Jedno léto jsem zavítala do lázeňského zařízení v Karlových Varech na očistnou kúru. Bylo to dávno, možná v dobách, kdy se o zdravém životním stylu teprve začínalo šeptat mezi dámami u kafe. Jeden slunečný den jsem se vydala na sluníčko a opodál na lehátku ležela mladá žena, na první pohled modelka. Seznámily jsme se a brzy se daly do řeči o cílech naší hladovky.
Musím shodit čtyři sta gramů, prohodila, a já jsem se rozesmála myslela jsem, že žertuje. Ale ona ne. Rok už žiju jako v pasti, připadám si tlustá, svěřila se tiše, přítel mi řekl, že mě opustí, pokud nezhubnu. Vidíš? chytla se za břicho a stáhla kůži do sklípku. Je to ostuda, sedět takhle…
Dlouho jsem pak její slova vstřebávala. Přezdívala jsem jí v duchu Lenka čtyři sta gramů. Její partner by lidí jako mě nejspíš klidně shodil ze skály, protože ve své dokonalé Spartě nechce pro plnější typy místo.
Nedávno jsem byla na větší oslavě v restauraci u Prahy, kde se sešla pestrá společnost. Jedna upravená paní tam seděla v elegantním křesle, nohu přes nohu, silonky jí chlácholily lýtka, střevíček tak akorát sjel z paty a na sklenku vody se dívala, jako by to byl nejdražší šampaň. Mužský pohledy na ní spočívaly dlouhé minuty.
Pak přišel její muž. Obcházel stoly, tiskl ruce pánům, až své ženě drsně procedil: Zakryj se! Vyvaluješ stehna… Žena nadskočila, zjihla v obličeji, poprosila číšníka o deku, ačkoli seděla blízko krbu, zahalila se a zbytek večera proseděla jak vystrašený vrabec.
Kdysi jsem si umínila pročítat životopisy slavných klasiků, básníků a spisovatelů, abych někde zahlédla tajemství jejich úspěchu. Ale brzy mě to přešlo skloubit lidské slabosti a proslulá díla nešlo. Přestala jsem, když jsem četla o Tolstém. Anna Karenina mě okouzlila, ale některá fakta o jeho životě nešla spolknout. Tolstoj měl až morbidní vztah ke smrti, sledoval ji s fascinací. Po pátém dítěti jeho žena Sofie, už vyčerpaná porody, znovu rodit nemohla lékaři to výslovně zakázali. Tolstoj však prohodil: Tak nač mi tedy je? Přitom mu povila celkem třináct dětí…
Koukám se dnes na Instagram samé krásné panenky. Jejich den plný fitka, solária, zábalů, SPA. Vytvářejí svoje dokonalé tělo, a průmysl krásy na tom pilně vydělává. Je to také profese být krásná, je mnohdy drahé a únavné. Vážím si každé práce, ale mám dojem, že jsme se v tom zamotali. Dívky se chtějí líbit proto, aby byly milované. Aby si jich kluci všimli, aby je vybrali. Řeklo se jim: krásné je být hubená, vytrhané obočí, zvětšené rty, pevný zadeček a ony kývly a honí se za ideálem.
Chlapci však mají problém vybírat z řady stejných panenek…
Jednou jsme byli s mužem na trhu v Plzni pro zahradní věci. On hledal vybavení pro zahradu, já brouzdala kolem stánků. Objevila jsem pult plný zahradních sošek lucerničky, květy, větrníčky, konvičky, králíčci a lištičky. U barevných trpaslíků stáli dva chlapíci a hádali se, který koblihák je hezčí. Jeden je osahával, druhý se rozesmál: Tak vybírej, bratře, už včera jsi ty prostitutky vybíral se stejným pohledem, povídá.
Bylo to až absurdně vtipné.
Děvčata, milé, Lenka čtyři sta gramů, Světlana Zakryj stehna, Soňa třináct dětí Jak je možné, že se tolik nemáme rády, nevážíme si sebe? Jak jsme mohly přijmout souzení podle vzhledu jako lásku? Kdo řekl, že pro štěstí ve vztahu je dokonalé tělo a tvář podmínkou?
Mám naopak stovky důkazů, že láska nemá s vizáží nic společného. Moje známá potkala svého muže na nefrologii, v nemocničním županu, bledá, nevzhledná, s sáčkem na moč pod noční košilí a přesto si ji zamiloval.
