Když se dnes zpětně ohlédnu, nejživěji si vybavuji ten okamžik, kdy Libuše prstem přejela po displeji smartphonu a zkontrolovala zůstatek na bankovní kartě. Číslo v aplikaci ji tehdy přimělo zavřít oči a pomalu napočítat do deseti.
„Václave,” zavolala na manžela, který se zrovna natáčel před zrcadlem na chodbě.
Václav si upravoval límec nové košile.
„Copak je, Libuše?” ozval se.
„Ty za to taxi do restaurace zaplatíš ze své karty?”
Muž přestal tahat za košili a provinile se podíval na manželku.
„Libuše, proč začínáš? Mně tam zbývá jen pár drobných. A ještě musím platit parkování na celý týden. Radši to objednej ty.”
Libuše zablokovala obrazovku.
Václavovi právě bylo čtyřicet. Solidní věk. Před půl rokem se domluvili, že to oslaví skromně, doma, ve třech – oni dva a syn.
Měli hypotéku na byt o dvou pokojích, který si vzali před dvěma lety. Splátka pohltila téměř celý Václavův plat. Libuše táhla náklady na byt, jídlo, kroužky pro syna a oblečení. Její příjem vedoucí manažerky to sice umožňoval, ale volných peněz skoro nezůstávalo.
A před měsícem se do jejich plánů vložila Blažena.
Tchyně prohlásila, že čtyřicáté narozeniny jediného syna jsou událost světového formátu. Nesluší se sedět v kuchyni jako žebráci. Je třeba pozvat příbuzné, pronajmout sál v restauraci a všem ukázat, že se Václav v životě uchytil.
Když se Václav nesměle pokusil namítnout, že na restauraci nejsou peníze, Blažena jednoduše odpověděla: „Libuše si vydělává dost, na takovou příležitost nezchudnete.”
A Libuše se podvolila. Sama našla útulnou restauraci s dobrou kuchyní, sama sestavila jídelníček a sama složila zálohu.
„Objednáme taxi,” souhlasila Libuše a přehazovala si přes ramena plášť.
V restauraci se už čile pohybovali číšníci. Stůl pro patnáct hostů se prohýbal pod předkrmy. Libuše si schválně vzala volné pískové šaty, aby se po celém dni shonu v práci a při organizování té hostiny cítila příjemně.
Hosté se začali scházet k šesté. Blažena dorazila poslední v doprovodu Václavovy sestry Miluše. Tchyně kráčela ke stolu, jako by to byla audience u anglické královny.
„Všechno nejlepší k oslavenci!” oznámila Blažena hlasitě a podávala synovi papírovou tašku.
Václav nahlédl dovnitř a rozzářil se. „Ó, maminko, děkuju! To stejné parfémy!”
Libuše rychle pohlédla na značku. Cena toho flakonu se rovnala třetině jejich hypoteční splátky.
„Pro milovaného syna není nic příliš,” prohlásila tchyně hrdě a podávala svůj nový kožich s kožešinovým límcem číšníkovi, který přiskočil.
Pak přenesla pohled na snachu. Úsměv na tváři Blaženy okamžitě zmizel. „Libuše, gratuluji,” pozdravila suše.
„Dobrý večer, paní Blaženo,” odpověděla Libuše klidně.
Tchyně si prohlédla sál. „No, co k tomu říct…” protáhla a posadila se na nabídnuté místo v čele stolu. „Je tu tma. A ubrusy jsou takové obyčejné. Václave, vždyť jsem ti mluvila o restauraci U Zlatého lva v centru. Tam jsou takové lustry!”
„Mami, U Zlatého lva si nemůžeme dovolit,” odpověděl Václav tiše a usedl vedle ní.
„Ale jdi, nech si toho!” mávla rukou Miluše a upravovala si účes. „Vaše Libuše vydělává jako ředitelka továrny. Mohli byste bratrovi jednou za život připravit pořádnou oslavu.”
Libuši se sevřelo hrdlo rozčilením, ale ovládla se. Nebyla vhodná chvíle dělat scény před hosty.
„Servírujte si, paní Blaženo,” posunula Libuše k tchyni talíř s rybími specialitami. „Tady mají výbornou kuchyni.”
Tchyně se opovržlivě vidličkou napíchla kousek ryby. „Ten losos je nějaký bledý. Dělali jste asi levný nákup na trhu?”
