7. března
Dneska se mi toho v hlavě semlelo Šel jsem ze samoobsluhy s plnými taškami a vedle mě klapala sousedka Božena. Mezi řečí jsme se smáli, než jsem zahlédl před naším plotem nablýskanou škodovku superb. Hned jsem narovnal záda, pyšný jak páv.
Hele, asi přijel můj budoucí zeť rovnou ráno, řekl jsem důležitě, nedávaje najevo, kolik radosti mám.
Božena po autě šlehla pohledem a uchechtla se, jak to u ní bývá:
Už ho máš za zetě? To jsi rychlík, Pepo vždyť Anežka žádnou žádost nedostala, nebo snad jo? Kdo ví, kdo to vůbec je, tříská se po Praze takovou károu Třeba nějakej podfukář
Jen jsem mávl rukou, nasadil tvrdý tón a sevřel rty:
Nechej toho. Je slušnej, Anežku si váží, a mám z něj dobrý pocit. Já už běžím, musím dát na stůl čerstvý zákusky a tyhle bonbóny k čaji
Vzal jsem tašky a pádil jsem domů, Božena se za mnou ironicky usmála.
Tak proto si kupuje ty nejlepší párky, drahej sýr a luxusní čokolády, šeptla vzteklým tónem. To aby pohostil hosta a rychle Anežku někam udat
***
Doma už jsem měl úsměv na tváři. Ve dveřích do kuchyně jsem zakopl o krásný obraz: moje Anežka sedí na stoličce, vedle ní host, co si získal můj respekt.
Ten chlapec co, už skoro zeť! Anežce kouká do očí, pak když jsem vešel, vyskočil a postavil se jak voják. Jasné, byli do sebe celí zbláznění.
Byl slušný jak vždy. Přinesl Anežce tulipány, bonboniéru, voňavku. Přede mnou se skoro uklonil. A já si jej nemohl vynachválit.
Je, dcero, to je fešák! šeptal jsem Anežce, když odešel. Trochu šediny na spáncích, ale to mu sluší. Je z něj cítit stará dobrá noblesa jak z dávnejch románů
Anežka se usmívala udiveně:
Je noblesní, tati.
A nač přijel? S dárky a kytičkou? Nebo? dorážel jsem.
Tu Anežka zvážněla:
Ne, tati, žádnou žádost mi nedal. Jenom mě pozval večer do divadla do Prahy.
Úsměv mi rychle zmrzl na tváři.
Aha Na schůzku, jak se tomu dneska říká To je mi známo. Ty pražské světáky už znám, Anežko. Zajíždí do vesnice balamutit holky, ve městě si najdou jinou, tady jen rozsévají planý sliby.
Tati
Co tati! Je ti třicet, jemu skoro čtyřicet! Proč byste se nevzali, když už sem jezdí jak na majetek? Dlouho se ještě bude rozhodovat?
To nech na nás, tati.
Teď mě poslechni! A tu klobásu vrať, musíš taky myslet na linii! Navíc, zítra přijede ten tvůj Pája znovu a nebudeš mít na stůl opravdu nic, když všechno sníš už dnes!
Anežka na mě upřela ty svoje modrý oči a tiše řekla:
Tati proč jsi teď zase tak rozzuřený?
Uložil jsem klobásu do ledničky, sundal Anežce talířek se sýrem a z křivdy jsem jí řekl:
Bojím se! Aby tě nakonec neodkopl jako jiné, když už sem jezdí tak dlouho a svatba nikde! Nejsi už mladá holka, tiše tě už za zády volají stará panna!
Neboj, tati, nikam mi neuteče, usmála se Anežka sebevědomě.
***
O týden později jsem Anežce balil kufr a utíral slzy. Myslel jsem si, že se drží pro prstýnek, ale ona byla už pod srdcem.
Na mou otázku, kde k tomu stihli dojít, se rozesmála:
Vždyť jsme byli sbírat borůvky v lese. On čekal u auta, že mě pak odveze domů. Dočkal se, tati. Jsem přece hezká holka
To jako kde, v lese? To snad ne No jen povídej, kde jsem tě špatně vychoval! vzdychal jsem se smíchem i slzami v očích, zatímco ona chroupala klobásu i s drahým sýrem.
