Vdala jsem se v padesáti a myslela jsem si, že jsem konečně našla štěstí vůbec jsem netušila, co mě čeká
Jsem jeden z těch ženských, co se vdaly až později. No, a jak už to tak bývá, moje pozdní manželství taky skončilo.
Každý mi odjakživa říkal ta šprtka. Co si budeme povídat, měla jsem ráda učení. Dodělala jsem si vysokou i magistra a pak jsem se stala knihovnicí. Jednou mě kamarádka seznámila s budoucím manželem. Je mu bylo devětapadesát, ale rozhodně nebyl zoufalec prostě hledal manželku. Já byla o devět let mladší. Mirek si mě získal hned. Vzdělaný, slušný chlap, co recituje Seiferta a miluje Haška a Hrabala. Chvilku jsme si povídali, a pár měsíců na to mi nabídnul svatbu.
Řekla jsem ano, protože jsem si vždycky přála mít rodinu. Po svatbě jsme začali bydlet u mě jeho dcera totiž okupovala s rodinou jeho byt. Upřímně, netušila jsem, co mě všechno čeká. Byla jsem zvyklá žít sama, a teď se toho změnilo až moc a já byla pěkně rozčilená. Skvrna na ubruse, pomačkaný přehoz na posteli, rozházené ponožky a spousta dalších podivností, co rozhodně nebyly v mé režii Opravdu mě všechno štvalo! Připadala jsem si jako recepční v hotelu, kde je tou jedinou zaměstnankyní. Navíc měl Mirek i trable s penězi. Došla mi trpělivost, když místo aby opravil kohoutek, tak ho zničil ještě víc, a až potom zavolal opraváře.
Toho dne mi došlo, že už na nějaké obětování prostě nemám chuť. Jsme oba dospělí a máme naprosto rozdílné zvyky. Krátce nato jsme si o všem promluvili a Mirek byl vlastně se vším spokojený. Jsem kliďas, hádky mě nebaví, ale ani v klidu jsme se na ničem nedomluvili. Jeho dcera už si dávno nalajnovala život v tátově bytě a s Mirkem počítala, že bude bydlet pořád se mnou. Po třech měsících Mirek konečně souhlasil s rozvodem ale vyžádal si zpátky dárky, co mi dal. No, vrátit odpadkový koš a starý řetízek mě vážně v peněžence nezruinovalo.
Z téhle anabáze mám jedinou otázku. Je vůbec po padesátce možné, aby člověk postavil šťastný rodinný život? Nebo nám osud stačí hodit pár ponožek na zem a je po romantice?