„Je to pstruh jemně solený od šéfkuchaře,” vysvětlila Libuše klidně.
Hostina se rozjela. Hosté jedli, pili, pronášeli přípitky. Vychvalovali Václava – jaký je skvělý odborník, jaký úžasný rodinný typ, jak to v životě dotáhl.
Blažena celý večer nezavřela pusu. Vyprávěla historky z Václavova dětství, chlubila se jeho vymyšlenými pracovními úspěchy a ani jednou se nezmínila o Libuši.
Pro ni byla snacha jen obsluha, jejímž úkolem bylo včas dolévat džus a být v pozadí.
Když přišlo hlavní jídlo, atmosféra u stolu zhoustla.
Libuše byla unavená. Vstala od stolu, aby požádala číšníky o čaj, a když se vracela na místo, zaslechla hlasitý hlas své tchyně.
„Takže tys to oblékla, Libuše.”
U slavnostního stolu přestaly zvonit vidličky. Hosté se najednou zabořili do svých talířů a dělali, že jsou nadšení saláty.
Libuše se zastavila v půli cesty ke své židli. „Prosím?” zeptala se.
„V těch šatech vypadáš jako stará herka, čestné slovo!” prohlásila Blažena nahlas a přejela pohledem ztichlé hosty.
Václav zrudl. „Mami, přestaň,” ozval se nejistě. „Ty šaty jsou normální.”
„Václave, tobě už to vidění úplně zatemnilo,” mávla rukou matka a narovnávala si límeček své nové hedvábné halenky.
„Vždyť to s tebou myslím dobře. Miláčku, je ti třicet osm, a oblékla ses jako babka na záhumenku. Žádný pas, žádný střih. Naprostý nevkus!”
Miluše se ušklíbla a zakryla si ústa ubrouskem.
Libuše pomalu došla ke stolu. Celý večer se tchyně demonstrativně ušklíbla. Jednou byly předkrmy moc obyčejné, podruhé restaurace moc levná, potřetí synova žena za málo krásná.
„Mně se líbí,” odpověděla Libuše klidně a dívala se přímo na tchyni. „Je to pohodlné.”
„Pohodlné jí!” odfrkla Blažena. „Žena má zdobit svého muže. Být jeho vizitkou.”
Rozpřáhla ramena. „Podívej se na mě,” pokračovala tchyně. „Já jsem v důchodu, a držím úroveň. Protože sebeúcta se musí mít, a ne si obléct nějaký pytel z tržnice.”
Hosté se rozpačitě dívali kolem. Václavův vlastní strýc zabořil pohled do sklenice a dělal, že zkoumá bublinky v minerálce.
„Libuše, sedni si, nezačínej,” zašeptal manžel a zatáhl ženu za rukáv.
Bylo to jasné. Václav vždycky radši seděl v ústraní, zatímco si ženy vyřizovaly účty. Nejraději by si přál, aby Libuše prostě mlčela a vydržela to.
Ale dnes Libuše nemínila mlčet. Byla unavená z tahání hypotéky na vlastních bedrech, z placení tchýniných rozmarů a z poslouchání veřejného ponižování na vlastní náklady.
„Paní Blaženo,” opřela se Libuše rukama o okraj stolu. „A odkud je ta vaše halenka?”
„Co to má společného s mou halenkou?” zarazila se tchyně, zmatená prudkým obratem.
„Právě že má,” odpověděla snacha nevzrušeně. „Italská halenka. Čisté hedvábí. A ty kožené lodičky, všimla jsem si, když jste vcházela. A ve šatně visí váš nový kožich s kožešinovým límcem. Pěkné věci, že?”
„Pěkné,” souhlasila Blažena ostražitě. „Umím vybírat kvalitní věci.”
„Vybírat umíte,” přikývla Libuše. „Ale kdo to platí?”
Někdo u stolu nervózně zakašlal. Václav zrudl a pokusil se vstát. „Libuše, dost,” procedil skrz zuby.
„Ne, Václave, dost není,” zastavila ho Libuše gestem. „Když už jsme začali mluvit o vzhledu a sebeúctě, mluvme upřímně.”
Zvýšila hlas natolik, aby ji slyšeli všichni přítomní.
„Tu italskou halenku, ty boty a ten nádherný kožich jste si koupila minulý měsíc, paní Blaženo. Za dvacet tisíc korun, které jsem vám poslala ze své čtvrtletní odměny.”
