Hele, poslouchej, jedno ti musím vyprávět. Mně už je pětapadesát, ale minulý rok jsem se zamilovala do chlapa o patnáct let mladšího. No takovou pravdu bych z filmu ani nevymyslela.
Víš, odjakživa jsem žila tady v Praze, ale po rozvodu můj obývák působil cizeji než hotel. Stála jsem uprostřed mezi otevřeným kufrem a svým životem, přehrabovala se v starých hrnečcích nějaký hrnek s nápisem Navždy spolu, ale v tu chvíli jsem se smála skrz slzy: na tom gauči jsem pila kafe každou neděli, hádala se s Karlem o to, kam objednat pizzu. A teď? Vzpomínky lezly jako dotěrné vosy, co se jich nezbavíš.
V ložnici to bylo ještě horší. Půlka postele prázdná, úplně jak kdyby na mě zírala s výčitkou. Nekoukej tak, zamumlala jsem tehdy. To není jen moje vina.
Nakonec jsem balení změnila na dobrodružství: vzala jsem si hlavně ty věci, co pro mě ještě znamenaly něco opravdového. Můj starý notebook, v němž jsem dva roky psala román. Nedopsaný, kostrbatý ale můj. Jako důkaz, že nejsem ještě ztracená.
A najednou cink zpráva na mobilu od Laďky: Tvořivý pobyt na Malé Fatře. Lesy, víno, novej začátek. A ještě k tomu smajlík s vínem prostě Laďka. Dokáže i ránu proměnit na pozvánku k dobrodružství.
Znělo to bláznivě, ale právě to jsem potřebovala. Rezervaci letenky jsem už měla v mailu, ale hlavou mi vířily myšlenky: Co když tam zapadnu jak vidle do bábovky? Co když mě všichni ignorujou? Anebo: A co když mi to obrátí život naruby k lepšímu?
Tak jsem kufr zabouchla a řekla si: Jdu do toho!
A víš co? Není to útěk, když utíkáš za něčím novým.
Ostrov na Malé Fatře mě přivítal vlažným větříkem a zvukem vln. Na chvíli jsem prostě zavřela oči a vdechovala ten čerstvě slaný vzduch. Tak tohle mi chybělo.
Ale klid hned skončil, co jsem dorazila do jednoho penzionku. Všude podivuhodná hudba, smích mladých lidí od dvaceti do třiceti a v ruce pestrobarevné koktejly, až to vypadalo, že pijí deštníky, ne drinky. U bazénu se chechtali tak hlasitě, až mi přeběhl mráz po zádech.
No, tohle fakt není klášterní ticho, řekla jsem si pod vousy.
Za chvíli už běžela Laďka s kloboukem šejdrem a mojitem v ruce vždycky jako uragán. Věro! (jo, takhle mě vždycky volá), Ty ses fakt ukázala!
Začínám toho litovat, zamlčela jsem, ale ona už mě chytla jak dítě za ruku a táhla mezi lidi. Připadala jsem si jak mamina, co hlídá školní výlet.
A najednou mě staví před chlapíka, o kterém bys řekl, že vypadl z titulky časáku Esquire. Opálený, úsměv jako reklama na zubní pastu a košile z leni rozepnutá akorát do půli hrudníku tak akorát záhada, žádné machrování.
Věro, tohle je Milan, hlaholila Laďka hrdě.
Těší mě, Věro, řekl, hlas měl klidný jak sázavská voda.
Já jen doufala, že nepozná, jak jsem nervózní. Samozřejmě Milan byl taky spisovatel a očividně Laďka mu už stihla vyprávět o mém pokusu o knihu.
Začervenala jsem se: Jé, to ještě není hotové.
Na tom nezáleží, odpověděl Milan. Dva roky práce? To už je výkon! Povíš mi o tom víc? Laďka zmizela pro další drinky a já já místo zlosti najednou cítila zvědavost, kdo je zač.
