Na prahu stál cizinec.
Pamatuji si, jak byl Vít zamilovaný do Jarmily už od základní školy. Psával jí vzkazy a snažil se zaujmout její pozornost všemi možnými způsoby.
Ale Jarmile se líbil Dalibor, vysoký světlovlasý chlapec, který s ní hrával volejbal ve školním týmu.
O nesmělého Víta, kterému navíc škola moc nešla, se nijak nezajímala.
Brzy si Dalibor začal povídat s Evou, děvčetem z vedlejší třídy.
Po maturitě Vít zkusil své štěstí znovu a opět toužil Jarmilu získat.
Dokonce jí na maturitním plese veřejně požádal o ruku
Avšak Jarmila mu tehdy ostře odpověděla: “Ne!” O chlapci nechtěla ani slyšet.
Po studiích se Jarmila uplatnila jako účetní. Jejím šéfem byl charizmatický brunet Marek, o deset let starší než ona.
Obdivovala jeho profesionalitu, vtip a elegantní vzhled.
Mezi nimi časem přeskočila jiskra. Jarmile nevadilo, že Marek je ženatý a má doma malého synka.
Marek jí sliboval, že se rozvede, prý miluje jen ji.
Roky plynuly, žena si zvykla slavit víkendy a svátky sama. Doufala, že ten den, kdy Marek odejde od rodiny, jednou přijde a budou spolu.
Jednou ale zahlédla Marka s manželkou v obchodu.
Jeho žena byla těhotná a on ji s péčí držel za ruku. Potom vzal tašky a spolu šli ke staré škodovce.
Jarmila se slzami v očích sledovala tohle rodinné štěstí.
Druhý den v práci podala výpověď
Blížily se Vánoce a Jarmile nebylo do ničeho nechtělo se jí nakupovat, zdobit dům ani připravovat sváteční stůl.
Jednoho večera přišla domů a zjistila, že je v domě zima. Kotel vypověděl službu. Jarmila žila sama v rodinném domku na okraji města.
Zkoušela volat opraváře, ale všichni si v předvánočním shonu řekli o obrovské částky v korunách, zvlášť když slyšeli, že by museli jet skoro za město.
Jarmila už ztrácela naději, a nakonec zavolala své kamarádce Zdeňce, jejíž muž pracuje ve stejném oboru. Možná prý by něco vymyslel.
Zdeňka slíbila, že se s mužem ihned spojí.
Po dvou hodinách někdo zazvonil u dveří.
Na prahu stál cizí muž, ale sotva se Jarmila podívala blíž, poznala v něm Víta, svého spolužáka.
Ahoj, Jarmilo, co se ti tu přihodilo?
Eh Jak ses to dozvěděl?
Šéf mi volal, ať zajedu na tuhle adresu; prý je tu dneska zima. A vypustila jsi vodu z radiátorů, aby ti to přes noc nezamrzlo?
Ne, já vlastně vůbec nevím, jak na to.
No to sis mohla koledu o pěknou pohromu. Ještě že nebyl velký mráz.
Vít rychle vypustil vodu z topení, pohrál si s kotlem a za chvíli zase zmizel.
Za hodinu se vrátil s potřebnými součástkami.
Brzy bylo v domě zase teplo. Vít si u dřezu umyl ruce a pak se zeptal:
Jarmilo, máš i kapající kohoutek a blikající žárovku Tvůj muž ti to neudělá?
Žádného muže nemám
A to proč? Pořád snad čekáš na ideál?
Žádný ideál nemám Jsem sama, přiznala náhle žena.
A proč jsi mi tehdy řekla ne? pousmál se Vít.
Neodpověděla
Voda už netekla, žárovka svítila. Když Vít odcházel, Jarmila si v duchu vybavila dětství, mládí a baculatého chlapce, kterého nikdy nebrala vážně.
Vít se hodně změnil; stal se z něj vysoký, štíhlý muž s hnědýma očima. Úsměv měl ale pořád stejný.
Ani nestihla zjistit, jestli je ženatý.
A 31. prosince někdo nečekaně zazvonil u dveří.
Jarmila otevřela hosty nečekala.
Na zápraží stál Vít. Měl nový oblek a v ruce svíral pugét květin.
Jarmilo! Ptám se ještě jednou. Vezmeš si mě, nebo chceš čekat na prince až do penze?
Jarmile vyhrkly slzy a vesele přikývla.
Na druhý pokus byla jeho nabídka přijataVenku začaly padat první vločky sněhu. Vít vzal Jarmilu za ruku a společně vykročili do mrazivé noci. Na ulici už lidé vítali nový rok, všude svítily prskavky a pod oknem někdo zpíval koledu. Jarmila pocítila po letech klid, který vychází ze srdce žádné sliby, žádné čekání, jen skutečný člověk po boku.
Květiny položila na stůl vedle poloprázdné misky cukroví. Vít sundal kabát, nesměle ji objal. Teď už mi nikdy neuteč, zašeptal.
Za okny burácely ohňostroje a nový rok pro ně začal v teple domova, ve vřelém objetí, mezi tikotem hodin a občasným smíchem. Jarmila poprvé za dlouhá léta věřila, že na opravdové štěstí stojí za to si počkat.