Tvář tchyně se protáhla.
„Protože jste, cituji, ‚neměla co na sebe do ambulance a styděla se před doktory,’ odsekla Libuše.
Jasná rtěnka na rtech Blaženy najednou působila absurdně. Těkala očima po hostech, hledala podporu, ale příbuzní se náhle zajímali o chladnoucí maso.
„Žádala jsem syna!” hodila po ní tchyně vyzývavě.
„Ale nedal vám syn,” odsekla Libuše. „Protože plat vašeho Václava stačí přesně na splátku hypotéky, benzin a business obědy.”
Miluše se pokusila zasáhnout. „Libuše, proč počítáš cizí peníze? Už jsi se úplně zbláznila?”
„Já počítám své peníze, Miluše,” okřikla ji švagrová Libuše. „A tahle hostina, u které teď sedíte, kritizujete restauraci i můj vzhled, je do poslední koruny zaplacená z mé peněženky.”
V sále zavládlo trapné ticho, které přerušoval jen cinkot nádobí od vedlejších stolů.
„A ty drahé parfémy, které jste dnes dala synovi, jsou koupené za peníze, které jsem vám minulý týden dala na zubaře,” dodala Libuše a dívala se tchyni přímo do očí.
Blažena zrudla. „Jak se opovažuješ…” zamumlala.
„Takže,” narovnala se Libuše. „Můžu si vzít klidně i pytel od brambor. Protože ten pytel jsem si sama koupila z vlastních peněz!”
Přitáhla si sklenici s džusem. „A až se naučíte oblékat z vlastního důchodu, pak si promluvíme o mém stylu! Dobrou chuť!”
Libuše se klidně posadila na svou židli.
Blažena lapala po dechu. Čekala, že se syn zastane matky, okřikne tu drzou ženu. Ale Václav jen seděl se sklopenou hlavou a pilně dlabal vidličkou do kousku pečených brambor.
Nebylo na práci nic jiného. Tchyně zmačkala látkový ubrousek, hodila ho na stůl a ostře vstala.
„Moje noha už nikdy nevkročí do vašeho domu!” vypravila ze sebe, aniž by se na někoho konkrétního podívala.
Otočila se a rychlým krokem zamířila k východu. Miluše vrhla na Libuši zdrcující pohled, vyskočila a běžela za matkou.
Zbytek večera proběhl v depresivní atmosféře. Hosté rychle dojedli hlavní chod, vypili čaj, rozpačitě se rozloučili a rozešli se.
Domů jeli Libuše a Václav mlčky.
Uplynul týden. Život šel dál. Blažena demonstrativně nevolala. Václav chodil pár dní s uraženým výrazem, zkoušel ženě vyčítat zbytečnou tvrdost, ale žádné argumenty nenašel.
V sobotu ráno Libuše vařila kávu, když na manželův telefon přišla zpráva. Václav seděl u stolu, podíval se na obrazovku a zarazil se.
„Libuše,” začal smířlivým tónem. „Maminka píše. Rozbil se jí lednička. Opravář řekl, že oprava bude drahá.”
Libuše si usrknula horké kávy z hrnku. „To je nepříjemné,” odpověděla klidně.
„Měli bychom pomoct,” poškrábal se Václav vzadu na hlavě. „Pošleš jí pět tisíc? Z příští výplaty ti to vrátím.”
„Ne, Václave, nepošlu,” postavila Libuše hrnek na stůl.
„Jak to? Vždyť jí se zkazí jídlo!”
„Přímo,” podívala se Libuše na manžela. „Tvoje matka jasně dala najevo, že jsem chodící nevkus a nevážím si sama sebe. Rozhodla jsem se řídit její moudrou radou.”
Došla k sporáku a vypnula plamen.
„Včera jsem si objednala do salonu na sestřih a barvení. A o víkendu jedu do obchodního centra pro nové šaty. Budu držet úroveň!”
Václav zmateně mrkal. „A co s tím ledničkou?”
„A lednička, miláčku, je teď tvoje starost,” usmála se Libuše. „Vezmi si brigádu, požádej o zálohu. Vy jste přece rodina, vlastní krev. Vsadím se, že to zvládneš!”
Vzala svůj hrnek a zamířila do pokoje, a nechala manžela o samotě s jeho myšlenkami a s rozbitou ledničkou paní Blaženy. A jak se to celé nakonec stočilo, ať to ďas spolkne!
