ÚŽASNÝ ŽIVOT
Na svatbě kamarádky Zdeňky jsme oslavovali dva dny hodně jsme jedli, popíjeli a smáli se. Ženich byl tak krásný, že by mu mohl závidět každý herec, a přitom až přehnaně skromný, s tou svou neuvěřitelnou vizáží. Všichni hosté tajně pokukovali po Tomášovi čistě modré oči jako chrpy, neobyčejně husté a dlouhé černé řasy (sakra, proč tohle příroda naděluje mužům?!), pevná brada, antický nos a sametově hladká pokožka s náznakem opálení. To vše korunovalo impozantní postava skoro dva metry na výšku a široká ramena. Nebýt naší lásky ke Zdeňce, poprali bychom se na svatebním stole o tohohle výjimečného exempláře. Tomáš byl prostě excelentní.
Zdeňko, jak jsi k tomu fešákovi přišla? dobíraly jsme si ji, každá z nás nasadila co nejvíc zoufalý výraz v naději, že Tomáš má stejně krásné svobodné příbuzné.
Holky, co to máte za řeči! Já jsem si Tomáše zamilovala pro jeho jednoduchost. Tomáš je z vesnice, vyrostl s babičkou, pracuje na statku, je velmi šikovný a obětavý kluk. Seznámili jsme se náhodou, když rodiče kupovali chatu v jeho vesnici. Je citlivý, dobrý a spolehlivý. Statkem se staral ukázkově, byl to opravdu chlap holky, přemluvit ho na přestěhování do města, to byla výzva na několik nocí, směje se.
Tomáš se osvědčil nejen ve vztazích s novými příbuznými, ale i v práci. Za pár let se naučil rozpoznávat kvalitní alkohol, parfém, znát politiku, umění, cestování, sport, index Dow Jones i vymazat svůj typický moravský přízvuk. Nacházel se za volantem pohodlného auta, které mladé rodině laskavě poskytl tchán, a také získal slušné místo v podniku svého tchána. Kdo jim dal byt, hádejte sami.
Druhý rok manželství se ukázala Tomášova slabost pro bílé ponožky. Výhradně v čistě bílých chodil doma i na návštěvách bez pantoflí, oblékával je do gumových holínek, a bez obuvi stál i na špinavé chodbě.
Lásku k bílému kusu oděvu Zdeňka nesdílela, ale poslušně myla podlahu dvakrát denně a nakupovala bělidlo. Tak vznikla Tomášovi přezdívka Ponožka.
Zjistila, že má milenku, v osmém měsíci těhotenství. I milenka byla těhotná a stejný měsíc. Ponožka byl vyhozen z domu, proklet a oplakán do druhého dne. A pak přišel ten šedivý podzim plný trýznivé samoty. Zdeňka jen ležela na hrozivě velké posteli, suchýma očima pozorovala strop:
Plakat budu později. Teď je to pro miminko škodlivé.
Zdeňka byla jako Lenin v mauzoleu mlčela, zatímco my jsme se střídali u jejího lůžka ve snaze ji podpořit tichým mlčením.
Měli jsme chuť plakat, listovat v knize osudů a trhat zrádné stránky. Ale bylo nutné jen mlčet a čekat.
Na její propuštění z porodnice jsme hlučeli, mávali balonky, prosili personál o šálek čaje a nabízeli jim útěk s námi ke medvědům a cikánům, přáli všem štěstí a zdraví. Čerstvý dědeček byl nadšený předchozí den, s obměkčeným srdcem a sliby uklidit nepořádek, pečlivě nakreslil křídou pod okny obrovský vzkaz Děkuji za vnoučka!, poté se pokušel zpívat, ale byl zastaven vrátným, který ho pozval do své kabiny na koňak bez újmy na veřejném pořádku.
V den propuštění byl dědeček čilý, svěží a pamatuji si, že snad i zářil. Plakal štěstím a hrdostí. Plakali jsme všichni a smáli jsme se, líbali Zdeňku, opatrně nahlíželi do modrého zavinovačky, a mlčeli o tatínkově antickém nosíku malého Jiříka. Jen Zdeňka ani v radosti neplakala:
Teď ne. To se může projevit v mléce.
