Dnes ráno jsem nesl tašky s nákupem a povídal jsem si cestou domů se sousedkou Martinou. Když jsem u plotu našeho domu zahlédl drahé auto, narovnal jsem se hrdě:
Vida, to bude určitě můj budoucí zeť, přijel hned po ránu.
Martina se na auto také podívala a v jejím pohledu se mihla podezíravost:
Ty už ho považuješ za zetě, jo? Žádnou žádost o ruku přece Ludmile ještě nedal. A vůbec, měl by sis o něm něco zjistit. Třeba je to kriminálník, no nebo nějaký podvodník…
Otřásl jsem se a mávl jsem nad tím rukou:
Nežvaň nesmysly. Je hodný a k naší Lidušce to myslí vážně. Tak, pospíchám, musím připravit čaj pro hosta, a tady právě nesu bonbony ke kávě.
Popadl jsem nákupní tašky a už jsem skoro běžel domů. Martina mě sledovala s ironickým úsměvem.
Tak proto si dopřával a koupil drahou šunku, nejlepší čokoládové bonbony a sýr! Má návštěvu, chce se ukázat. Nějak moc spěchá, aby tu svou Ludmilku co nejdřív provdal.
***
Doma jsem se samou radostí usmíval. Sotva jsem otevřel dveře, už jsem viděl dceru Ludmilu sedět na stoličce a vedle ní náš host, tedy můj možný budoucí zeť.
Ten seděl přímo proti ní a díval se jí přímo do očí. Když jsem hlučně zabouchl dveře, narovnal se a hned od ní poodstoupil. Jasné, asi si vyměňovali zamilované pohledy!
Host byl, jako vždy, velmi zdvořilý. Přinesl Ludmile kytici, luxusní bonboniéru a parfém v krásné krabičce.
Mně, potenciálnímu tchánovi, málem políbil ruku. Nemohl jsem z něj spustit oči:
Proboha, Ludmilo, to je fešák! Trošku mu šedivějí spánky, ale vypadá tím ještě líp, narovinu vypadá jak opravdový šlechtic! nadšeně jsem se svěřoval večer dceři.
Ludmila se jen tajuplně usmívala:
On taky šlechtic je, tati.
A proč přijel? Konečně s dárky a květinami? vyzvídal jsem dále.
V tu chvíli Ludmile pohasl úsměv:
Ne, tati. Žádost o ruku mi nedal. Prostě mě přemlouval, abych jela s ním do divadla, do Prahy na představení.
Můj úsměv jako když se vypaří.
Takže přemlouval Město, říkáš Ale to známe, tací už tady byli. Povyrazí si tam s městskými rozjařenými holkami, a pak jezdí po venkově a hledají další nešťastnice.
Tak on tě zve na rande Hele, holka, připadá mi jako stárnoucí casanova. Už sem jezdí dva měsíce a slovo o svatbě žádné!
Tati…
Co tati? Tobě je třicet! Jemu už skoro čtyřicet! Chystáte se snad někdy vzít, nebo ti bude dál motat hlavu? Už by sis měla ujasnit, co chceš.
Tati, to je moje věc!
Mlč a poslouchej otce! zamračil jsem se. Došel jsem k ní, vytrhl jí z ruky plátek šunky.
Dej to sem, na figuru si musíš dávat pozor! Ta šunka je drahá, zítra ti zas přijede ten tvůj na čaj, tak aby bylo čím ho pohostit.
Ludmila na mě upřela své překrásné modré oči a potichu řekla:
Tati, co tě to zase popadlo? Co je špatně?
Schoval jsem šunku do lednice a začal jsem s lomozem uklízet stůl vzal jsem i misku se sýrem a bonboniéru. Rohl jsem se na Ludmilu a pronesl jsem s povzdechem:
Bojím se! Chodí k nám před celou vesnicí, nakonec tě nechá, nevezme si tě a tobě už je třicet! Lidi ti začali říkat stará panna!
A až k nám po návštěvách toho šlechtice nikdo jiný nepřijde, kdo ho nahradí?
Neboj se, tati, pousmála se Ludmila. Nikam mi neuteče, uvidíš.
***
Za týden jsem balil Ludmile kufr a utíral si slzy. Myslel jsem, že je Ludmila slušná, že s tím svým nic nemá. A vida!
Je těhotná! Když jsem se ptal jak, jen šibalsky usmála:
Vzal mě autem na jahody do lesa. Čekal na mě u okraje, nechtěl mě pustit samotnou zpátky. Říkal mi, že mě nesmírně miluje a že jsem krásná
No, a? nechápal jsem. A jako kde? Tam v lese? Povídej honem, ať vím, kde jsem tě zanedbal ve výchově!