Podívejte na Fridu Kahlo! Viděli jste její obočí? Přesto ji zbožňovali ti nejlepší muži své doby.
Jednou mi lékař nešťastně vytrhl osmičku, roztrhl ústa, přišly komplikace, horečka přes čtyřicet, nateklá tvář. Doma plivu krev, tvář mám jako polštář, ústa rozervaná, slabá jsem sotva mluvím. A můj muž mi podává kefír, protože nic jiného do mě nejde, a já v zrcadle s mléčnými vousy šeptám: Proboha… a brečím z bezmoci. On mi řekne: Jsi nejkrásnější na světě, slyšíš? I takhle! Vezmeš si mě? A pak když jsem byla zdravá, restaurace, prstýnek, všechno, co má být. Ale událost první, opravdovou, vzpomínám s největší láskou tehdy jsem uvěřila. Protože krása není o vzhledu a láska není o dokonalosti.
Naše nedostatky jsou tím, co nás dělá jedinečnými. Právě proto jsme milovaní pro to, co je jen naše.
Dokonalost neexistuje. Nebo ano každý ji má jinak.
Rozhodla jsem se nasadit rovnátka vskutku mám křivé zuby. Muž mě podpořil: Tvoje úsměv miluju, vůbec nechápu, proč bys se měla mučit rovnátky. Udělej to, jen pokud chceš sama. Já bych to nechal.
Po narození prvního syna jsem vážila sto osmnáct kilo… Manžel mě doslova zasypával komplimenty, až mi bral motivaci. Zhubla jsem až tehdy, když jsem OPRAVDU chtěla sama.
Nedávno koukáme na fotky já a mrňavý syn na gauči, celá rozplizlá. Ptám se: Proč jsi mi nikdy neřekl, že mám zhubnout?
A on: Jsi sladká buchticka, zhubni, až budeš chtít. Mě se líbíš tak jako tak.
A pak, před lety, když mě v létě přepadl psoriáza, ložiska po celém těle, jeli jsme k moři. Já jsem odmítala svléct plavky, styděla se. Manžel povídá: Co je špatně? A já si až tehdy uvědomila, že to skutečně nevidí. Vidí mě ne nemoc, ne fleky.
Nevychvaluju tady svého muže, ale spíš vztahy. Pokud váš partner vyžaduje, abyste splňovala jeho vizuální kritéria, není to láska je to potřeba dominance. Pokud vidí na jablíčku jen díry, nechce vlastně jablko, chce moc.
Je vaše právo někoho následovat ze strachu ze ztráty. Ale zamyslete se: čeho? Tyrana, co vás vidí jako trpaslíka v muchomůrkové čepici?
Každý muž chce být hlavou, ale skutečný respekt může stát jen na obdivu a úctě. Vaše podřízenost nemá být samozřejmost, má být volbou. Vyberte si jít za tím, kdo je silný, jistý a laskavý. Kdo vás vezme za ruku až na konec světa protože vaše odpovědnost je vybrat, koho chcete následovat.
A právo vést vás si musí zasloužitMožná tak vzniká ten skutečný klid ne když si ráno kreslíte nové obočí, ale když si s potěšením v zrcadle pohladíte svoje jizvy, pihy, faldíky i stíny pod očima. Když ráno vstáváte vedle někoho, komu ani ve snu nenapadne hodnotit váš pas, a on se usměje, jak vám ulpěl chuchvalec od pasty ve vlasech.
Jak hezky by nám bylo, kdybychom si dovolily být přirozené a užívat si vlastní obyčejnost právě v ní je něco vrcholně jedinečného a krásného. Vždyť nejcennější zůstane ten člověk, který vás obejme ve chvíli, kdy sami na sobě najdete tisíc vad, a přesto vám v očích svítí: Jsi moje jediná.
A tak si občas připomenu Lenku čtyři sta gramů, Světlanu v dece, i sebe u moře s flekatou kůží, a přeju nám všem odvahu být prostě a neokázale šťastné samy se sebou. Protože láska, ta skutečná, se potichu proplíží dveřmi přesně tehdy, když přestaneme stát v koutě a studem zatahovat břicho.
A možná právě tehdy nám život konečně řekne: Stačí být. Právě taková.
