Varuji tě naposledy, pokud nezměníš místo pro svatební hostinu, odmítám si tě vzít, do svatby zbývají dva týdny, dívka drží v ruce svatební oznámení a stále se nemůže odhodlat k podpisu…
Co tě to zase popadlo, Zdeňko? ptá se její snoubenec smutně.
Mám z toho zlý pocit!
To je pochopitelné, usměje se muž, člověk se nežení každý den. Nervozita je jasná, ale to brzy přejde. Všechno bude dobré, slibuji ti!
Jak mi můžeš slíbit něco, co ani sám nevíš? Opravdu je tak těžké mi vyjít vstříc? Jak spolu vlastně budeme žít, když už teď mi nechceš ustoupit?!
Nemáme takové peníze na rozhazování, drahá, zamračí se, už jsem zařídil výzdobu sálu, objednal hostinu a zaplatil zálohu. V případě zrušení smlouvy nám zálohu nevrátí.
To není to nejhorší, miláčku, jen mi věř.
Já na tyhle povídačky nevěřím. To je přinejmenším nerozumné. A v nejhorším přijdeme o svatební cestu. Možná mi konečně vysvětlíš, co se děje?
Dobře, poslouchej. Jen neříkej, že to není možné. Když v něco nevěříš, ještě to neznamená, že to neexistuje.
Slibuji, ujistí Zdeňku její partner.
V práci se nám nedávno objevila nová kolegyně, Blanka. Je tichá, moc s nikým nemluví a chodí celá v černém. Před pár dny ke mně přišla a povídá:
Pozdrav od babičky Terezy.
Co prosím? úplně mě to zarazilo, protože babička Tereza už tři roky nežije.
Chceš, řeknu ti, před čím tě varuje? zeptala se. Po práci.
Souhlasila jsem. A to, co jsem pak slyšela
Bylo to dávno. Tehdy u nás ve městě, v Olomouci, postavili nový hotel s krásným sálem na svatby. Petr byl řidič na stavbě, vedlo se mu dobře. Navrhl své snoubence Veronice, že by svatbu udělali právě tam. Veronika byla z vesnice, z chudých poměrů, v hotelu nikdy nebyla ani ona, ani její rodina. Rozhodla se udělat velkou událost pro všechny příbuzné.
V den svatby jen zářila. Bílá sukně i závoj jí neskutečně slušely a Petr vypadal jako ze žurnálu.
Po oddání jejich svatební konvoj i autobus s hosty dorazili do hotelu. Všichni žasli nad nádherou sálu. Jen jedna stařenka vrtěla hlavou a brumlala:
Když už na svatbě nejsou živé květiny, ale umělé… To není dobrý znamení.
Nikdo jí ale nevěnoval pozornost v těch časech bylo skoro vše umělé: ubrusy, nádobí, dekorace. Chemický průmysl vzkvétal.
Ale hosté donesli květiny živé, dali je do váz na stole ženicha a nevěsty.
A pak uprostřed veselí šli mladí na první tanec. Když se vrátili, Veronika zbledla. Kytice růží, co byla před ní, byla úplně zvadlá.
Obsluha ji odnesla, veselí pokračovalo. Zakrátko Veronice přišlo nevolno a omdlela. Otevřeli okna prý je dusno. Ale Veronice bylo zase hůř. Po sále se začaly šířit fámy.
Asi je těhotná…
Hlavně že není nakažená, těhotenství přejde, smáli se další.
Já viděl na šatech krvavý flek, šeptal jeden z příbuzných rodičům nevěsty.
Když se šli podívat, nenašli žádné stopy.
Za chvíli se začalo šuškat, že někdo zahlédl u dveří podivnou ženu celou v černém. Začali hledat tajemnou návštěvnici, ale nenašli jí.
První svatební noc se mladým změnila v noční můru. Nedokázali být spolu sami cítili v pokoji někoho cizího. Slyšeli šramot, kroky, Petr měl dokonce pocit, že ho někdo sleduje.
Ráno byli oba vyděšení.
Tehdy se svatební cesty skoro nedělaly. Hned další den šli do práce. Petr ale už do víkendu nedožil havaroval. Jeho auto vjela do protisměru. Silnice v pořádku, počasí krásné, Petr zkušený a opatrný… Nikdo dodnes neví, jak se to stalo.
Veronika truchlila, měnila se před očima. A za rok najednou zmizela a už ji nikdo nikdy nenašel.
Hezká strašidelná historka, poznamenal Tomáš, ale co to má společného s námi?
Úplně všechno! skoro pláče Zdeňka, ta nejsmutnější svatba proběhla přesně v tomhle hotelu, ve stejném sále, co jsi zamluvil.
Stejně nechápu to jako co? Někomu se něco stalo a my za to můžeme?
Povídá se, že hotel postavili na místě starého hřbitova. A ten sál je přesně tam, kde měla být hrob mladé nevěsty, která si vzala život pár dní po svatbě prý kvůli nevěře manžela. Chápeš teď?
Ne! Na žádné nesmysly já nevěřím!
Její neklidná duše prý pořád straší. Ženicha si vezme po svatbě, nevěstu za rok. Stejné neštěstí prý čeká každého, na koho přijde řada. Co když se to stane právě nám? Není náhoda, že mě babička varovala i po smrti!
Nevěřím na žádná prokletí, Tomáše už rozčilují Zdeňčiny požadavky, když si mě nevezmeš, ožením se s Maruškou. Maruška byla Zdeňky kamarádka. Podepiš oznámení, nebo to opravdu udělám.
Po krátkém přemýšlení se Zdeňka svatby vzdala. Navíc ji Tomášova slova o svatbě s jinou hluboce zranila.
A on svůj slib skutečně splnil navíc Maruška Zdeňku zradila a se svatbou souhlasila.
Uběhl sotva týden a proroctví se naplnilo Tomáš zahynul na motocyklu, když mu náhle selhaly brzdy.
Zdeňka se začala bát o Marušku, i když jí nedokázala odpustit zradu. Druhý den chtěla Blance, od níž se o historku dozvěděla, položit pár otázek třeba jak by mohla pomoci bývalé kamarádce, když má být příští rok řada na ní. Ale Blanka už dala výpověď.
A adresa z jejího životopisu? Tam vůbec nebydlela.
Říká se, že to nejděsivější svatební neštěstí se skutečně stalo v sedmdesátých letech. Žádné záznamy se o tom samozřejmě nesehnaly.
V těch časech by se o něčem takovém stejně nemluvilo nahlas.
Ale starousedlíci o tom dobře ví… A dodnes, když večer v Olomouci zaprší a ticho se rozléhá ulicemi, v hotelovém sále zůstává tu a tam ve váze povadlá růže.
A je-li nikde kolem drobná postava v černém, raději rychle projděte dál. Nikdy nevíte, jestli si právě někdo nezapomněl dát pozor na místo, které si pro radost a bolest vybírá svoji nevěstu.
Zdeňka stávala často před hotelem a pozorovala mihotání světel v sále, v němž se teď svatby konaly pouze zřídka. Snově si pro sebe opakovala babiččina slova: Některá varování je lepší vyslechnout, i když zní neuvěřitelně.
Protože někdy nejde o víru v duchy, ale o víru v samu sebe. A tu jí už nikdy nikdo nevzal.
