Včera mi můj přítel řekl:
V sobotu se chystají kluci sejít. Můžeš jet na víkend k rodičům?
Zůstala jsem stát s hrnkem v ruce:
Petře, zase?
No jasně. Jednou za měsíc se scházíme, to víš, odpověděl mi.
Věděla jsem. Jednou za měsíc chodí jeho kamarádi hrát deskové hry a pokaždé mě prosí, abych na noc opustila náš společný byt. Bydlíme spolu už dva roky. Mně je třicet jedna, jemu třicet čtyři. Všem jeho kamarádům je okolo třiceti až pětatřiceti, všichni mají partnerky nebo manželky. Ale z nějakého důvodu musím jet vždycky jen já, když se sejdou.
Jedu k babičce, k rodičům nebo ke kamarádce jako dítě, které pošlou přespat k někomu, zatímco dospělí si dělají, co chtějí. A připadám si hrozně ponížená.
První “den bez žen”
Začalo to před rokem a půl. Tehdy jsme teprve začali žít spolu.
Petr mi řekl:
V sobotu dorazí kluci, budem hrát deskovky. Nechceš jet někam pryč?
Byla jsem překvapená:
Proč? To je přece náš byt.
Dáme si den bez žen. Pánská jízda, ať máme klid.
A co ostatní partnerky, ty taky odcházejí?
Ne. Ale bydlí zvlášť. My jsme spolu a tobě by bylo trapně.
Řekla jsem si: “Dobře, ať si to poprvé užijí.” Odjela jsem ke kamarádce.
Petr se pak tvářil nadšeně:
Děkuju, že jsi jela. Bylo to super.
Za měsíc zase:
V sobotu přijedou kluci. Můžeš k rodičům?
Tak jsem jela k rodičům.
Další měsíc k babičce.
Pak znovu ke kamarádce.
A tak to už běží rok a půl: jednou měsíčně opouštím svůj vlastní byt kvůli “dnu bez žen”.
Co mě štve
Nedávno jsem zjistila, že ostatní holky nemusí odcházet, když si jejich partneři domlouvají klučičí večer.
Zeptala jsem se jedné z nich, Alžběty, přítelkyně Tomáše, Petrova kamaráda:
Běto, kam chodíš, když se oni scházejí na deskovky?
Překvapeně na mě koukla:
Nikam. Jsem doma a věnuju se svým věcem, oni jsou ve vedlejším pokoji.
A neříkají ti, abys šla pryč?
Proč by měli? Je to přece můj domov.
Ptala jsem se i dalších dvou. Ani jedna z nich neodchází. Jen já.
Zeptala jsem se Petre:
Proč ostatní můžou zůstat, ale mě pokaždé žádáš, abych odešla?
Chvíli přemýšlel a řekl:
No oni mají větší byty, dvě nebo tři místnosti. Holky jsou v jedné, my v druhé. My máme garsonku, asi by tě to obtěžovalo.
Mě to neobtěžuje. Klidně si zalezu s knížkou a sluchátky.
Ne, radši jeď pryč. Všem tak bude líp.
Všem. Mně ne. Jim je líp, když tu nejsem.
Co mě sráží: musím opouštět svůj domov
Kdykoliv balím věci na noc, připadám si cizí ve vlastním bytě. Platím půlku nájmu, je to můj domov, přesto mě každý měsíc prosí, ať zmizím kvůli partě chlapů.
Když přijedu k babičce s taškou, ptá se:
Zase jste se pohádali?
Ne, babi. Petr má klučičí večer.
A proč nejsi doma?
Stydím se vysvětlovat, že mě přítel prosí odejít, aby měl pohodlí.
Přijedu k rodičům. Mamka se diví:
Vždyť jsi tu byla včera. Zase přijedeš?
Petr má “den bez žen”.
Mamka mlčí, ale má pohled plný nepochopení.
Co mě bolí: dvojí metr
Petr říká, že jsem “nenáročná”. Že má štěstí, protože jiné partnerky vyžadují restaurace, dárky a dovolenou.
