Ve čtrnácti letech jsem už bojovala s hemiplegickými migrénami vzácnými záchvaty, které vám dokážou ochromit polovinu těla.
Od těch čtrnácti let mi tuto diagnózu lékaři sdělili. Hemiplegické migrény jsou u nás tak vzácné, že většina lékařů o nich četla maximálně v odborných učebnicích. Dlouhé roky mě záchvaty postihovaly zhruba jednou měsíčně. Z ničeho nic jsem cítila slabost na celé levé straně těla a málokdy jsem byla schopná srozumitelně mluvit, jako by mě postihla malá mrtvička. Když mi však bylo čtyřiadvacet, všechno se změnilo. Migrény se přestaly řídit pravidly a bezpečnými intervaly najednou byly chronické, nepředvídatelné a děsivé.
Jmenuji se Eliška Sýkorová, jsem z Brna a dlouho před migrénami jsem pracovala jako projektová koordinátorka v mladém architektonickém studiu. Svoji práci jsem milovala, bavilo mě napětí uzávěrek a naplňovalo mě, že dělám něco smysluplného. Když ale bolest přešla ve všední záležitost, ať už jako tlak za okem, nebo v podobě dočasného ochrnutí, život se mi přes noc zúžil na zvládání bolesti. Během tří let lékaři zkoušeli jeden léčebný postup za druhým, já jsem polykala příliš komplikované léky na zapamatování, podstoupila jsem opakované injekce botulotoxinu do vlasové pokožky i čelisti, absolvovala nervové blokády, všechno marně.
Nic nezabralo.
Mívala jsem dny, kdy jsem nedokázala zvednout hlavu z polštáře, dny, kdy mě musel manžel Tomáš doslova odtáhnout do sprchy, protože slabost v levé noze byla tak výrazná, že jsem se bála spadnout. Přišla jsem o práci, nezávislost, a bohužel i o poslední zbytky sebevědomí. Nakonec jedinou možností, jak fungovat, byla opiátová analgetika. Nesnášela jsem je, ale bylo to jediné, co dovolilo nějaké fungování i když jen na částečný úvazek.
Před dvěma, třemi lety přišli lékaři s neobvyklou myšlenkou. Nadějí, která zněla spíš zoufale než reálně.
Těhotenství.
Tři neurologové mi řekli totéž: někdy u žen jako já může těhotenství vyresetovat hormonální disbalanci a migrény zmizí. Účinek, který nemohli navodit žádnými léky, pouze vlastním tělem.
Já i Tomáš jsme byli v šoku. Děti jsme vždycky chtěli, ale strach z toho, že dítě přivedeme na svět jen jako experiment, byl obrovský. Je to sázka na nejistotu, připustil doktorka Benešová, moje neuroložka. Ale už jsem viděla, že to pomohlo.
Ta myšlenka mě začala pronásledovat jako těžký kámen v žaludku.
Dlouhé měsíce jsme s Tomášem mlčky obcházeli to hlavní téma. Když přišel další záchvat, když mi ochrnutá ruka vypadla sklenice nebo jsem nebyla schopná dokončit větu, Tomáš otevřel pusu, ale zase ji rychle zavřel. Nikdo z nás nechtěl říct nahlas to, co jsme oba cítili.
Můžeme riskovat, že přivedeme dítě do rodiny, kde třeba budu pořád neschopná skrz nemoc?
Neuroložka mi vyložila vše na stůl: rizika těhotenství s hemiplegickými migrénami, možné komplikace, pravděpodobnost, že se po porodu nemusí změnit vůbec nic. Ale dodala i něco jiného: Eliško, řekla tichounce, viděla jsem, že to někdy funguje. Nezaručím ti to. Ale stalo se.
Ta možnost ve mně zůstala. Jako kámen, který nejde setřást.
Jednoho večera, když byl záchvat obzvlášť zlý, jsem se složila na chladné dlaždice koupelny, napůl ochrnutá, vyčerpaná. Tomáš se připojil ke mně, hladil mě po vlasech a v tichosti tam se mnou seděl, dokud zase necítila ruku. Když to přešlo, zašeptala jsem: Nemůžu už takhle žít.
Neprotestoval.
Mluvili jsme pak dlouho o strachu, odpovědnosti, možném dítěti, o tom, jestli je to odvážný krok, nebo sobecký. Nakonec mi Tomáš řekl něco, na co nikdy nezapomenu: Jestli tohle je tvoje jediná cesta z bolesti, naše dítě nikdy nezažije pocit, že je břemenem. Naopak. Jednou pochopí, že ti dalo zpátky život.
To rozhodlo.
Těhotenství nebyla procházka růžovým sadem. Trvalo sedm měsíců, než jsme se vůbec dočkali dvou proužků na testu, prošli jsme nesčetně lékařských kontrol a výkyvů naděje i zklamání. Když pak test ukázal, že čekáme dítě, plakala jsem tak dlouho, až měl Tomáš strach, že je něco špatně. Byly to slzy strachu, radosti i úlevy najednou.