Nakonec jsme šli na procházku, choć jsem to původně chtěla zabalit. Vzala jsem si nejhezčí letní šaty, ať když už, tak už.
Milan mě vzal na opuštěné místo na pláži, kde byl jen houpačka na stromě, poslední sluneční paprsky a klid. Povídali jsme si jak staří známí o knihách, cestování i životě, co se občas zdá napůl cizí. Smála jsem se, až mi tekly oči tolik jsem se nezasmála za měsíce.
Byl milý, nevnucoval se. Nakonec pronesl: Možná tu nejsi tak cizí, jak si myslíš.
Ale hluboko někde ve mně pořád něco svíralo. Taková ta podivná obezřetnost, že je všechno až moc v pohodě, že to není reálné.
Druhý den ráno jsem byla natěšená napsat další kapitolu. Zapnu notebook, otevřu složku a zůstanu stát jako opařená. Celý rukopis zmizel. Prostě nikde. Půlku disku jsem obracela naruby, až mě braly mrákoty.
Říkám si Tak moment! Hlavně klid! Ale byla to panika z nejčistšího. Věděla jsem, že jsem to nikde jinde neuložila.
Běžela jsem za Laďkou, ale u dveří slyším tlumené hlasy. Přikrčím se a slyším Milana: Musíme to jen nabídnout správnému nakladatelství.
A Laďka šeptla tím svým medovým hlasem, jak jí to jde: Ten rukopis se musí vydat pod mým jménem, nikdy na to nepřijde.
Srdce mi ztuhlo vzteky. Nejen představa, že mě někdo zradil, ale i ta bolest, že člověk, co mi byl blízký Milan byl v tom s ní.
Nenápadně jsem se vytratila zpátky do pokoje. Když jsem balila, v krku mě pálil smutek místo naděje. Tohle mělo být nové dobrodružství, a najednou mi to připadalo cynicky lživé.
Neohlížela jsem se. Nechala jsem to za sebou. Slunce vysílalo posměšné paprsky, když jsem z ostrova odjížděla zpět do Prahy.
Pár měsíců na to: obchod Luxor v centru narvaný, lidi se smějí a já tam jen sedím na pódiu se svou knížkou ve vydání, pod kterým je poprvé moje vlastní jméno: Věra Horáková. Vděčím za to osudu, ale i tomu, že jsem se postavila na vlastní nohy. Při autogramiádě mi někdo nechal papírek: Dlužíš mi podpis. Kavárna na rohu, jestli máš odvahu.
Písmo okamžitě poznám.
Srdce se mlelo ve mně jak v mixéru. Bez hněvu, spíš s touhou zjistit, jestli za tím je ještě příběh.
V kavárně seděl Milan. Dívám se na něj přísně, ale v duchu jsem zvědavá.
Nebyla jsem si jistá, jestli přijdu, povídám.
Taky jsem nevěděl, jestli máš chuť mě vůbec ještě vidět, pousměje se a ruku zaboří do vlasů.
Pak mi vysvětlí, že mu Laďka o přátelství (a mé knize) vyprávěla svoje, a on si myslel, že mi tím pomůže. Prej byla přesvědčená, že jsem moc pokorná a nikdy bych rukopis nevydala. Když zjistil, co se děje doopravdy, vzal flešku a poslal mi všechno zpátky ještě předtím, než jsem to všechno podvědomě slyšela za dveřmi.
Laďka mezitím zmizela z mého života úplně a Milan odmítl hrát její falešnou hru dál.
Nakonec přišla otázka: Dáš mi druhou šanci?
Jedno rande, cukla jsem koutkem a zvedla obočí. A když ho zkazíš, končíme navždy.
Usmál se tak, jak jsem to od něj znala.
A víš co? To jedno kafe bylo nakonec dalším a dalším. Najednou už jsem nebyla sama. Co začalo zradou, skončilo nečekaně novým životem a novou láskou. Zní to kýčovitě, ale fakt si člověk občas musí sáhnout na dno, aby našel, co si zaslouží.
