ÚŽASNÝ ŽIVOT
Na svatbě mojí kamarádky Jaroslavy jsme slavili dva dny: pilo se, jedlo a smálo. Ženich Roman byl krásný jako Jean-Paul Belmondo, a až neuvěřitelně skromný vzhledem ke své pohádkové vizáži. Celý hostující kolektiv si potají prohlížel Romana: blankytně modré oči, pro muže neobvykle husté a dlouhé černé řasy (sakra, proč mají chlapi takové bohatství?! Přírodo, odpověz!), výrazná brada, nos jako z řecké antiky a sametová čistá pleť s nádechem snědé. Poslední rána skoro dva metry výšky a široká ramena jak z pohádky. Kdybychom neměly rády Jaroslavu, popraly bychom se kvůli tomu úžasnému exempláři přímo u svatebního stolu. Roman byl opravdu výjimečný.
No, jakého jsi ulovila pohledného chlapa! pustily jsme se do Jaroslavy. Každá se snažila vytvářet co nejvíce nešťastnou a osamělou tvář, kdyby náhodou Roman měl stejně slavné, krásné svobodné příbuzné.
Holky, co blázníte! Já jsem si Romana oblíbila pro jeho jednoduchost. Je z vesnice, vychoval ho babička, vede hospodářství, zlaté ruce má. Poznali jsme se, když rodiče kupovali chalupu v jeho rodné vesnici. Je citlivý, laskavý a spolehlivý. Hospodaření má jako z učebnice, maminka by byla hrdá. Opravdový chlap! Těžko se nechal přemluvit, aby přešel do města, několik nocí jsem ho přesvědčovala, haha.
Roman se ukázal úspěšný nejen v práci a v komunikaci s čerstvě nabytými příbuznými, ale i ve studiu městského života: za pár let se naučil rozeznávat dobrou slivovici, parfémy, politiku, umění, cestování, index PX, sport, a zbavil se lokálního moravského dialektu. Usedl za volant komfortního auta, které mladému páru nabídnul tatínek, a získal důstojnou práci hned u jeho tchána. Kdo jim dal byt, neřeknu, domyslete sami.
Druhý rok manželství se u Romana projevila slabost pro bílé ponožky. Výhradně v čistě bílých ponožkách chodil doma a v návštěvách bez papučí, navlékal bílé ponožky do gumáků, a nebál se stát bosý na špinavé chodbě.
Tuto lásku k bílému oděvu Jaroslava nesdílela, ale poslušně vytírala podlahy dvakrát denně a nakupovala bělidla. Tak vznikla Romanovi přezdívka: Ponožka.
Že má Roman milenku, se Jaroslava dozvěděla v osmém měsíci těhotenství. Milenka měla stejný termín ironie osudu. Ponožka byl vyhozen z domu, vyhazován z práce, proklet a oplakáván během jediného dne. A pak následovala táhlá a lepkavá rutina podzimních dnů. Jaroslava stále ležela na teď už děsivě obrovské posteli a zíral na strop suchýma očima:
Budu plakat potom. Teď je to škodlivé pro miminko.
Jaroslava ležela jako Lenin v tichu na svojí hloupé posteli a my, jako strážci, jsme se střídaly u ní, abychom ji podpořily mlčením.
Strašně jsme chtěly plakat, listovat knihou osudů a drásat zrádné stránky. Ale bylo nutné mlčet a čekat.
Na výstupu z porodnice jsme hlučely, třásly balónky, prosily personál o šálek čaje, a přály všem zdraví a štěstí. Čerstvě upečený děda se snažil ze všech nejvíce: den předtím, rozcitlivěn a po slibu uklidit následky, pečlivě napsal křídou obří nápis pod okna Jaroslaviny nemocniční světnice: Děkujeme za vnoučka! a následně se pokusil zpívat, ale byl zastaven ochrankou. Ochranka mu přátelsky nabídla soukromé předvedení repertoáru v své komůrce u panáku, bez narušení veřejného pořádku.
V den propuštění byl děda čerstvý, svěží, dokonce podle mě i zářil. Plakal štěstím a pýchou. Plakal krásně a s duší.
My jsme plakaly s celou delegací, smály se, líbaly Jaroslavu, stydlivě nahlížely do modré obálky a mlčely o tatínkově řeckém nose maličkého Honzíka. Jen Jaroslava i při radostech neplakala:
Později. Třeba to ovlivní mléko.