První trimestr byl krutý. Hormony vyletěly, nálady taky. Některé dny jsem byla plná energie, jiné jsem proseděla bělení u záchodu. Migrény nezmizely, ale změnily se měly menší sílu a paréza trvala kratší dobu. Bolest polevila, nepatrně, ale i malá změna znamenala pro mě po letech beznaděje zázrak.
Když jsem byla v šestém měsíci, chronických migrén bylo jen dvě-tři týdně. Pořád těžké, ale už ne likvidační.
Poprvé po bezmála pěti letech jsem prožila celý den bez bolesti. Rozbrečela jsem se přímo u pokladny v supermarketu. Pokladní na mě koukala jako na blázna, ale bylo mi to jedno.
Tomáš začal domů nosit úsměvy a já získávala zpátky chuť k životu. Konečně se vkrádala opatrná naděje.
Ale těhotenství s migrénami nebylo tak jednoduché.
Ve třetím trimestru se objevil zvláštní záchvat, tentokrát úplně jiný celou minutu jsem neviděla vůbec nic a pak jsem neměla cit v obou rukách.
Pak přišla diagnóza, které jsem se bála nejvíc preeklampsie.
Jak kladivo. Najednou těhotenství, které mě mělo vyléčit, bylo samo životu nebezpečné. Preeklampsie znamenala vysoký tlak, rizika pro dítě i pro mě. Můj dlouhý neurologický spis situaci jen komplikoval.
Hospitalizovali mě v brněnské fakultní nemocnici. Pokoj voněl dezinfekcí a oknem proudil ledový vzduch února. Nepřetržité pípnutí přístrojů a pečlivý dohled sester, každou hodinu mě někdo kontroloval. Nenáviděla jsem pocit bezmoci, že ani teď už nejsem svým pánem.
Zvláštní bylo, že navzdory strachu se migrény mírnily, jako by se můj mozek konečně smířil s rezignací.
Tlak, ten byl ale pořád obrovská hrozba.
Lékaři začali mluvit o předčasném ukončení těhotenství. Chceme, abyste vydržela co nejblíž termínu, vysvětlila doktorka Benešová, ale hlídáme vás. Každý den byl malý souboj mezi mým tělem a hodinami na zdi.
Tomáš prakticky bydlel v nemocnici, spal v úzkém křesle, přežíval na nevýrazných bagetách a celou dobu mi držel ruku.
Ve 35. týdnu se všechno zlomilo. Tlak prudce vzrostl, dostala jsem bolest hlavy tak silnou, že jsem měla strach, že se vrací původní záchvat, tentokrát bez ochrnutí, ale s otoky a ohromujícím tlakem.
Do pokoje přišel lékař velmi klidným, ale pevným hlasem: Eliško, dnes musíme porodit.
Podívala jsem se na Tomáše byla ve mně panika. Není to moc brzy? Bude v pořádku?
Je silná, zašeptal se slzami v očích.
Porod mi vyvolali hned. Sál plný bílých plášťů, světel a monitorů, napojená na magnéziovou infuzi, cítila jsem se těžká jako olovo. Porod trval dvanáct hodin.
A pak, v 3:12 ráno, přišla na svět naše Anna. Drobounká, zdravá, hlasitá s výkřikem, který rozesmál všechny na sále.
Byla dokonalá.
Položila jsem si ji na hruď, slzy mi tekly po tváři, Tomáš mě políbil na čelo: Zvládla jsi to. Je s námi.
Ale opravdový zázrak přišel až později.
Dva měsíce po narození Anny jsem si uprostřed noci uvědomila v dětském pokoji, když jsem ji kolébala že už několik týdnů nemám ani náznak migrény. Ani stín bolesti.
Po čtyřech měsících jsem zažila devadesát dní bez záchvatů.
A po devíti měsících mi neurology potvrdila: hemiplegické migrény v remisi.
Začala jsem znovu pracovat na plný úvazek. Znovu jsem běhala, plánovala budoucnost bez strachu, že se probudím ochrnutá.
Někdy v tiché chvíli pozoruji malou Annu, jak spí, a přemýšlím, jak je možné, že něco tak malého dokáže změnit celý lidský život.
Lékaři měli pravdu těhotenství mě změnilo. Ne hned. Ne jako zázrak. Ale pomalu, nenápadně, jako když vychází slunce: minutu po minutě to nepoznáte, ale když se ohlédnete zpátky, je to nepopiratelné.
Moje migrény samotné nezmizely. Propustily mě.
A já pochopila, že někdy cesta zpět vede přes odvahu riskovat, přes temnotu a bolest, ale naděje vždycky stojí za nejistotu. Nikdy se nevzdávejte možnosti na nový začátek i když nevíte, jestli přijde.