Ludmila chroupala šunku se sýrem a usmívala se:
Neměj starosti, tati! Haha Hlavní je, že si mě vezme!
Ale na svatbu pozveme všechny příbuzné, slyšíš?! držel jsem si svou. Ježiši, jak tě můžu pustit tak daleko, jedinou dceru
Budu tě často navštěvovat, tatínku
Do domu se hrnuli sousedi, křičeli:
Franto, ty jsi nám neřekl, že se Ludmila vdává?!
Vždyť jen jede do města, vykládal jsem po bytě.
Ale bez dárků nemůžeme, měl jsi říct dřív.
Dárky netřeba, jede jen do města za ženichem.
To je ale radost!
***
Moje jediná dcera odjela. Ludmilu odvezl její milý do města.
Volala mi potom, říkala, jak krásný dům má náš zeť. Budoucí.
Pořád jsem čekal na zprávy o svatbě ale nic. Uplynul měsíc, pak druhý Po půl roce ke mně doběhla Martina s tím, že Ludmilu viděla v Praze s kočárkem. Málem jsem omdlel.
S kočárkem?! To snad není pravda!
Popadl jsem bundu, hnal se na autobus, nemám ani paměti, jak jsem se ocitl v Praze.
Má vnučka se narodila a Ludmila mi to ani neřekla! Takovou událost tajila před vlastním otcem!
Volal jsem jí rovnou z nádraží. V Praze je aspoň signál, my na vsi máme tak leda holuba…
Chvíli to nebrala, pak pokládala, což mě ještě víc rozčililo.
Kde jsi? hulákal jsem do mobilu, až se po nádraží otáčeli lidé. Stojím na hlaváku, přijeď a vysvětli mi, proč jsi mi neřekla o vnučce?!
Dcera přijela sama, taxíkem, koukala do země.
Tati, promiň, nebyl čas vysvětlovat. Narodila se mi holčička, jmenuje se Věruška. Je celá po tobě…
Bydlíme u Pavla (jeho jméno je Pavel). Má krásný dům!
No, a?
Přísně jsem se na Ludmilu podíval.
Stydíš se za mě? Přiznej to!
Ludmila se vylekala:
Ne, tati, nesmysl! Jenže Pavlova maminka je problém.
Dům, auto Všechno to patří jí. A on tam žije podle jejích pravidel. Ona mu nedovolí, abychom se vzali!
***
Vklouzl jsem do dveří s odhodláním, že tady udělám pořádek.
Co je to za maminku, že si syna drží u sukně? Syn si přivedl domů snoubenku s dítětem, a ona mu brání v svatbě!
Nevšímal jsem si Pavla ani vnučky, které mi Ludmila podávala do rukou, a rovnou jsem zamířil za matkou, která seděla nahoře u klavíru.
Odkašlal jsem si, lákal pozornost, ale žádné se mi nedostalo, tak jsem bez vyzvání zabouchl víko na klavíru.
Ta paní, co tam seděla, se na mě přísně podívala:
Prosím vás, kdo jste?
Já jsem otec Ludmily! zaburácel jsem. Nemáte se stydět tu hrát na klavír, když je v domě malé dítě a mělo by spát?!
Věruška? Ta už je vyspaná, zabručela hudebnice a s despektem dodala: To je věc pohledu, kdo tu koho ruší!
Vám snad malé dítě překáží? podivil jsem se. Ale kdyžtak byste mohla jít bydlet jinam a mít i v noci klid, ne?
Proč bych se měla stěhovat z mého vlastního domu, pane?
Protože vadíte mladým.
Vadím? pozvedla obočí. Já je tu nenutím. Klidně ať odejdou.
Na vnučku vám nezáleží? vyhrkl jsem udiveně.
Žena mi klidně pohlédla do očí:
Jak se jmenujete? Františku? Ráda vás poznávám. Vysvětlete mi, proč bych měla cítit zodpovědnost za vaši dceru a vnučku, když tu má tatínka a vás?
Já už jsem vaší dceři dala to nejcennější svého syna! Mého pomocníka a řidiče Co chcete víc? Chcete mě vystěhovat?
Zavolám kam bude třeba, vyrazí vás odsud jako vyrušujícího. Rozčílíte-li mě, tak si vaše dcera, vnučka i Pavel budou muset hledat místo jinde!
Pavel slyšel zvýšené hlasy a přiběhl do místnosti, naléhal:
Tati, určitě jsi unavený cestou, Ludmila ti už nalila čaj!
