Dnes se mi stal zvláštní zážitek, který bych si rád poznamenal do svého deníku. Na letišti Václava Havla v Praze jsem čekal na svůj let do Brna. Nastoupil jsem do letadla mezi prvními, oblečený v čisté, ale postarší košili a v botách, které už toho hodně pamatují. Zanedlouho se do kabiny sebejistě přiřítila mladá žena. Na očích měla obrovské sluneční brýle, přes rameno drahou kabelku od známé značky.
Když dorazila ke svému místu, zjistila, že bude sedět vedle mě. Její pohled zůstal na mých botách, pak na košili, a její výraz se změnil na nespokojený. Sotva usedla, mávla na letušku a ostře promluvila: Můžete mě přesadit jinam? Nemůžu cestovat vedle takového člověka Podívejte, jak je oblečený, ty boty jsou dávno za zenitem. Já si zasloužím jinou společnost.
Letuška nevypadala moc nadšeně, přesto zachovala klid a odpověděla: Omlouvám se, slečno, ale všechna místa v turistické třídě jsou obsazena. Mladá žena si hlasitě povzdechla a otočila se k oknu se značným rozčilením. Já jsem se jen díval na své ruce a mlčel.
Letuška se očividně cítila nepříjemně a odešla do kokpitu za kapitánem, aby mu situaci popsala. Kapitán si ji trpělivě vyslechl a potom se usmál. Nech to na mně, něco s tím uděláme, řekl klidně.
Za pár minut se letuška vrátila s vlídným úsměvem. Slečno, kapitán povolil přesunutí. Omlouváme se, že musíte cestovat vedle tak nepříjemného člověka. Mladá žena zvedla hlavu s uspokojením, popadla kabelku a už si představovala, jak bude sedět v první třídě s více prostorem pro nohy a skleničkou moravského vína v ruce.
V tu chvíli se letuška obrátila na mě a řekla s uznalým úsměvem: Pane, mohl byste mě prosím následovat? Kapitán vás zve do první třídy. Nastalo hrobové ticho. Načež všichni cestující začali nadšeně tleskat.
Tenhle moment mě přiměl zamyslet se: nikdy bych neměl lidi posuzovat podle oblečení nebo majetku. Největší hodnotu má vždy lidská důstojnost a respekt k druhým.
