsou opatrní v prognózách. Možná vstane, možná ne. Potřebuje péči. Potřebuje blízké.
A Radka co? zeptala se Jitka.
To jméno řekla už bez zaváhání. Sama byla překvapená. Před rokem to byl v její hlavě střep, ostrý a bolavý. Radka, osmadvacet let, obchodní zástupkyně, kvůli které Tomáš odešel po osmnácti letech z domova.
Libuše stiskla rty.
Radka odjela.
Kam?
K matce. Do Ostravy. Zuzana zase zakryla ústa, ale tentokrát ne ze smutku, spíš ze zlosti. Jakmile slyšela, že možná nebude chodit, sbalila za tři hodiny dvě tašky a byla pryč. Voláme jí, nezvedá to.
Jitka mlčela. V dílně bylo ticho, jen odněkud kapala voda z nezavřeného kohoutku a bylo cítit vlhkost hlíny a sladkou vůni lilií.
A co já s tím? zeptala se konečně.
Libuše se narovnala.
Jitko, spolu jste byli osmnáct let. OSMNÁCT! Ty ho znáš nejlíp, ty víš, jak na něj. Tomáš tě poslouchá. Potřebuje člověka, co…
Paní Procházková, přerušila ji Jitka, mluvíte o člověku, který odešel z mého života k jiné ženě. O člověku, který po osmnácti společných letech pro mě nenašel místo.
Co to povídáš, vložila se Zuzana. To je všechno pryč. Teď jde o život!
O život?
Doktor řekl, že bez stálé péče budou komplikace! Proleženiny, zápal plic! Operace na páteři, Jitko, rozumíš? To není rýma!
Jitka zavřela kohoutek. Chvíli se dívala na své ruce. Padesát tři. Ty ruce uměly vázat kytice, které si lidi fotili a dávali do rámečků. Ty ruce uměly zadělat těsto, píchnout injekci synovi při horečce přes čtyřicet, převázat Tomášovi pořezaný prst, spravit zásuvku, tahat tašky z trhu. Zvládly všechno. A Jitka se nikdy moc neptala, jestli to dělat chce, nebo prostě dělá, protože se to čeká, protože někdo musí, protože jinak to nejde.
Osušila si ruce utěrkou a otočila se.
Já si to rozmyslím, řekla.
Není čas na rozmysly! zvedla se Libuše a hlas měla pevný, skoro hrozivý. Zatímco tu váháš, on leží sám! Žádná žena, nikdo! Zuzana v práci, já sotva chodím! Nemůžeš tu být s kytičkama a dělat, že se tě to netýká!
A koho se to týká? zeptala se Jitka tiše.
Nikdo už neodpověděl.
Za sklem dílny už byla tma. Říjen, stmívalo se brzo. Jitka pohlédla ven na žlutou lampu naproti, na mokrý asfalt, na prázdnou lavičku u vchodu, na níž v létě čekali zákazníci, než dokončí kytici.
Životní příběh, pomyslela si. Skutečný, žádný film, žádná kniha. Dva lidé stojí proti tobě a chtějí, abys byla zase někým, kým už nejsi.
Dobře, řekla. Zítra ráno přijdu. Podívám se, jak na tom je. Ale nic neslibuju.
Libuše vydechla. Zuzana ji poprvé v životě objala Jitka s rukama dole, neobjímala zpátky, jen vyčkávala, než ji pustí.
Když odešly, Jitka dlouho seděla na stejné stoličce, kde předtím Libuše. Dívala se na svoje květiny. Eustoma ve vědru, růžová, něžná, s pupeny jako zakroucené dopisy. Chryzantémy v dřevěných bedýnkách. Větvičky mochyně s oranžovými lampionky. To všechno tu vytvořila sama. Pronajala místnost tři měsíce po Tomášově odchodu. Sama malovala na bílou šedou, která jí vyhovovala, dvířka zavěšoval soused pan Čermák za lahev vína. Vymyslela název Lístek, co se jí zpočátku zdál vtipný, ale nakonec se uchytil. Objednala zásoby, založila stránky, naučila se květiny fotit tak, že lidé zastavili pohled.
Rok. Rok budovala život pro sebe. Žít pro sebe prý není sobectví, ani rozmarnost. Je to jen normální.
A najednou…
Zhasla světlo u stolu. Nechala svítit jen malou lampičku u dveří. Jako vždy. A šla domů.