Zdeňka s námi mlčela ještě dva měsíce, pak se rozhodla navštívit Tomáše. Bez zápalek a kyseliny, ale s obrovskou touhou řvát a ničit. Vyčítat, tlouct do zdí, stydět, hanit a zbavit se bolesti, která ji přikovala k posteli shodit tu zbytečnou tíhu na zrádce. Na toho, kdo zbořil jejich svět s malým synem, v kterém ona Zdeňka chtěla vidět sebe, jak večer plete ponožky svým milovaným mužům, Jiříka, který se s nimi a Tomášem drží za ruce na procházce, a samotného Tomáše tak blízkého a potřebného.
A moc toužila pohlédnout do očí té beze studu, co spí s cizím mužem. Oči určitě budou drze krásné. Do těch očí Zdeňka plivne. Rozhodnuto, prostě plivne. Když bude třeba, i je poškrábe.
Kam má jít, to zjistila náhodou od aktivních babiček z paneláku při procházce s dítětem. Srdečné babky ji zastavily, připomněly, že Tomáš je vlastně vůl, a vylíčily trasu k hnízdu milenců, včetně variant pomsty. Zdeňka upadla do strnulosti, vnitřně plakala, chtěla odejít bez adresy, ale nakonec z nějakého důvodu zůstala.
A tak stojí Zdeňka před vchodem staré panelákové krabice stačí jen vystoupat na páté patro, a tam můžete řvát i plivat.
Na prvním patře ji napadlo, že při jejím štěstí nikdo nebude doma a ona jen ztrácí čas. Na druhém patře si pomyslela, že by to vlastně nebylo špatné. Na třetím patře zaslechla zoufalý dětský pláč z pátého patra.
Otevřela hubená uplakaná dívka, jejíž zjev se Zdeňce naprosto nehodil k obrazu femme fatale, která svádí muže-beránka.
Zdeňka v šoku sledovala, jak konkurence s čtyřiceti kilo šilhá, zatímco dítě velmi hlasitě plakalo z hloubi bytu.
Dobrý den, Zdeňko. Tomáš tu není, odešel od nás před dvěma týdny. Kde je, nevím, řekla dívka a sedla si na zem, rozplakala se.
Zdeňka najednou neměla chuť se hádat. Chtěla vejít do pokoje a utěšit dítě té nešťastné matky. Pak ji napadlo poznamenat: Kdo rád jezdí, musí taky tlačit saně, holka! Ano, tu poznámku musela vložit nutně. A hlavně pohled plný pohrdání si zaslouží, má přece právo jako podvedená.
Miminko bylo suché. Oči nateklé, na čele vystoupla žilka, hlas už ochraptěl. Chlapec plakal hlady na pokraji sil, jeho zvláštní a zodpovědnosti zbavená matka ležela v chodbě a sténala.
Jak otevírala prázdné kuchyňské skříňky bez směsi a pokoušela se najít cokoli v holé lednici, Zdeňka si jen matně vzpomínala na vše, co bylo potom.
Na kuchyňském stole objevila lístek s nedokončenou smutnou větou: Prosím v mé sm… s hrůzou.
Dívka na podlaze zoufale plakala, svěřovala se Zdeňce jako blízké kamarádce, že v podnájmu není kam jít, a opravdu bude muset během pár dní odejít. Že mléko zmizelo, Tomáš taky, že peníze nikdy nebyly. A je jí líto. A stydí se. Ale už je pozdě. Nevěděla to a prosí za odpuštění. Klidně může dostat facku, možná i musí. Chlapce prý jmenují Pavel, a Zdeňka by ho měla pamatovat, pro jistotu. Pavel byl o devět dní starší než Jiřík.
Zdeňka utíkala domů rychle za dvacet minut si Jiřík vyžádá kojení. Utíkat nebylo lehké: dvě velké tašky od Oksany táhly ruce, sama zadýchaná Oksana běžela vedle, nesouc pláčem znavěného, už sytého Pavla. Zdeňka běžela a přemýšlela, kam dá ještě dvě postele.
Za tři roky jsme slavili svatbu Oksany, za čtyři svatbu Zdeňky. Zdeňčin muž nesnáší bílé ponožky, je přesvědčený, že život má být pestřejší, miluje svou ženu, syna a dvě dcery. Oksana je maminka čtyř kluků, její muž stále doufá, že jednou bude mít i holčičku.
Život nás někdy zaskočí tam, kde to nejméně čekáme a je jen na nás, zda najdeme v sobě sílu zvednout se, podpořit druhé a začít tvořit nové štěstí. Někdy stačí místo zloby vybrat pomoc a v tom najít smysl své cesty.
