V roce 1951 mi bylo čtrnáct let a probudil jsem se na lůžku v jedné z nemocnic v Brně. Na hrudníku jsem měl víc než stovku stehů lékaři mi totiž museli odebrat jedno plíce. Naživu jsem zůstal jen díky třinácti transfuzím, které mi poskytli zcela cizí lidé lidé, jejichž jména jsem se nikdy nedozvěděl.
Můj táta, pan Josef Novák, seděl u mé postele a pronesl větu, která mi změnila život:
Žiješ jen díky tomu, že někdo daroval krev.
V tu chvíli jsem si sám sobě slíbil, že až dosáhnu plnoletosti, budu také dárcem. Vrátím to, co kdysi zachránilo můj život.
Ale byl tu háček.
Odjakživa jsem totiž měl panický strach z jehel.
Přesto jsem v den svých osmnáctých narozenin dorazil do krevního centra na Kolišti. Posadil jsem se na křeslo, upřeně hleděl do stropu a nechal sestru zasunout jehlu do mé paže a nikdy jsem se na to nepodíval. Ani jednou. Po dalších čtyřiašedesát let.
Tehdy jsem netušil, že mám v krvi něco výjimečného.
Po několika dárcovstvích mi lékaři oznámili překvapující zprávu: moje plazma obsahuje vzácnou protilátku, která se u mě zřejmě vytvořila v důsledku dětských transfuzí. Právě tato protilátka dokázala předcházet Rh konfliktům, kvůli kterým v minulosti v Československu umíraly tisíce novorozenců ročně. Pokud žena s Rh negativní krví čeká dítě s Rh pozitivním faktorem, její tělo může začít bojovat s krví plodu.
Bývaly běžné potraty, mrtvě narozené děti, poškození mozku.
A řešení bylo v mé krvi.
Lékaři mě požádali, zda bych místo běžné krve nemohl pravidelně darovat plazmu. Znamenalo to trávit na odběru devadesát minut místo dvaceti, chodit každých pár týdnů a vytrvat v tom celý život.
Vybavil se mi můj strach.
A pak jsem si představil všechny děti, které by to mohlo zachránit.
Řekl jsem: Ano.
Od té chvíle jsem žádný odběr nevynechal ať už se mi do života připletla radost, bolest, nebo smutek. Dělal jsem to při práci na dráze, nepřestal jsem ani po odchodu do důchodu. Nepolevil jsem dokonce ani po smrti své ženy Jaroslavy v roce 2005, kterou jsem považoval za nejtemnější období svého života.
Při každém z mých 1173 odběrů jsem koukal do stropu, povídal si se sestrami, počítal dlaždice jen abych nemusel pohledět na jehlu.
Strach nikdy úplně nezmizel.
Ale i tak jsem tam chodil znovu a znovu.
Osud si nakonec připravil další překvapení. I moje dcera, Lucie, potřebovala během těhotenství lék vyráběný právě z mé plazmy. I díky tomu se můj vnuk, Štěpán, narodil zdravý a živý. Bylo to rozhodnutí, které jsem učinil už před desítkami let a ovlivnilo i mé nejbližší.
V květnu 2018, když mi bylo 81 let, jsem podle českých zákonů daroval plazmu naposledy.
V místnosti byly maminky s dětmi v náručí, důkaz toho, že to všechno mělo smysl. Děkovaly mi s upřímnými slzami v očích.
Naposledy jsem usedl do křesla, odvrátil hlavu a podstoupil odběr číslo 1173.
Od roku 1967 bylo v Československu a České republice podáno přes 3 miliony dávek Anti-D léků obsahujících složky z mé plazmy. Odhady mluví o tom, že pomohly zachránit skoro dva a půl milionu novorozenců.
Když o mně psali jako o hrdinovi, jen jsem se pousmál:
Já přece jen sedím ve vyhřáté místnosti, dám krev, pak dostanu kafe a housku. A jdu domů. Nic hrozného.
Dne 17. února 2025 jsem ve věku 88 let tiše usnul navždy a mnoho lidí dnes žije jen proto, že někdo se rozhodl překonat vlastní strach.
Hrdiny nehledáme jen ve filmech nebo v učebnicích. Hrdina může být i ten, kdo 64 let drží slovo. Kdo cítí opravdový, ochromující strach a přesto opakovaně udělá, co je potřeba.
Dnes vím, že nesmíme čekat, že odvaha je absence strachu. Odvaha je udělat, co je správné i když se bojíme.
A co ty? Jaký malý, ale odvážný krok uděláš ty i když ti z něj běhá mráz po zádech?