Nemocnice byla stará, dlouhé chodby, ten zápach poznala hned: dezinfekce, levná nemocniční jídla, něco nepojmenovatelného, co je jen v nemocnicích. Našla správné oddělení, zeptala se sestřičky na stanici.
Vy jste příbuzná?
Bývalá manželka, řekla Jitka.
Sestra mírně zvedla obočí, nic víc. Jen vysvětlila cestu.
Tomáš ležel v pokoji pro čtyři. Ostatní lůžka prázdná. Přikrytý do pasu, ruce na dece. Pohublý, šedý ve tváři, kruhy pod očima. Na nočním stolku sklenice s čajem, mobil obratem dolů.
Uviděl ji, v obličeji se něco změnilo. Ne radost spíš uklidnění, jako by čekal a dočkal se.
Jitko, řekl.
Ahoj, odpověděla a položila tašku s jablky a vodou na stolek. Ne proto, aby udělala radost, ale protože do nemocnice se s prázdnou nechodí.
Nesedla si na postel, jen na židli u okna.
Bolí to?
Dá se to vydržet. Dávají prášky. Chvíli mlčel. Že jsi přišla.
Přišla.
Máma volala. Říkala, že byly u tebe.
Ano.
Díval se chvíli do stropu, pak zpátky na ni.
Myslel jsem, že nepřijdeš.
Upřímně, taky jsem si myslela, že nepřijdu.
Ticho. Venku šuměl déšť. Listopad spěchal za říjnem.
Radka odjela, řekl Tomáš.
Vím.
No jo. Jak ve filmu. Přišel malér, zmizela. Trochu pozdě, co?
Jitka mlčela. Nechtěla ho litovat, ale ani dorážet. Prostě jen seděla a dívala se na muže, s nímž prožila osmnáct let, porodila syna, trávila léta na chalupě, hádala se kvůli penězům a zase usmiřovala, a věřila, že tak vypadá život a jinak to není.
Jitko, řekl pak, hlas měl měkčí, tišší ten tón poznala hned. Takový měl, když chtěl něco získat. Měl jsem dost času přemýšlet. Člověk, když nemůže vstát, má čas. A došlo mi, že jsem byl hlupák. Že jediné, co bylo doopravdy skutečné, jsi byla ty. Dům, rodina. Radka… mávl rukou. Ty víš. Neprosím o odpuštění, vím, že je pozdě. Ale jsi mi nejbližší. Nejvíc.
Jitka jeho slova slyšela, ale zároveň jako by slyšela svůj odstup rozpoznala ta slova v řadě: nejbližší, nejdražší, pochopil jsem, byl jsem hlupák, seš jediná. Ta slova byla pro souhlas ne pro ni, ne pro obnovu něčeho skutečného. Aby měl kdo přinést večeři, promluvit s doktory, prostě dělat to, co Jitka vždycky zvládla.
Život po rozvodu. Takhle někdy vypadá. Ne hezký, ne děsivý. Obyčejný. Člověk si tě najde, když je zle. Ne z lásky, ale kvůli pohodlí.
Tomáši, řekla, jsem ráda, že žiješ. Opravdu. A že operace dopadla dobře. Ale nevrátím se. Ani jako pečovatelka, ani jen tak. Jsme rozvedení.
Vím…
Nech mě domluvit.
Zarazil se. Nebyl zvyklý, aby ho nenechala přerušit. Teď byl překvapený.
Seženu ti pečovatelku. Dobrou, zkušenou. Zaplatím první měsíc, teď na to stejně nemáš sílu řešit. A ještě něco. Z tašky vytáhla složku, chvíli ji hledala. Tady jsou papíry. Dodnes jsme nerozdělili majetek. Ty jsi to odkládal. Já taky. Ale teď tě prosím, abys podepsal.
Tomáš se na složku díval.
To myslíš vážně?
Naprosto.
Ležím po operaci, ty mi neseš papíry.
Ano. Protože zítra třeba řekneš, že jsi nebyl při smyslech. Lékař potvrdí, že víš, co podepisuješ.
Díval se dlouho. Ona pohled neodvracela.
Změnila ses, řekl nakonec.
Ano.
Dřív bys tohle nedokázala.
Asi ne.
Vzala složku i s perem.