Na tom nezáleží, tati! Hlavní je, že mě chce za manželku!
A na svatbu pozveme všechny příbuzný, jasný? trval jsem si na svém. Nechce se mi tě pustit do toho velikýho města, Anežko. Jsi moje jediná.
Budu tě brzy navštěvovat, tati.
A hned se vyrojily sousedky, bouchaly na dveře:
Pepíku, tvá dcera prý odjíždí, proč jsi mlčel?
Ona jede pryč, do Prahy k tomu svému běhal jsem zmateně po kuchyni.
A my nic, žádný dárek! hulákaly. To jsi nedal dopředu vědět!
Žádný dárky netřeba, jen jede s ženichem do města! povídám.
Radost byla… ale srdce bolelo.
***
Odvezl ji ten její do Prahy. Volavka vyletěla z hnízda.
Pak mi Anežka volala, jaký má její milý barák. O svatbě však pořád nic.
Uběhl měsíc, druhý, půl rok A pak pepřivá sousedka Božena přilétla se zprávou, že Anežku viděla v Praze s kočárkem.
S kočárkem?! Jakto?!
V tu chvíli jsem byl už na cestě, nepamatuju si vůbec cestu na autobus a do velkého města.
Mám vnučku a dcera mi zapomněla říct!
Hned jsem jí volal, ať přijde na nádraží. Zvedala mobil až po několikátým zvonění, to mě rozběsnilo.
Kde jsi, Anežko? Stojím na hlaváku! Přijeď pro mě! Proč jsi mi nic neřekla o dítěti?!
Přijela sama taxíkem, oči nejistý.
Odpusť, tati. Nebyl čas vysvětlovat Máš vnučku, jmenuje se Markétka a je ti hodně podobná
Bydlí prý v domě Páji (Pavla). Krásný barák.
No a? doptával jsem se.
Přísně jsem se podíval na dceru.
Stydíš se za mě, viď, Anežko?
Zalapala po dechu:
Ne, tati! Jen Pája bydlí s matkou. Barák a auto jsou její a ona nesvolí, aby si mě Pavel vzal!
***
Vešel jsem do domu s přesvědčením, že tady udělám pořádek.
Jakápak matinka? Syn domů přitáhne nevěstu s dítětem a ona je protivná?
Nevšímal jsem si ani Pavla, ani pravnučky, kterou mi cpal do rukou, a šel jsem hned na paní domů, která v patře hrála na klavír.
Vyčistil jsem si hlasitě hrdlo a požádal o pozornost. Nic. Tak jsem klavír zavřel.
Paní přísně pohlédla:
Co se děje? Kdo jste?
Já jsem otec Anežky! spustil jsem důrazně. A nestydíte se, když v domě je dítě a vy tu rachtáte na klavír?
To Markétka? Ta je vyspinkaná. zašpičkovala a dodala: Spíš vy rušíte mě
Snad by nebylo těžké, odstěhovat se mladým Ať mají klid!
Mám se stěhovat ze svého domu? To teda ne!
Protože překážíte mladé rodině!
Zvedla obočí: Když jim vadím, ať jdou jinam.
Takže ti je Markétka ukradená? podivil jsem se.
Ledově odpověděla:
Proč bych se starala o cizí dítě, když má mámu tvou dceru a Páju! Já dala Anežce to nejdražší, co mám: syna. A teď mi vynášíš, že těžko odcházím z vlastního domu? Ještě jednou nadzvedneš hlas… a půjdeš do svého chlíva i s dcerou, vnučkou i zetěm!
V tom přiběhl vystrašený Pavel. Rychle mě odvedl do jídelny, dal čaj.
***
Čaj prý uklidňuje. Ale vzduch byl napjatý. Paní domu se spokojeně usmívala, přeměřovala mě očima.
