Já nejím jídlo ze včerejška, vař vždycky čerstvé. Můj 48letý partner mi podal seznam 5 ženských povinností. Co jsem udělala
Když v sobotu ráno Martin otevřel lednici, sáhl po krabičce s mým včerejším gulášem a řekl: Jano, víš, že nejím ohřívaný jídlo. Uvaříš mi prosím něco čerstvého? stála jsem u sporáku s hrnkem kávy v ruce, hleděla na něj a měla pocit, že přede mnou stojí někdo z jiné planety. Nešlo o to, že si řekl o jídlo to se občas stává, že si někdo něco přeje. Ale v jeho hlase ani ve výrazu nebylo ani stopy po žádosti, byla to čistá samozřejmost. Jakoby bylo jasné, že žena má povinnost vařit pokaždé, když si muž řekne, a že nechat večeři na druhý den je téměř zločin proti jeho pohodlí.
Je mi pětačtyřicet. Mám svoji práci, vlastní byt v Praze a život, který jsem si po rozvodu poctivě budovala sama. Martina jsem pozvala, aby se ke mně nastěhoval před měsícem, ne proto, abych měla někoho, koho budu obskakovat, ale abych mohla být s člověkem, který mi připadal zralý a rozumný. Jak jsem se spletla v tom, co znamená dospělý.
Dlouho se zdál být naprosto normální, dokud se nenastěhoval.
Seznámili jsme se klasicky na seznamce. Jemu bylo osmačtyřicet, rozvedený, pracuje jako kurýr, bydlel v paneláku v garsonce. V chatu byl zdvořilý, na rande pozorný. Nosil mi kytky, vyprávěl vtipy, nezajímal se o můj plat a nikdy se nechlubil svými úspěchy.
Chodili jsme spolu tři měsíce, všechno klapalo. Žádné podivnosti, žádné varovné signály. Víkendy jsme trávili spolu, společně vařili, dívali se na filmy, chodili ven. Pomáhal mi s nádobím, někdy zašel nakoupit, chválil mě. Říkala jsem si: takových je málo, to je dospělý chlap bez předsudků.
Pak ale řekl, že už ho nebaví vyhazovat peníze za podnájem, a že by bylo logické, abychom žili spolu, když stejně trávíme většinu času u mě. Souhlasila jsem, říkala jsem si, jsme dospělí, proč dělat drahoty.
První týden bylo vše v pořádku. Po sobě uklízel, občas něco uvařil, nebyl bordelář. Ale už ve druhém týdnu jsem si všímala maličkostí, které jsem zprvu ignorovala.
Ty drobnosti však byly mnohem zásadnější, než se zdálo.
Přestal odnášet hrnek s čajem. Když jsem se zeptala, proč ho neumyje, jen pokrčil rameny: Vždyť stejně večer nádobí myješ, proč se zdržovat dvakrát? Začaly se objevovat špinavé ponožky u gauče. Když jsem ho žádala, aby je dal do koše, jen se zasmál: Jano, prosím tě, neřeš prkotiny.
Den za dnem po mně chtěl, abych mu něco podala, přinesla, zařídila i když měl blíž. Jani, podej ovladač. Jani, můžeš mi nalít vodu? Jani, kde mám nabíječku? A to přitom já pracuji z domu a on chodí z práce až večer. Postupně jsem se vbytě cítila spíš jako paní na úklid než jako partnerka.
A pak přišlo to sobotní ráno s gulášem. A hned nato neděle večer a jeho seznam.
V neděli se Martin posadil naproti mně na gauč s mobilem v ruce, a velmi vážně začal:
Hele, napadlo mě, že bychom si mohli ujasnit, jak si to s domácností představujeme. Udělal jsem si poznámky, co by bylo logické.
Zamrazilo mě. Myslela jsem, že navrhne, jak si rozdělíme úkoly, co kdo zvládne a komu co vyhovuje.
Ale on otevřel poznámky a začal číst…
Bod první: Vaření. Žena má vařit každý den; nejlépe pestrou stravu. Včerejší jídlo nejím, takže chci denně čerstvě navařeno. Zírala jsem na něj. Nenechal mě promluvit a pokračoval.