V tu chvíli vešel lékař. Menší muž kolem pětatřicítky v šedém plášti s kartou v podpaží. Vypadal klidně, unaveně, jak to mají ti, kdo pracují hodně a už dávno nepředstírají veselí.
Dobrý den, řekl a na Jitku pohlédl s malým otazníkem, ale vlídně. Jsem MUDr. Jiří Novotný, ošetřující lékař.
Jitka, řekla.
Vy…
Bývalá manželka, už podruhé toho dne.
Novotný přikývl, jako by šlo o běžnou zprávu, a otočil se k Tomášovi.
Tomáši, jaká byla noc?
Šla to. Spal jsem.
Dobře. Udělal zápis. Dnes zkusíme zvýšit polohu hlavy, uvidíme, jak to zvládnete. Zatím to jde správným směrem, ale ještě nemůžeme odhadovat, jestli…
Jitka ho přerušila:
Potřebuji domluvit odbornou pečovatelku. Můžete mi přesně říct, co všechno bude potřeba, jaká zkušenost, případně pomůcky?
Doktor ji poslouchal pozorně.
Nebudete pečovat vy sama?
Ne.
Chápu. Chvilku mlčel. Upřímně, je to správné rozhodnutí. Rodinná péče z pocitu viny nebo povinnosti mívá komplikace. Pacient potřebuje klid a jistý režim. Odborná péče to zvládá nejlíp.
Jitka se podívala:
Říkáte to všem?
Jen těm, kdo se ptají.
Téměř se usmála.
Napište mi, co přesně potřebuji.
Nadiktoval. Zapsala si to. Řekl jí, že sestra na recepci může dát kontakt na agentury.
Ještě něco, dodal, když se vracela do pokoje. Tomáš má slušnou šanci na obnovu není starý, operace proběhla v pořádku. Za půl roku by možná mohl chodit. Ale zaručit se to nedá.
Rozumím, řekla.
Hlavně, aby to chápal i on.
Vrátila se zpět. Složka ležela zavřená Tomášovi na břiše, pero vedle.
Podepíšeš to?
Díval se do stropu.
A kdybych řekl, že si to rozmyslím?
Tomáši.
Podepíšu. Vzal pero, podepsal na třech místech.
Jitka složila papíry.
Pečovatelku najdu do týdne, řekla. Zavolám Zuzaně, vysvětlím jí to. Peníze pošlu přímo na agenturu. Pak už sami.
Jitko řekl Tomáš, když zavírala tašku.
Ano?
Dík. Že jsi přišla.
Dívala se na něj. Dlouho. Ne se soucitem, ne se zlostí. Jen tak, jak se člověk dívá na něco, co bylo součástí jeho života a už není.
Uzdrav se, řekla.
A šla.
Na chodbě se zastavila u okna. Na dvorku nemocnice rostly dva stromy, listí už pryč, lavička mokrá od deště. Starší pán v županu na ní seděl, díval se do prázdna.
Jitka se zhluboka nadechla.
Jakoby něco opustilo. Ne všechno, ale něco důležitého. Jako by dlouho nesla těžkou tašku a konečně ji tiše, pečlivě položila. A narovnala záda.
Jak pustit minulost, zapsala by si do deníku. Nevím. Ale jsou to malé kroky a jeden právě udělala.
Pečovatelku našla přes agenturu do dvou dnů. Paní Hana, padesátiosm let, zkušená, klidná, s tlustou složkou referencí. Sešly se na kávě, Jitka popsala situaci. Hana se vyptávala na všechno důležité, ptala se na povahu pacienta, sklony k depresi, bolestivost, na rodinu.
Příbuzní často víc překážejí než pomáhají, poznamenala Hana. Tak to ale bývá.
Vím, přitakala Jitka.
Domluvily podmínky, poslala peníze. Zavolala Zuzaně, vysvětlila jí vše. Zuzana namítala, že Tomáš chce hlavně vidět blízké, ale Jitka ji mírně, ale pevně přerušila, což sama u sebe nečekala. Dřív by nezkrotila hlas nebo vybuchla, teď ani jedno.
Zuzko, můžeš chodit každý den, jestli chceš. Hana ti nebude překážet. Já se už nevrátím. Mám svůj život, nemusí se přizpůsobovat každé krizi.
Zuzka chvíli mlčela.
Dobře, řekla prostě.
Jen dobře. Žádné výčitky, žádné slzy. Možná byla taky unavená. Nebo věděla, že Jitka má pravdu.
