Já nejím jídlo ze včerejška, vař mi každý den něco nového. Můj osmačtyřicetiletý přítel mi předložil seznam pěti ženských povinností. Co jsem udělal
Byla sobota ráno, když Mirek otevřel lednici, vytáhl krabičku s mým včerejším segedínem a prohodil: Alena, vždyť víš, že já včerejší nejím. Uvaříš něco čerstvého, jo? Stála jsem u sporáku s hrnkem kávy a jen jsem se na něj dívala, jako by přiletěl z jiné planety. Ani ne kvůli tomu, že chtěl najíst to se přece stává. Ale že v jeho hlase nebyla žádná prosba, jen prosté konstatování. Jakoby snad bylo samozřejmostí, že žena má všeho nechat a vařit podle jeho přání, a pokud se podává jídlo z předchozího dne, je to urážka jeho pohodlí.
Je mi pětačtyřicet. Jsem samostatná, mám práci, svůj byt v Praze a život, který jsem si po rozvodu budovala roky. Pozvala jsem Mirka, aby se ke mně nastěhoval, ne proto, abych někoho obskakovala, ale protože jsem chtěla být s mužem, který mi přišel zralý a normální. Ukázalo se ale, že to moje představa dospělosti byla naivní.
Vypadal naprosto v pohodě tedy, dokud se nenastěhoval.
Seznámili jsme se vcelku obyčejně, přes seznamku. Mirkovi bylo osmačtyřicet, rozvedený, řidič a rozvážel zboží, žil v malém podnájmu v Ostravě. Při psaní byl zdvořilý, na setkáních pozorný. Nosil květiny, vtipkoval, nezajímal se o můj plat, nechlubil se svými zásluhami.
Byli jsme spolu tři měsíce a vše klapalo. Nic podezřelého. O víkendech přijížděl za mnou, vařili jsme spolu, koukali na filmy, chodili ven. Pomáhal s nádobím, nabídl nákup, chválil mě. Říkala jsem si: Tohle je ono, normální chlap bez předsudků.
Pak ale navrhl, že je už unavený z placení podnájmu a že je přece logické, když už jsme pořád spolu, abychom bydleli u mě. Souhlasila jsem jsme přece oba dospělí, říkala jsem si.
První týden byl v pořádku. Uklízel po sobě, něco i sám uvařil, věci po bytě nehádzal. Ale už druhý týden se začaly objevovat maličkosti, které jsem nejdřív přehlížela.
Ty maličkosti ale postupně narostly do rozměrů.
Najednou nechával hrnek od čaje na stole. Když jsem se ptala, proč ho neumyje, řekl: Vždyť ty večer stejně všechno umýváš, tak proč se tím zabývat dvakrát? Později se objevily špinavé ponožky u pohovky. Napomněla jsem ho, že je má dávat do prádelního koše, jen se zasmál: Aleno, dyť to jsou detaily. Neřeš blbosti.
Každý den po mně chtěl, abych mu něco podala, donesla, udělala, i když ke stolu měl blíž on než já. Aleno, podej ovladač. Aleno, nalej mi vodu. Aleno, nevíš, kde mám nabíječku? Přitom já pracovala z domova, zatímco on dorazil až večer. Začala jsem si připadat jako služka vlastního bytu.
Pak přišlo to osudné ráno se segedínem. A hned večer za mnou Mirek přišel se seznamem.
Neděle večer, Mirek se usadil naproti mně na gauč, vytáhl mobil a vážně řekl:
Hele, myslím, že bychom si měli sednout a rozdělit si domácí povinnosti, ať je jasno. Udělal jsem si k tomu seznam.
Ztuhla jsem. Čekala jsem, že navrhne, co bude dělat který z nás úplně fér rozdělit úkoly.
On však spustil čtení ze seznamu v telefonu
První bod: Vaření. Žena má vařit každý den, ať je to pestré. Včerejší jídlo nejím, takže chci vždy čerstvou večeři. Zůstala jsem zkoprnělá, ale pokračoval dál, jako by četl návod k použití.
Druhý bod: Praní a žehlení. To je ženská doména, chlapi na to nemají. Moje košile musí být na pondělí vyžehlené. V břiše mi vřela směs vzteku a nepochopení.