Pomyslel jsem si: Stejně tě přežiju, babo jedna
Pavel měl strach z mé nálady podezíravě nás sledoval, pod stolem šťouchl Anežku a šeptal jí očima:
Tvoje máma je neřízená střela. Musíš jí něco vysvětlit
Anežka věděla, že rozhovor s tátou je nevyhnutelný. Choval jsem se jako tank.
Odešli jsme do pracovny, zatímco paní domu drnčila v patře.
Tati, musíme si promluvit.
O čem? Ty s tou ženskou nehneš! Válcuje si vás jak hadr!
Tati, ona není má tchýně. Je to Pavlova manželka! Jeho první a jediná.
Zbledl jsem překvapením.
Jak to?!?
Anežka mi pověděla svůj smutný příběh:
Pavel je díky svatbě s ní bohatý. Vzali se před dvaceti lety. Bylo jí už kolem padesátky, nikdy děti neměla, nikdy nechtěla
Zíral jsem kolem na všechno to zlato na stěnách, sametové závěsy, knihovnu
Všechno to tu patří jí, tati. Nechápala jsem, proč pořád říká, že je důležitá. Pavel se mnou nikdy nebyl klasická rodina. Já jsem vlastně jeho milenka Byla to jediná možnost, jak mít dítě.
Fuj! To jsi chtěla? rozčílil jsem se.
Ano, tati, to byl můj životní výběr. Pája chce rodinu, ale ona to nikdy nedovolila. Jen svolila, že může mít dítě někde jinde. Jsme tu jako sousedé.
Sbal si věci a pojď domů, hned!
Anežka ovšem zatvrdila:
Tati, zůstávám. Vyhovuje mi to tu. Pája bude jednou vdovec pak si mě vezme.
A do té doby tě bude paní šikanovat, než tě zničí!
Tak ať! Je to moje volba.
Naštvaný jsem odešel sám.
***
Dny ubíhaly pomalu, beze smyslu. Navštěvoval jsem Boženu, hrával si s jejím vnoučkem mého jsem už dávno neviděl.
Až jednou jsem sbalil kufr, zamkl dům a odjel do Prahy. Číhal jsem u brány vily, kde byla Anežka.
Markétka už vyrostla. Běhala v zahradě se dvěma pudly a křičela Babičko, babičko k manželce Pavla.
Tak to ne, babička jsem přece já! zahořelo to ve mně žárlivostí.
Z brány jsem tedy vylezl a šel bušit na dveře.
***
Nikdo mě nevyháněl. Dokonce jen krátce paní domu utrousila: Dům je velký, pokojů je dost.
Nepraly jsme se už. Jen jsme se občas pošťuchovali nad záhony nebo při hře na schovávanou s Markétkou:
Tak už jsi tu, Pepíku? Bojíš se, že tvá Anežka je tu pod pantoflem? Správně, ona je hadr, musíš ji chránit přede mnou. Mohla bych ji vyhodit, nebo taky ne. Stejně není po tobě, spíš po otci! Ty máš aspoň kousek charakteru, i když slabý.
No tos mě urazila, ty majoro v domácnosti. Myslíš, že jsem slabý?
Kdyby tě v tom bylo víc, Anežka by byla doma, ne v Praze. Holt slabounký.
A já nejsem slabší než ty! Víš, proč tu jsem? Protože už nejsi mladice a co nevidět padneš do postele, budeš potřebovat ošetřovatelku. Anežce do toho netáhni!
Ale no tak, pobavils mě! Udržuju se, zdravím, jím dobře, stres mě nikdy nepoznamenal, když jsem nikdy nerodila. Proč si myslíš, že tu skončím dřív než ty, Pepíku?
Ať jsem si říkal, co jsem chtěl, naučil jsem se jedno: životy dětí nikdy neřídíme my, rodiče. Můžeme se zlobit, žárlit, radit, bědovat nebo smát, ale nakonec si i naše milované holky musí projít svým vlastním příběhem, byť bychom jim chtěli každý klacík z cesty odstranit. Taková je rodičovská láska po česku.
