Co si myslíte o brzkých telefonátech? Opravdu hodně brzkých.
V poslední době mi začala švagrová mého manžela volat už v pět ráno. Ani manželovi se nevyhnula, jeho sestra mu taky volala ve stejnou dobu. Sotva jsem otevřel oči. Jejich drzost byla opravdu bezprecedentní.
Když jsem konečně telefon zvedl, slyšel jsem:
Proč ještě spíte? Odjíždíme už před jedenáctou něco důležitého zařídit. Dohlédněte na děti. Už stojí před vaším plotem.
Než jsem vůbec něco stačil říct, zavěsila.
S manželem jsme na sebe jen zmateně koukali. Jaké děti v tuto dobu, a proč u našeho plotu?
Manžel se oblékl a šel ven. Psi štěkali jako utržení ze řetězu, bylo jasné, že tam někdo je.
A skutečně tři z našich vnoučat postávali u brány. Byli jsme v šoku.
Vzal jsem děti dovnitř a snažil se dovolat jejich rodičům, abych zjistil, co se děje. Odpověď byla:
Vy snad vůbec nemáte rádi svoje vnoučata? Ani jim nepomáháte, nedáváte dárky, ani peníze. Aspoň jim tedy dopřejte trochu času. My musíme neodkladně pryč a vy máte možnost napravit si reputaci u vlastních dětí.
Já i manžel jsme zůstali naprosto ohromeni. Nejmladší z dětí ještě nebylo ani rok a ani jim nedali plenky nebo aspoň dětskou výživu.
Naštěstí máme ve městě nonstop supermarket. Manžel tam hned běžel pro vše potřebné. Děti přece musí dostat najíst.
Pak jsme s nimi prožili opravdu náročné dopoledne. Děti zlobily, nechtěly spát, plakaly. Chápal jsem to, byl to následek toho brzkého vstávání.
Rodiče si pro ně přišli až ve tři odpoledne. A to jen proto, že jsme jim neustále volali. Starat se o cizí děti i když vaše vlastní vnoučata je obrovská zodpovědnost.
Ještě nám vynadali, že jsme koupili špatné plenky a nevhodné jídlo. Nakonec si to ale všechno stejně odnesli k sobě domů.
Teď už jen bezradně přemýšlíme, jak se tomu příště bránit. Děsí mě představa, že bych zase našel vnoučata před bránou v pět ráno. Stále se ze všeho vzpamatovávám.
Poučil jsem se, že vztahy v rodině jsou někdy zkouškou trpělivosti a ochoty pomoci, ale také je třeba umět stanovit hranice a chránit si svůj klid.