Třetí bod: Úklid. Mokré vytírání jednou týdně, prach utírat průběžně. Já jsem celý den v práci, nemám na to čas. Mluvil, jako by četl směrnici z práce.
Čtvrtý bod: Intimita. Minimálně dvakrát týdně. Je to důležité pro pohodu ve vztahu. Sevřely se mi pěsti, když jsem pozorovala, jak klidně listuje dál v mobilu, aniž by zvedl oči.
Pátý bod: Finance. Složenky půl na půl, ale jídlo platíš ty, když stejnak vaříš pořád doma. Já si platím jen svoje věci. Nakonec se usmál, jako by navrhl něco naprosto normálního: No, není to férové?
Bylo pár vteřin ticho, pak jsem jen suše řekla: Mirek, a kde jsou v tom tvém seznamu tvé povinnosti? Překvapeně povytáhl obočí: No přece nosím domů peníze. To není dost? Já taky pracuju, odpověděla jsem. Z domova, ale vydělám stejně jako ty. Jo, ale to je jiný, ty jen sedíš v teple, kdežto já lítám po městě a mám plný ruce práce.
Postavila jsem se: Mirek, to chceš, abych ti dělala zadarmo hospodyni? Zamračil se: Hospodyni? Ale prosím tě, to je normální rozdělení. Chlap maká, ženská se stará o domácnost vždycky to tak bylo. To bylo tak možná v padesátých letech, odvětila jsem. Teď je jednadvacáté století. Jen odevzdaně vydechl, jako by mi vysvětloval barvy dítěti: Aleno, my chlapi nejsme na domácnost, my jsme lovci, ženský mají pečovat o krb.
Tu noc jsem skoro nespala. Poslouchala jsem, jak Mirek za mnou klidně oddychuje, jako by se nechumelilo. Jako by jeho seznam a moje místo v něm bylo tím nejpřirozenějším na světě.
K páté ranní jsem měla jasno. Potichu jsem sbalila jeho věci do dvou igelitek, postavila je ke dveřím a napsala vzkaz: Mirek, tvůj seznam jsem si přečetla. Tady je můj:
1) Hledej si jinou pečovatelku o krb.
2) Věci jsou u dveří.
3) Klíče nech v poštovní schránce.
4) Nevolej mi. Hodně štěstí při hledání hospodyně, která bude makat pro pohodu ve vztahu. Odešla jsem dřív, než se probudil. Šla k Tereze na kafe, všechno jí povyprávěla. Jen kroutila hlavou: Aleno, jsi ráda, že sis to uvědomila včas. Představ si, co by bylo za rok.
Za tři hodiny přišla od Mirka zpráva: Ty to fakt takhle hrotíš? Myslel jsem, že už jsi dospělá ženská. Neodpověděla jsem. Zablokovala jsem jeho číslo.
Co stojí za takovým seznamem?
Od té doby uplynuly dva měsíce. Hodně jsem nad tím přemýšlela a došlo mi: Zaprvé, Mirek nehledal partnerku, ale domácí personál navíc s výhodami žena má vařit, prát, uklízet, být vždy dostupná, a nesmí očekávat cokoliv na oplátku. Zadruhé, pro něj to vůbec nebylo divné žena po čtyřicítce nebyla osobnost s hranicemi, ale někdo, kdo má být vděčný a poděkovat, že jí někdo věnuje chvíli. Zatřetí, takových normálních chlapů je víc, než byste si mysleli dokud nepřijdou pod jednu střechu, tváří se normálně, pak ale vybalí požadavky.
Podstatné, co jsem si odnesla: lepší být sama a svobodná, než ve vztahu a dělat služku. Je mi pětačtyřicet a mám nárok žít podle svého. Bez seznamů a jednostranných povinností, bez chlapa, který mě vnímá jen jako funkci v domácnosti a ne jako osobu.
Jestli to znamená zůstat sama, pak ať. Samota je menší zlo než život s někým, kdo vás má jen do počtu.
A vy? Odejdu byste po takovém seznamu, nebo se snažili hledat kompromis? Proč to někteří čeští muži přes čtyřicet pět mají tak nastavené? A stalo se vám, že se partner po nastěhování změnil a najednou začal něco vyžadovat?
Nakonec vážím si svobody daleko více než iluze vztahu, který by byl jen o mém službě a ne o rovnocenném partnerství.