***
Čaj údajně spojuje a uklidňuje. Já jsem s bouřlivým pohledem sledoval drsnou starou. Ta se jen usmívala a úkosem se na mě dívala.
Přežiju tě, zlobo, pomyslel jsem si jedovatě.
Asi to Pavel také cítil, protože na mě koukal s určitou obavou. Pod stolem pohyboval nohou a očima Ludmile signalizoval: Tvoje matka je nekontrolovatelná. Musíš jí něco vysvětlit.
Ludmila i sama tušila, že rozhovor se mnou je nevyhnutelný. Choval jsem se jako tank, dral se tam, kam nemám.
Tati! zavřela se se mnou do Pavlova pracovny, zatímco ta stará zase řádila s Beethovenem nahoře na klavíru. Musíme si promluvit.
O čem, prosím tebe? naštval jsem se. Pořád jsi nic tady nevyjednala! A ta tvoje tchýně si tu z nás dělá dobrý den!
Tati, není moje tchýně, přiznala Ludmila. Je to Pavlova žena! Jeho první a jediná!
Zůstal jsem stát v šoku.
Jak to?
Ludmila se na mě smutně podívala:
Víš, jak je Pavel bohatý To je díky ní, tati
Už dvacet let jsou svoji, jí bylo tehdy už padesát Ona děti nechtěla. Je childfree
Mrkal jsem, byl jsem ohromen tím přepychem: zlaté tapety, těžké závěsy a všude knihy v kůži.
Všechno tu je její, pokračovala Ludmila. Ze začátku jsem myslela, že je jeho matka, teprve později mi to Pavel řekl.
To je blbec! rozčílil jsem se. Na co ho potřebuješ?
Je to jasný, tati. Pavel chtěl rodinu, děti Ale ona nechtěla. Dlouho to snášel, a nakonec mu povolila mít milenku. Tedy mě. Žijí tu už roky jako sousedé, každý zvlášť.
Už jsem slyšel dost, vstal jsem. Zbal si věci, vezmi malou a jedeš se mnou domů!
Ale Ludmila zvedla bradu:
To tedy ne, tati! Nikam nejedu. Mně to takhle vyhovuje. Až jednou bude Pavel vdovec, vezme si mě.
Ale do té doby ti stará vypije krev!
Klidně, tati. Je to moje volba.
No tak si tu žij jako podnájemnice, hadr na podlahu, já jedu. Nebudu ti překážet! zamračil jsem se a odešel.
***
Teď pro mě dny plynou pomalu a nudně, život pro mě ztratil smysl. Žiju z drbů od sousedů.
Támhle sousedce se vdala dcera, támhle se jim narodil kluk. Chodil jsem za Martinou a hrál si aspoň s jejím vnoučkem. Vzpomínal jsem na Ludmilu a svoji vnučku.
Nakonec mi to nedalo, zavřel jsem chalupu a jel do Prahy.
Tam jsem postával za plotem toho jejich domu a chvíli pozoroval.
A vidím, že už odrostlá Věruška běhá v zahradě mezi dvěma pudly a křičí: Babičko, babičko! A tím myslí Pavlovu ženu.
Tak to ne! naštval jsem se. Ona není žádná babička! Já jsem babička!
Vyšel jsem ze stínu a zabouchal na bránu.
***
Mě z domu nikdo nevyhodil. Paní domu jen poznamenala: Dům je dost velký, pokojů dost.
Od té doby se s ní už nehádám; jen si občas špičkujeme, když plejeme záhonky v zahradě nebo se honíme s Věruškou:
Tak jsi přijela, co? Bála ses, že tu tvou dceru šikanuju? Asi dobře, protože tvá dcera je slaboch, musí se chránit.
Kdybych chtěla, vyhodím ji kdykoliv, nebo nechám být. Tvoje dcera je úplně po otci, po tobě máš pěkný kořínek, i když slabší.
Jen počkej, až ti švihnu hadrem do oka, i když jsi tu paní! A proč slabší?
Protože sis nepřivedla dceru domů. Ale přijela ses podívat za ní to je slabost.
Jsem silnější než ty! Víš proč jsem přijela? Protože už vidím, že špatně vypadáš a brzy si lehneš. A někdo se o tebe postarat bude muset. Pro mě je to v pohodě, hlavně když tím nezatížíš Ludmilu.
Ha, rozesmála jsi mě. Vypadám dobře, zdravě jím, mám nejlepší lékaře, žádné děti, žádný stres. Proč myslíš, že první padnu?
