V práci se sekretářce udělalo zle, proto vyšla ven: posadila se na lavičku, přivřela oči, a když se probrala, zahlédla, jak nějaký stařík pokouší sejmout z její ruky zlatý náramek.
Co děláte?! To je dar od mého manžela! Stařec se na ni podíval s hrůzou a tiše promluvil: Omdlela jste kvůli tomu náramku. Podívejte se pořádně. Sekretářka zůstala bez hnutí, strach ji paralyzoval. 🫣
Zuzaně se udělalo zle přímo během porady.
V práci se sekretářce udělalo špatně, proto vyšla ven: posadila se na lavičku, přivřela oči, a když se probrala, zahlédla, jak nějaký stařík pokouší sejmout z její ruky zlatý náramek.
Seděla vedle ředitele, jak vždy, zapisovala každé slovo a snažila se nevypadat unaveně. V zasedací místnosti byl dusný vzduch, který visel jako mlha nad stolem. V hlavě jí začalo dunět, srdce bilo divoce. Zuzana se zhluboka nadechla, ale úleva nepřišla. Tlak v hrudi narůstající, jako kdyby na ni tiše sedal kamenný balvan.
V oku okamžik svět rozplýval. Zuzana se chytila okraje stolu, aby se nepropadla, slabě se omluvila. Vstala, snažila se udržet rovnováhu, ale nohy se jí třásly. Ředitel se na něco ptal, ale její mozek už přestal vnímat slova.
Venku bylo chladno. Ostrý svěží vzduch ji udeřil do tváře, ale úleva nepřišla. Sílilo pouze vyčerpání. Zuzana udělala pár kroků a bez síly usedla na lavičku ve stínu stromů u malého parku. Zavřela oči, doufala, že všechno špatné odejde.
Srdce bušilo jako zvony na Karlově mostě.
Když Zuzana pootevřela oči, spatřila starého muže, který se nad ní skláněl. Musel být nejméně sedmdesátiletý. Jednoduchá zimní bunda, ošoupaná čepice, klidné a bystré oči. Jemně držel její zápěstí a zkoumal její ruku, jako by v ní hledal tajemství.
Co děláte? zeptala se Zuzana chraplavě a snažila se ruku vytrhnout. Nedotýkejte se toho. Ten náramek je od mého manžela.
Stařec nesmlouval. Jen tiše řekl:
V práci se sekretářce udělalo zle, proto vyšla ven: posadila se na lavičku, přivřela oči, a když se probrala, zahlédla, jak nějaký stařík pokouší sejmout z její ruky zlatý náramek.
Je vám zle kvůli němu. Podívejte se na něj pořádně.
Zuzana upřela zrak na náramek masivní, zlatý, který nikdy nesundávala. Vtom ji zamrazilo v kostech a vlasy se zježily. Pokračování v prvním komentáři
Zlatý povrch náramku zčernal tam, kde se dotýkal kůže. Ne úplně, ale flekovitě, jako by po něm někdo přešel temnou stínovou rukou.
Kdo jste? vydechla Zuzana, cítíc v sobě ledový úzkostný uzel.
Bývalý zlatník, odvětil tiše stařec. Čtyřicet let jsem pracoval se zlatem. Když jsem viděl, že vám je zle, letmo jsem pohlédl na ruku. Obyčejný člověk by si toho nevšiml.
Co to znamená? Zuzanin hlas se třásl.
Jsou to stopy thalia, šeptal. Velmi nebezpečný jed. Oko ho nevidí. Nanáší se jako vrstvička. Vstřebává se skrz kůži a pomalu tráví člověka. Ale zlato reaguje. Začerná se.
Chcete tím říct…
Stařec přikývl.
V práci se sekretářce udělalo zle, proto vyšla ven: posadila se na lavičku, přivřela oči, a když se probrala, zahlédla, jak nějaký stařík pokouší sejmout z její ruky zlatý náramek.
Ten, kdo vám ten náramek daroval, přesně věděl co dělá. Chtěl, abyste slabla, trpěla a jednou už nevstala.
Zuzana upřeně hlednila na šperk, potom na své ruce. V hlavě vyvstával obraz manžela jeho studené pohledy, podivná péče poslední dobou a naléhavá slova: Noste ho pořád. Je to můj dar.
V tom momentu vše pochopila.
Stařec jemně sundal náramek a zabalil ho do kapesníku.
Musíte ihned k lékařům a na policii, řekl. Už nikdy ho na sobě nemějte.
Zuzana přikývla, mlčky. Seděla na lavičce, svírala rozechvělé prsty, v hlavě jí hučelo, že právě unikla smrti, jakoby v prapodivném pražském snu, kdy každý pohyb je zároveň skutečností i stínem minulosti.
