Silná a semknutá rodina je pro mě především o tom, že spolu zvládáme všechny těžkosti i radosti všedních dní. Vzájemná podpora je samozřejmostí. Každý v naší rodině ví, že se může kdykoli svěřit s čímkoli, s čím právě zápasí.
Někdy není třeba mnoho, stačí drobnost a doma je rázem plno štěstí i lásky. Ostatně, dokládají to i tyto příběhy, které si rád zaznamenávám.
Já a moje žena, oba měříme pod 160 cm, kdežto můj táta je vysoký skoro 170 a navíc má hustý plnovous. Když k nám přijede, zdraví nás: Dobrý den, hobiti! a my na to s úsměvem: Ahoj, Gandalde!
Náš domov tvořím já, moje žena a dvě dcery. Jednou jsme řešili, kdo půjde venčit fenku Sáru. Aby nebylo hádek, navrhli jsme tichou hru kdo vydrží mlčet déle, nemusí ven. Starší dcera Ema na nic nečekala, mlčky se oblékla, vzala Sáru na vodítko a otevřela dveře. My ostatní jen uznale pronesli: Ema, ty jsi teda zlatíčko! a ona se rozzářila: Chytla jsem vás!, a se smíchem se zase svlékla.
Jednou mě pobavil kamarád, když přišel za tátou žádat o ruku mé sestry. Táta padl theatrálně na zem a volal: Konečně jsi přišel, zachránče rodiny! Tuhle scénku měl v hlavě už od mládí, kdy jí slyšel jako vtip, a těšil se, až ji bude moct použít.
V soboty dělávám snídani pro osmiletou neteř Klárku, ale pokaždé trochu zaspím. Jedno líné ráno vstávám, že jí připravím rohlík s tvarohem, a koukám na stole položený hrnek čaje, sladký tvaroh, dva chlebíky. Klárka mě chtěla překvapit snídaní na můj volný den. Tyhle drobnosti mě vždycky dojmou děti umí být neskutečně vděčné a pozorné.
Jednoho letního dne jsme vyrazili s rodinou (já, manželka a náš jedenáctiletý syn Lukáš) a také s bratrem, jeho paní a jejich sedmiletou Adélou na chalupu k babičce na Vysočině. Napadlo mě, že by děti potěšily vodní pistole a tak jsme pořídili ty nejlepší. Nakonec nebyla vodní bitva jen pro děti i dospělí jsme si užili vlastní boj, ze kterého jsme vyšli všichni promočení a rozesmátí.
Vzpomínám si, jak mě ve svých šesti letech rodiče často brávali večer ven na vesnici u Litomyšle. Táta si vzal udici s kusem dřeva na splávku a vyrazili jsme na širokou louku. Tam začal točit prutem, dělal pískavé myší zvuky a po chvíli přilétla velká sova! Pokoušela se uchvátit to dřevo, ale nikdy se jí to nepodařilo. Díky tátovi jsem si zamiloval přírodu. Těchto chvil si cením nejvíc.
Uvědomil jsem si, že se s manželkou Leošou vlastně nehádáme. Přitom u kamarádů poslouchám, jak se doma štěkají kvůli nepořádku nebo běžným starostem. U nás je taky občas blázinec oblečení všude, papíry, špinavé hrnky ale místo hubování si radši sedneme na gauč, obejmeme se a pustíme si film. Prostě dvě šťastné duše.
Jednou jsme čekali frontu s dcerou Jitkou. Prohlížela si časopisy a pravila: Tati, tady je časák o vílách, má tam Floru! Já na to zamyšleně: Jitko, to není Flora to je Bloom. Slečny před námi se otočily překvapené, že i táta zná jejich svět pohádek. Někdy je důležité zajímat se o to, co baví naše děti.
Manžel přišel o maminku brzy a moje mamka mu byla druhou mámou. Vzpomínám, jak jsme jednou seděli v restauraci (já, muž, kluci a máma), a on jí od srdce děkoval za lásku, kterou mu dává jako vlastnímu synovi. Ten vděk člověka dožene k slzám.
Osmiletá dcera Eliška jednou přiběhla zvenčí: Tati, tam byl tak barevný motýl! Ukazovala rukama velikost jak sojka všichni se báli přiblížit! Jen kluci chtěli motýla zabít klacíkem, ale měli strach. Eliška pokračovala s rozsvícenýma očima: Já strach neměla! Už jsem jí chtěl vysvětlit, že nikomu se nemá ubližovat, ale ona dodala: Vzala jsem klacek a odehnala ty kluky, aby se na něj nesahalo! A pak jsem ho pustila, ať může svobodně letět.
Co si z toho odnáším? Rodina není o dokonalosti, ale o lásce, společných zážitcích a drobných gestech podpory. A nejvíc si vážím obyčejných chvil, které nás spojují. Klidně s nepořádkem a vodní pistolí v ruce. Život je krásný právě v těchto malých věcech.
