Když jsem oslavil své šestašedesáté narozeniny, řekl jsem dětem, že nechci strávit poslední roky svého života hlídáním vnoučat.
Všichni tři na mě koukali, jako kdybych právě oznámil, že odcházím k cirkusu. Nejstarší dcera Jitka málem upustila hrnek s kávou, syn Tomáš sundal brýle asi si myslel, že slyšel špatně a nejmladší dcera Zuzana jen zůstala s otevřenou pusou, bez slova.
Cože, tati? zeptala se Jitka.
Přesně to, co jste slyšeli, zopakoval jsem rozhodně a zkřížil ruce. V šestašedesáti jsem se rozhodl, že už nebudu zadarmo hlídačem dětí. Už jsem vás vychoval tři. Udělal jsem dost.
Tomáš se pokusil protestovat:
Ale tati
Žádné ale. Děti jste si pořídili sami, protože jste chtěli. Přebalování, školní svačiny, čekání vzhůru, než se vrátíte z večírku to už jsem dávno zažil. Už stačilo.
Zuzana se konečně osmělila a zeptala se:
A co budeš dělat?
Usadil jsem se do svého oblíbeného křesla toho, které pořád chtějí vyhodit, protože je prý moc staré.
Začal jsem chodit na lekce salsy, koupil jsem si lístek na plavbu s kamarády, každé úterý mám kurz malování
A taky jsem si stáhl Tinder.
COŽE?! vykřikli všichni zároveň.
Proč ne? Sousedka z vedlejšího vchodu je moc milá, má všechny zuby a ještě k tomu skvěle vaří.
Jitka se bezmocně opřela o gauč:
To snad nemyslíš vážně
Ale ano, děvče. Můžete mě navštěvovat, ale prosím včas domluvit, mám nabitý kalendář.
Tomáš pořád nevěřil:
Co třeba naše společné neděle?
V neděli mám zumbu. Můžeme to přesunout
Moment, ve středu mám čtenářský klub.
Co třeba každý druhý čtvrtek?
Sledoval jsem, jak si vyměňují nervózní pohledy. Byl to krásný pocit.
Pak jsem trochu zvážněl:
Poslyšte miluji vás všemi silami. A vnoučata budu milovat taky, až přijde čas. Ale tahle babička pardon, dědeček má návštěvní řád, ne uniformu chůvy.
Jestli chcete, abych pohlídal děti, mám svůj ceník:
50 Kč za hodinu,
100 Kč, pokud jsou s plínkami,
200 Kč, pokud jsou nemocné.
Tati, nebudeš nám účtovat peníze! rozhorčila se Jitka.
Dobře, rodinná sleva o 30 % méně, než byste dali za profi chůvu. A beru i převod na účet.
Ty výrazy, které měli, byste museli vidět.
Nakonec to pochopili.
Teď mě navštěvují, pomáhají mi, a když hlídám vnoučata (protože jasně, nejsem bez srdce), dělám to, protože chci, ne proto, že musím.
A ano, byl jsem na rande s tou sousedkou.
Vaří nádherně.
Tak jak jste na tom vy? Od jakého věku jste začali stavět rodinné hranice?
Nebo pořád říkáte ano na všechno? Moje děti se smály, protože pochopily, že za mým ceníkem je víc než jen legrace byla tam touha žít naplno, být konečně svůj, mít vlastní příběh. Vlastně jsme si od té doby začali víc povídat, i o věcech, které jsme až dosud odsouvali a považovali za samozřejmé.
A když jsem při další návštěvě otevřel dveře, vnoučata mi mávala barevnými bankovkami vystřiženými z papíru. Dědo, tady máš plat za hlídání! křičely a smály se. Sousedka nám přinesla bábovku a já věděl, že život je přesně takový, jaký si ho nastavím není nikdy pozdě říct dost, ani začít znovu.
Protože i v šestašedesáti může člověk poznat, že nejlepší roky teprve přichází.