Jiní chodí do hospody dvakrát týdně, říká. Ty nic nechceš, jsi rozumná.
Ano, nic nechci. Jednou za měsíc jdeme na kafe. Za dva roky jsme nebyli na žádné společné dovolené.
Jiní jezdí po Evropě každého půl roku, pokračuje. Ty nic nevyčítáš.
Nic nevyčítám, když peníze nejsou, přestože Petr vydělává slušně.
Ale když jednou za měsíc požádám, abych mohla zůstat doma, jsem “náročná”.
Tak jednou za měsíc se sbal a pojď k rodičům, říká. To přece zvládneš.
Zvládnu. Sbalit se, opustit vlastní domov a spát u rodiny, protože on potřebuje “den bez žen”.
Nechci restaurace ani dovolenou, ale právo zůstat ve vlastním bytě je už moc.
Co říká jeho máma: hlas rozumu
Nedávno to slyšela Petrova máma a řekla mi:
Proč bys odjížděla? Je to přece i tvůj byt. Zůstaň a poznej ty jeho kamarády.
Vysvětlila jsem jí:
Oni mají klučičí večer, asi bych se necítila dobře.
Zavrtěla hlavou:
Jsi jeho žena. Máš být součástí jeho života i jeho party. Když tě před nimi schovává, je to divné.
Má pravdu. Jsme spolu dva roky a jeho kamarády skoro neznám. Sotva přijdu, odcházím někam pryč.
Jenže mám strach z nových lidí. Stydím se. Je snadnější odjet, než sedět vedle nich. Nebo se bojím, co si pomyslí: “Proč odchází? Petr ji vyhání?”
Co jsem zjistila: jeho nepozývají
Nedávno jsem objevila další věc. Když Petr odmítne přijít kvůli práci nebo nemoci jeho kamarádi se sejdou beze něj a ani ho nepozvou.
Jak to, že šli beze tebe? ptám se.
Odmítl jsem, tak se prostě sešli.
A nepozvali tě?
Ne, asi zapomněli.
Zapomněli. Nebo nechtěli.
Taky jsem zjistila, že tři z nich už měli svatbu. Petra nepozvali ani na jednu.
Proč tě nepozvali na Tomášovu svatbu?
Nevím. Říkal, že kvůli rozpočtu.
Rozpočet? Nebo k nim není tak blízký, jak si myslí.
On svolává kamarády jednou za měsíc, vyhazuje mě z bytu kvůli nim, ale oni ho ani nepozvou na svatbu.
Co jsem pochopila: bojím se si říct
Poslední týden přemýšlím: proč nechci restaurace nebo dovolenou? Proč bez řečí odjíždím jednou za měsíc?
Protože mám strach. Že když začnu něco chtít, Petr odejde.
Stále mě chválí, že jsem “nenáročná”, a já se bojím ten obrázek zkazit. Nechci být “hysterická”.
Proto odjíždím. Aby měl klid. Abych ho neztratila.
Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc si uvědomuju: ztrácím sama sebe.
Kde jsem teď: rozhodnutí
V sobotu je zase “den bez žen”. Petr už mezi řečí nadhodil:
Zase půjdeš k rodičům?
Mlčím. Rozmýšlím se: jet, nebo zůstat?
Když půjdu vše bude jako vždycky. Zase se podřídím, zase ukážu, že na mě nezáleží.
Když zůstanu bude hádka. Petr řekne: “Kazíš večer, jsi najednou náročná.”
Nevím, co je horší: odejít z domova, nebo zůstat a cítit vinu.
Ale vím jistě jedno: takhle to dál nejde.
Ženy, posílali vás někdy z vlastního bytu, když měli partneři sraz s kamarády? Jak jste to řešily?
Muži, řekněte: proč je potřeba “den bez žen” a proč chcete po svých partnerkách, aby odešly z vlastního bytu?
Ženy, slyšely jste někdy od muže chválu za “nenáročnost”? Kam to vede?
Muži, když vás kamarádi nezvou na svatbu, zatímco je pravidelně hostíte je to opravdové přátelství?