Bod druhý: Praní a žehlení. To je čistě ženská doména, chlapi tomu nerozumí. Košile chci vyžehlené nejpozději na pondělí. V duchu se ve mně pravidla a slušnost lámaly v čirá vzteklost.
Bod třetí: Úklid. Vytírat jednou týdně, prach utírat pravidelně. Já jsem v práci celý den, nemám na to čas. Intonace nezúčastněná, jako by předčítal firemní manuál.
Čtvrtý bod: Intimita. Minimálně dvakrát týdně, to je zásadní pro partnerskou harmonii. Sevřela jsem ruce v pěst, On v klidu dál listoval mobilem, aniž by zvedl oči.
Pátý bod: Finance. Energie a nájem napůl, potraviny budeš platit ty, když stejně většinou vaříš doma. Já si platím osobní výdaje. Když skončil, usmál se, jako by právě udělal spravedlivé rozhodnutí: No, co tomu říkáš? Férový, ne?
Řekla jsem jen: Martine, a kde máš v tom seznamu vlastní povinnosti? Zvedl obočí: Jak kde? Já přece nosím domů peníze. To je snad dost. Já taky pracuju. Sice z domova, ale vydělám stejně jako ty. To je práce z domova, to nepočítám. To si sedíš v teple, kdežto já jezdím po městě a dřu.
Vstala jsem: Takže chceš, abych byla tvá neplacená služebná? Zatvářil se nechápavě: Služebná? Ne, to je normální rozdělení. Chlap pracuje, ženská zařizuje povinnosti doma. Tak to bylo vždycky. To platilo v roce 1950, Martine. Teď už je 21. století. Povzdechl si, jako bych byla dítě se ztřeštěnými nápady: Víš, my chlapi prostě nejsme na domácnost stavění. My lovíme, ty zajišťuješ hnízdo.
Ten večer jsem nezamhouřila oka. Ležela jsem a poslouchala jeho klidné chrápání, jako by nic. Ani v nejmenším nepochopil, že ten jeho seznam povinností mi vlastně nedal vůbec žádné místo sama pro sebe.
V pět ráno jsem se rozhodla. Potichu jsem sbalila jeho věci do dvou tašek, dala je ke dveřím, napsala mu vzkaz: Martine, tvůj seznam jsem četla. Tady je můj:
1) Najdi si jinou hospodyni.
2) Věci máš u dveří.
3) Klíče hoď do schránky.
4) Nevolej. Hodně štěstí při hledání partnerky, co zvládne makat zadarmo pro tvoji pohodu. Odejdu ještě před rozedněním, zamířila k Šárce, vypily jsme kafe a svěřila jsem se jí. Jen si povzdechla: Jano, naštěstí jsi to zjistila včas. Nechci si představovat, co by za rok.
Za tři hodiny mi Martin napsal: Jsi normální? Takovou blbost řešit. Myslel jsem, že jsi dospělá. Neodpověděla jsem, jen jeho číslo zablokovala.
Na co mě ta zkušenost přivedla?
Jsou to už dva měsíce. Měla jsem čas to promyslet a došlo mi: Zaprvé, Martin nehledal partnerku, ale služku, která obstará domácnost, bude po ruce, neptá se a neklade požadavky. Zadruhé pro něj bylo úplně běžné, že žena po čtyřicítce není osobnost, ale prostě někdo, kdo má být rád, že si jí někdo všiml a být vděčný za minimum pozornosti. Zatřetí je takových víc, než si myslíme. Dělají ze sebe normální muže, ale jakmile získají ženu, postupně přijdou s požadavky.
A to hlavní, co jsem si uvědomila? Raději budu sama, ale volná, než s někým a v roli služebné. Je mi pětačtyřicet a zasloužím si žít podle svých pravidel. Bez seznamů povinností určených jen pro mne, bez chlapa, který mě vnímá jen jako funkci.
A jestli zůstanu sama? Lepší samota, než být někde, kde si mě někdo plete s uklízečkou.
A co vy? Odešly byste po takovém seznamu, nebo byste hledaly kompromis? Proč mají někteří muži po pětačtyřicítce najednou pocit, že nepotřebují partnerku, ale hospodyni? Zažily jste změnu chování po nastěhování?
