Hele, představ si, že Jana jednou po práci zase nešla domů s prázdnou. Ona má vážně ve zvyku skočit si do Albertu nebo do večerky a koupit si malou lahvinku vína, jen tak na večeři, abych měla něco dobrého večer k jídlu. No jenže když dorazila domů, zjistila, že její manžel no dobře, spíš druh Petr si balí věci. Normálně kufr na zemi, háže tam trička! Našel sis někde práci? Bereš nějakou noční? ptá se ho vyděšeně Jana. A on že ne, prý odchází. Prosím tě kam? je už večer, deset, on si s klidem zvedne batoh a že prý Neslyšíš? Říkal jsem ti, že končím, loučím se, debile.
Janu v tu chvíli málem složilo, vezme židli, sedne si, kde může. On že Neboj, děti neopustím, ale tebe už mám dost. Nevydržím tě, furt chodíš domů s nějakou lahvinkou a vymlouváš se, že máš chuť po práci. Katka (to je nová známost) taková není, voní po něčem sladkém, žádnej líh z ní necítím. No tak Jana vyjede: Aha, takže jdeš za Katkou? Ani nevíš pořádně, co je zač! Utekla do Prahy před bůhví čím, vždyť ani nevíš, co za sebou nechala! Jenže Petr už ji neposlouchal, kopl do dveří a zmizel.
Tohle byla pro Janu rána jak z děla. Začala víc pít. Do práce dělá krejčovou v malé dílně u Anděla chodila s kocovinou, nůžky se jí pletly, ruce neposlouchaly. Dny běžely ve zvláštním matu, každej večer flaška, někdy vařit zapomněla, děcka byly rády, že se nají aspoň v jeslích.
Byt pomalu zarůstal nepořádkem. Všude cítit kouř, v hrnci na plotně plíseň, děti běhaly po bytě špinavé, jak spadly z hrušky. Jednoho dne zazvonila na dveře sociálka referentka z opatrovnictví a prostě děti odvedli pryč. Janě řekli, že má šanci všechno napravit, když se dá zase do kupy. Práci má, byt taky, už ji jen musí dát dohromady ten zbytek.
Tak si šla vyřídit v práci pár dní volno, lehla do postele a skoro týden tam jen proležela, hlavu zabořenou v polštáři, nic nejedla. Ale nakonec to překousla a rozhodla se: flaška už nebude. Pátý den, když došlo, že má zas chuť na chleba a polívku a že jí začíná vadit bordel, pustila se do úklidu a druhý den šla do dílny. Makala jak šroub, po práci ještě běhala s hadrem, i plotýnky drhla dočista. Už prostě neměla čas a sílu řešit víno.
Po pár měsících jí děti vrátili, chodili ale pořád kontrolovat, jak si vede. Ale Jana to vydržela. Děti byly najednou všechno, na alkohol už neměla ani chuť. A když se pak doslechla, že Petr požádal Katku o ruku a to spolu byli s Janou osm let, společně mají dvě děti, a o svatbě nikdy nepadlo ani slovo! ani tak to nepřekousla, i když to zabolelo.
Za nějaký čas se Petr zase objevil přede dveřmi s okem nateklým, jak údajně Katčin bývalý přišel, dal mu přes hubu a Katku táhl za vlasy do auta zpátky na Moravu. Petr tam stál jak zpráskaný pes, a Jana mu klidně řekla: Díky za děti a za lekci, Petře. Ale zpátky už se nevracej. Měj se pěkně. A fakt ho už nikdy nenechala, aby se vrátil zpátky.