Libuše volala sama za týden. Hlas měla jiný tišší, starší.
Jitko, Hana je dobrá, Tomáš si zvyká. Děkuju, že ses o to postarala.
Není zač, paní Procházková.
Úplně nezmiz, občas zavolej.
Jitka neřekla ani ano, ani ne. Jen se rozloučila a schovala mobil do kapsy zástěry, stála totiž zase v dílně. Jak pustit minulost, kdyby se jí někdo zeptal, odpověděla by: prostě žij dál. Ne hrdinsky, ne okázale. Prostě. Vstávej ráno, dělej, co máš rád. Toxičtí příbuzní a bývalí manželé nezmizí navždy. Jen přestanou být těžištěm života.
Toho roku přišla zima brzy. V listopadu napadl sníh a Jitka zjistila, že zimu má vlastně ráda. Dřív o tom nepřemýšlela. Přemýšlet o tom, zda má člověk rád zimu, nebylo zvykem, když měl doma Tomáše, jeho věčné stížnosti na chlad, jeho artritidu, jeho čaj, co potřeboval v přesný čas. Teď stačilo koukat z okna na sníh a myslet: je to krásné. To je vše.
V prosinci přibylo zakázek. Vánoční firemní květiny, aranžmá, dárky. Jitka přijala pomocnici, mladou Pavlu, studentku na dálkovém, veselou a rychlou, trochu roztržitou, ale učenlivou. Pracovaly spolu dobře. Jitka ji učila vidět květiny ne jen jako zboží, ale jako barvu v paletě malíře. Pavla nadšeně naslouchala a občas přišla s nápadem, z kterého byla Jitka upřímně překvapená.
Kde na to chodíš? ptala se jednou.
Jen se dívám, kdo objednává, pokrčila rameny Pavla. A představuji si, jaký by ten člověk byl jako kytka.
Jitka se usmála.
To je dobrý způsob.
Naučila jste mě ho vy. O kytkách jste říkala, že mají být živé.
Jitka si to sice nepamatovala, ale bylo to možné. Takhle to cítila.
Leden, únor. Život běžel dál. Jitka se přihlásila na floristický kurz, i když Pavla říkala, že už není moc co učit. Jitka vysvětlovala, že vždy je co se naučit, ne pro nedostatek dovedností, ale ze zájmu. To byl nový argument. Dříve dělala, co bylo třeba nebo co někdo chtěl.
Žít pro sebe zní jako sobectví. Ve skutečnosti to znamená floristický kurz, večer s knihou, žádné poznámky už zas čteš?, výlet o víkendu do vedlejšího města na starou architekturu protože ji vždy milovala, ale nikdo s ní nikdy nechtěl.
V únoru zavolala Zuzana. Tomáš se zotavoval. Postavil se na berle. Hana s ním cvičila, bez zbytečných emocí a scén. Jitka měla z toho upřímnou radost, bez smutku či viny. Prostě to bylo dobré.
Březen přinesl oblevu a první zakázky na jarní kytice tulipány, hyacinty, sasanky. Jitka milovala ten přerod, kdy zimní aranžmá zmizí a přijde něco výrazného, netrpělivého.
A v březnu přišel on.
Jitka stála za stolem, skládala do krabice kytici na objednávku, žluto-bílou: narcisy a kopretiny. Dveře se otevřely a vstoupil muž. Nepodívala se hned měla plné ruce.
Dobrý den, řekla.
Dobrý den, odpověděl.
Ten hlas poznala dřív než pohled. Klidný, trochu unavený, příjemný.
MUDr. Jiří Novotný stál u vchodu a rozhlížel se po dílně, jako by tu nikdy nebyl, ale předem odhadoval, jaké to tu bude. Samozřejmě bez bílého pláště. V tmavém kabátu, s šálou. Bez zdravotní karty.
Vy, řekla Jitka.
Já, souhlasil.
Chvíli bylo ticho. Pavla v tu chvíli odešla, pro balicí papír či co, takže byli v dílně sami.
Tomáš je doma už deset dní, řekl lékař. Dohodl se doma s pečovatelkou, vypadá to dobře.
Vím, řekla Jitka. Zuzana mi dala vědět.
Dobře. Lehce se zarazil a usmál, poprvé srdečně, ne povinně. Řeknu rovnou: šel jsem sem schválně. Pamatoval jsem si název. Lístek. Našel jsem adresu na internetu.
