3. března
Náš malý kraj na okraji Krkonoš znovu zažil něco, o čem se bude dlouho povídat. Vše začalo neobvykle jako by se do našeho života nečekaně přimíchal cizinec z lesa. Ráno mi připadá vždy klidné, ale tehdy to bylo jiné. V naší vesnici, která se schoulila k samému kraji hlubokých krkonošských lesů, se objevil samotářský vlk.
Byl to mohutný, mladý vlk jasně divoký, ale přitahovalo ho něco mezi lidmi, jako by hledal společnost a nevolil lesní samotu. Nepotuloval se kolem tmy, nenapadal slepice ani neprojevoval zlou krev. Jen vždy v dálce zasedl a dlouho, s tou zvláštní upřeností, sledoval dvorky až téměř lidsky, jak by toužil být pochopen.
Zvláštní pouto ho táhlo hlavně k naší fenečce Báře, obyčejné voříšce, co mi u domu často chránila práh. Lidé mi kolikrát říkali vlčí nevěsta a smáli se tomu, přestože pro mne to nebyla žádná veselá věc. Brzy zrána jsem jednou vynášela vodu a byl tam vlk, stočený u boudy vedle Báry. V očích neměl nenávist, jen obrovský smutek, a mně se až sevřelo srdce. Bylo v tom něco víc než obyčejné zvířecí chování.
Proč se zrovna tenhle zvláštní vlk tak často držel kolem mého domu?
První řeči po vsi byly plné obav, ale postupně lidé uklidnili nikdy nezautočil na dobytek ani na lidi, jen obcházel, hledal společnost psů. Psů-samců se vyhýbal, zato za fenami chodil s podivnou touhou, jako by hledal družku. Tak i našel naši Báru.
Ta mu radostně mávala ocasem, vůbec neprojevivši strach. Vlk na ni chvíli hleděl, pak na okno našeho domku, jakoby čekal na můj souhlas. K smíchu vesnice jsem se přidávala, ale vnitřní hlas mi říkal: tady je víc, než se zdá.
Jednoho rána, kdy se nebál ani kovového rachotu věder, jsem si všimla kolem jeho krku tmavého otlaku. Připomínalo to řemen nebo možná dokonce starý obojek. Připadala jsem si zmateně jak to, že divoké zvíře má něco takového? Vlk pak zmizel, ale pocit úzkosti ve mně zůstal.
Večer jsem naservírovala do zahrady maso. Vlk nejedl. Jen olízl kousky a snažil se je rozžvýkat. Brzy jsem zjistila proč: s tlamou měl problém, nemohl pořádně otevřít čelisti. Najednou už nebyl hrozbou byl spíš bezmocný.
Začala jsem mu maso krájet na co nejmenší kousky, aby mohl alespoň polykat. Přiblížila jsem se víc a šeptala k němu klidně, jako k dítěti. Když jsem si dodala odvahy, natáhla jsem ruku a dotkla se jeho hlavy. Pod prsty jsem ucítila starý kožený obojek, doslova zarostlý do jeho řídké srsti. Nebyla v tom zloba přírody, ale lidská krutost.
Hluboký nádech… vytáhla jsem kapesní nůž, hledala přezku a přestřihla řemen. Vlk bezděčně trhl sebou a zmizel zpět do lesa.
Ráno jsem donesla ten nasáklý obojek před vesnický obchod. Starší chlapi ho poznali hned: před několika lety utekl z obory mladý vlk a tohle byl určitě on. Smáli se i hádali, ale mně bylo v hlavě jediné: už zase může volně dýchat.
A taky se vrátil. S chutí jedl malé kousky masa, den ode dne sílil. A jednou přišel až ke mně a tiše mi na chvilku položil hlavu do klína. Bylo v tom poděkování.
To pravé překvapení ale teprve přišlo. Bára měla brzy štěňata čtyři malá vlčata a jedno černé štěňátko. Ves ni nevěřícně zírala: samotář se vskutku nepoflakoval zbytečně.
Vlk pak začal chodit na návštěvy, nosil potravu, očichával a občas olízl malé, na které si velmi zvykl. Dlouho jsem je pozorovala z okna a najednou mi došlo, že tady našel rodinu i můj dvorek byl součástí jeho smečky.
Jednoho dne k nám vtrhl nevrlý muž z té bývalé obory. Chtěl si vlka vzít zpět, nabízelo peníze (koruny!), chtěl štěňata. Po mém odmítnutí začal vyhrožovat. A tehdy se stalo něco, na co nikdo z vesnice nezapomene.
Vlk v mžiku přeskočil plot, srazil muže k zemi a postavil se mezi mě a celou tu drobotinu. Chlap zbledl, otočil se a rychle zmizel. Pro mě bylo jasné byl to ten samý vlk, co kdysi sám utíkal před lidmi.
Když štěňata povyrostla, jednou odešla za svým otcem. Roky na to lovci vykládali o černých vlcích v krkonošských hvozdech. Já se už jen směji vím, že to jsou Báry vnoučata.
Vlk mě ještě několikrát přišel navštívit. Ale to už je jiný příběh.
Občas vzniká důvěra tam, kde ji nikdo nečeká mezi člověkem a pravou divočinou. Když jsem se nebála projevit soucit, vlk mi odpověděl, jak uměl ochranou a věrností.
Samotář konečně našel smečku, já zase důkaz, že dobro se vždy vrací.
A co si myslíte vy? Pamatují si divocí tvory laskavost a umí ji oplatit?