Jaroslava mlčela s námi další dva měsíce, pak vzala a šla navštívit Romana. Bez zápalek a kyseliny, ale s obrovskou touhou křičet a plakat. Vyčítat, bubnovat do stěn svými hubenými pěstmi, hanit, zesměšňovat a snažit se zbavit nahromaděné bolesti, která ji přikovala k posteli a přesměrovat tu zbytečnou bolest na zrádce. Na ničitele jejích nadějí a jejich světa s maličkým synem, ve kterém ona Jaroslava si představovala, že bude plést ponožky svým mužům při útulných večerech, hlasitě se smáli Honzíkovi, drželi se s Romanem za ruce na procházce, a samotného Romana toho tak potřebného, rodinného člověka.
A taky chtěla vidět do očí té nestydátky spící s cizím mužem. Oči budou určitě drzé a patrně krásné. Do těch očí Jaroslava plivne rozhodla. A když bude třeba, klidně je poškrábe.
Kam přesně jít na scény, Jaroslava náhodně zjistila od pohotových babiček z paneláku při procházce s dítětem. Dobrosrdečné babky ji zastavily, připomněly, že Roman je mizera, detailně popsaly trasu do hnízda milenek a případné varianty pomsty nevěrníkovi. Jaroslava upadla do stuporu v duši plakala, chtěla odejít, neslyšela číslo domu, ale nezmizela.
A tak stojí ona, Jaroslava, před potřebným vchodem staré pražské šedivé panelákové královny. Stačí jen vystoupat na páté patro, tam může křičet, plivat cokoliv.
Na prvním patře si Jaroslava připadala, že při jejím nynějším štěstí stejně doma nikdo nebude a ona zbytečně ztrácí čas. Na druhém patře ji napadlo, že by možná bylo i dobře, kdyby tam nikdo nebyl. Na třetím patře zaslechla zoufalý dětský pláč z pátého patra.
Otevřela jí vrata hubená a uplakaná dívka, jejíž vzhled nemohl Jaroslavě zapadnout do představy osudové svůdnice, co si padne do náruče jejímu muži.
Zatímco Jaroslava zděšeně sledovala šňupající konkurenci o čtyřiceti kilogramech, dítě pořád zoufale řvalo v nitru bytu.
Dobrý den, Jaroslavo. Roman tady není, odešel od nás už před dvěma týdny. Kde je, nevím, hlesla dívka a padla na podlahu, plakala.
Jaroslava najednou neměla chuť dělat scény. Chtěla vejít do pokoje a uklidnit dítě téhle ztracené maminy. A pak nechat proklouznout větu: Kdo si chce užívat, musí umět odvést i saně mrcho! Ano, určitě musím dát do věty mrcha. A dívat se pohledem, který by byl ponižující a opovržlivý. Má na to právo jako podvedená strana.
Miminko bylo suché. Věky naběhlé, na čele žilka, hlas ochraptělý. Jednoznačně dítě chtělo jíst. Chlapec křičel hlady na hranici svých drobných možností, zatímco jeho zvláštní neschopná matka ležela na podlaze předsíně a naříkala.
Jak otvírala prázdné skříňky na kuchyni a marně šátrala v lednici, Jaroslava si později pamatovala jen obtížně.
Jak objevila na kuchyňském stole papírek s hrůznou nedokončenou větou Prosím ve své sm… s děsem.
Dívka na podlaze bezmocně plakala, Jaroslavě jako blízké kamarádce líčila, že nemá kam jít, pronájem končí doslova za pár dní. Že jí odešlo mléko, Roman zmizel a peníze nikdy nebyly. A že je jí vše líto. A že se stydí. A že je pozdě. Ale že nevěděla. A prosí o odpuštění. A klidně může dostat facku, dokonce by to bylo potřebné. A chlapec prý se jmenuje Pavlík a ať si to Jaroslava zapamatuje, pro jistotu. Pavlík byl starší než Honzík jen o 9 dní.
Jaroslava utíkala domů spěšně za dvacet minut bude Honzík potřebovat prso. Běhat nebylo jednoduché: dvě těžké tašky Kristýny (ta milenka) tahaly ruce, sama zapáchající Kristýna běžela vedle, držela spokojeného Pavlíka. Jaroslava běžela a přemýšlela, kam dát další dvě postele.
Za tři roky jsme slavily svatbu Kristýny, za čtyři roky Jaroslavy. Jaroslavin muž nesnáší bílé ponožky, myslí, že život má být barevnější, zbožňuje svoji ženu, syna a dvě dcery. Kristýna maminka čtyř kluků, její muž nikdy neztratil naději na malou holčičku…