Jitka odložila stuhu.
Chcete koupit květiny?
Ano. Ale nejen to.
Bylo tam ticho. Voněly hyacinty a hlína.
Jaké byste chtěl? zeptala se Jitka.
Přistoupil ke stolu se sasanek. Fialové, krvavě rudé, bílé s modrofialovým středem.
Třeba tyhle. Tři nebo pět, co je lepší?
Lichý počet, odpověděla Jitka. Tři nebo pět ano. Pro koho budou?
Ještě nevím. Pohled mu sklouzl zpět na ni. Třeba mi poradíte.
Jitka vybrala tři, přidala ještě dvě tmavočervené, skoro černé ve středu.
Pět. Drží dobře pospolu.
Začala aranžovat. Ruce pracovaly samy, zkušeně. Kraftový papír, lehce vlhký dole, stuha.
Jitko, řekl.
Ano?
Můžu být upřímný? Jinak to neumím.
Buďte.
Chtěl bych vás pozvat. Ne do nemocnice, ne kvůli práci. Prostě jen tak. Do kavárny, do divadla jestli ráda chodíte, nebo jen projít městem. Chápu, že to může znít divně, ale myslím, že dospělí lidé můžou rovnou říct, proč přišli.
Jitka vzhlédla.
On se na ni díval klidně, bez nátlaku. Jak člověk, co řekne něco důležitého a dá vám čas.
Rozhodl jste se už dávno? zeptala se.
Před třemi měsíci. Když jste v chodbě diktovala, co pečovatelka má zvládat.
Vzpomněla si na té nemocniční okno a holé stromy.
To jsem byla papírově ještě vdaná.
Proto jsem čekal.
Za sklem už zuřil březen. Sníh zmizel, zbýval jen kolem silnic v špinavých pruzích. Vrabci hádali u lavičky. Žlutá lampa svítila, i když už nebylo třeba.
Nevím, řekla Jitka.
Co přesně nevíte?
Co si s tím počít. Osmnáct let jsem byla vdaná. Rok se učím být sama. Nevím, jak teď.
Upřímně? Také ne. Šest let rozvedený. Dcera, sedmnáct, žije s bývalou ženou, jsme v pohodě, ale… Ze začátku jsem se jen zabavoval, později naučil přemýšlet. Nakonec si řekl, že nemusím žít jen v hlavě.
Pavla vešla s papírem. Usmála se na klienta.
Paní Jitko, pomůžu…?
Ne, Pavlo, zvládnu to.
Odešla zpět.
Jitka předala doktorovi hotovou kytici. Vzal ji.
Kolik dlužím?
Počkejte, řekla Jitka.
On čekal.
Dívala se na sasanky v jeho rukách. Vždycky je milovala pro jejich podobu máku, ale s menší okázalostí. Květina, která nevyčnívá, ale neschovává se.
Příběh o květinách napadlo ji. Celý ten rok žila s květinami. Utíkala se do jejich vůně a klidu. A teď do jejího světa vstupoval jiný člověk. Ne tvrdě. Nepožadoval, netlačil. Prostě přišel. Mluvil přímo a čekal.
Dobře, řekla Jitka.
Lehce zvedl obočí.
Dobře jak?
Do divadla. Dlouho jsem nebyla.
Usmál se, tentokrát opravdu.
To mě těší.
Ale ne dneska. Dnes mám ještě tři zakázky.
Samozřejmě. Můžeme třeba v pátek. Nebo sobotu.
V sobotu, řekla Jitka.
Uvedla cenu. Zaplatil. Schoval drobné, nespěchal odejít.
Jitko, mohu se ještě na něco zeptat?
Ano.
Kdy jste začala s květinami?
Dílna běží rok a něco. Jinak květiny odjakživa dřív jako koníček.
Je krásné, když se koníček stane prací.
Ano, řekla Jitka. To je.
Přikývl, chytil kytici lépe, šel ke dveřím. Na prahu se otočil.
V sobotu, Jitko.
V sobotu, Jiří.
Usmál se.
Prostě Jirka.
V sobotu, Jirko.
Dveře se zavřely. Jitka zůstala stát u pultu, sledovala, jak muž odchází ulicí, kolem lavičky, kolem hádajících se vrabců. Kabát, šála, kytice v ruce. Neohlédl se.
Zázemím prošla Pavla.
Paní Jitko, to byl kdo? snažila se tvářit nenuceně, ale moc jí to nešlo.
Zákazník, řekla Jitka.
Zákazník, co tu je patnáct minut?
Pavlo.
Ano?
Jdi zabalit ty chryzantémy paní Mrázkové. Přijde ve čtyři.
Pavla odešla, spokojená, že mohla zažít něco zajímavého. Jitka zase začala pracovat. Ruce dělaly to své. Papír šustil. Voda kapala. Voněly hyacinty.
Sobota. Čtyři dny obyčejných dnů. Objednávky, dodávky, Pavliny dotazy, telefon pro pivoňky. Obyčejné, klidné, vydřené dny svého života.
O sobotě zvlášť nepřemýšlela. Jen pracovala. Občas, když byla v dílně sama, si na ten rozhovor vzpomněla. Ne doslovně. Hlas, kytice sasanek, do soboty, Jirko.
Dospělí lidé, říkal, umí mluvit přímo.
Možná opravdu umí.
Nevěděla, co bude v sobotu. Nevěděla, jestli jim spolu bude dobře, jestli budou umět mluvit. Nevěděla, zda ho pak bude chtít znovu vidět. Ale věděla jediné: teď to rozhodovala sama. Ne tchyně, ne Tomáš, ne povinnost, ani strach ze samoty. Ona.
Bylo to nové. Ne opojné, ne závrať jako v románech. Pevné. Jako pevná zem, když po dlouhé zimě najednou stoupneš na suchý chodník.
V pátek večer, když už dílna zavřela a Pavla šla domů, dala Jitka do vázy pár sasanek z poslední dodávky. Temně rudé, sametové. Na parapet u pokladny, místo, kam si občas pro radost kytku dala.
Dívala se na ně.
Dobře drží pospolu, řekla tehdy.
Měla pravdu.
Zhasla světlo a šla domů. Zítra je sobota.
Sobotní ráno začalo v osm, šedou oblohou a vůní kávy z kávovaru. Kávovar koupila před půl rokem a Tomáš by to nikdy neschválil, drahé a zbytečné. Zbytečně je jedno z těch slov, která v manželství přežívají jako plevel, až zapomeneš, jak dusí všechna jiná slova: chtít, líbí se mi, budu.
Pila kávu u okna, dívala se ven. Mokré střechy, holub na římse, auto vyhýbající se kaluži.
Telefon na stole, SMS přišla už před hodinou. Ne teď, před hodinou jako by někdo vstal, rozhodl se a napsal:
Dobré ráno. Divadlo začíná v sedm. Zajdeme předtím něco sníst? Nebo jak vám to vyhovuje? Jirka.
Jitka četla, všimla si dobré ráno bez é. Usmála se.
Odepsala:
Dobré. Můžeme. V šest?
Odeslala. Položila mobil zpět na stůl.
Dopila kávu.
Za oknem březen konal svou práci. Stékalo z plechů, fičel vítr, vrabec hnul holuba z římsy. Město se probouzelo, lhostejné k cizím sobotám a cizím rozhodnutím. Město nevnímá, když člověk udělá něco důležitého. Prostě pokračuje dál.
Telefon zablikal. Jediné slovo:
Platí.
Jitka vstala, uklidila hrnek do dřezu. Oblékla zástěru, do večera bylo osm hodin a dílna se sama neotevře. Vzala si klíče.
Ve dveřích se ještě ohlédla po bytě. Světlý menší byt, sasanky ve sklenici na parapetu včera si je donesla i domů. Byt byl její. Její kávovar. Její květiny. Její sobota.
Vyšla ven.
Dveře za ní tiše zaklaply, jak se zavírá něco, co bylo uzavřeno správně.
Jirka už čekal před kavárnou, když přišla dvacet minut před sedmou. Stál opodál, koukal na mobil, ale hned ho schoval, jak ji spatřil. Kabát, šála. Bez květin tentokrát.
Dobrý večer, řekl.
Dobrý, odpověděla Jitka.
Podívali se na sebe. Dvě vteřiny, ne víc. Dva dospělí na mokré březnové ulici přišli sem, protože sami chtěli. Ne proto že museli. Nebo protože to po nich někdo čekal. Prostě chtěli.
Tak co, zeptal se Jirka, pojdeme?
Pojďme, řekla Jitka.
A vstoupili dovnitř.
