Už mám toho dost, odcházím! Jak dlouho ještě?!
Už mám toho dost, odcházím! Jak dlouho ještě?! Dítě, její věčná únava, pořád jen prosby o pomoc a já bych chtěl vyrazit ven jako dřív! Chci milování! Pracuju! Mám právo v klidu přijít k milované ženě Teď budu chvíli bydlet u kamaráda, pak si najdu nějakou mladší ach jo Michal nervózně kouřil za volantem, přemýšlel, že dnes padla poslední tečka v jeho vztahu s manželkou.
Jejich příběh byl starý jako svět. Seznámili se, zamilovali se po uši, vášeň, zapomněli na rozum, za pár měsíců dvojité čárky na testu.
Jasně, rodíme, zvládnem to! říkal rozhodně Michal a všechny babičky a dědové kroutili souhlasně hlavou: Pomůžeme, jen ať porodí Pak svatba, porod, šťastné slzy syn! A tím to končí šťastný bezstarostný život byl pryč, manželka se změnila v unavenou hospodyňku, rozcuchaná, nevyspalá, dětský křik i v noci, její neustálé pomoz mi, pomoz mi kam zmizela jeho holčička? Příbuzní se rychle vypařili zbyli jen oni dva a jejich rodičovství
Nejsem připraven! řekl dnes Michal manželce a práskl dveřmi před jejími uplakanými očima a dítětem v náručí.
Skrz skřípění brzd najednou před autem vyrostla tmavá, shrbená postava.
Copak, už tě nebaví žít?! vyběhl Michal z auta a přiběhl k té postavě.
Muž v kabátu se narovnal, pohleděl na Michala smutnýma, starýma očima a tiše šeptl:
Ano.
Michal nečekal takovou odpověď a zbledl:
Dědo, potřebujete pomoc? Pomůžu vám?
Už nechci dál žít.
Ale no tak, pojďte, odvezu vás domů. Povíte mi, možná vám budu moct poradit? Michal vzal starého pána za ruku a opatrně ho vedl k autu.
Tak povídejte, dědo, Michal zapálil cigaretu.
Je to dlouhé vyprávění.
Mám času dost.
Děda se pozorně zadíval na Michala, pak jeho pohled sklouzl na fotku nahoře.
Před padesáti lety jsem potkal dívku, zamiloval se okamžitě, proběhlo to rychle, ani jsme se nenadáli rodina, syn, dědic člověk by řekl, že to je štěstí! Jenže jsem toužil po tom, aby všechno bylo jako dřív láska, vášeň, mládí. Ale žena byla unavená, malé dítě, domácnost, pracovní povinnosti, všechno jsem jí nechal na krku, nechtěl jsem pomáhat našel jsem si jinou, na pracovišti, bylo to vzrušující žena se dozvěděla, rozvod, konec. S tou druhou to nakonec nevyšlo, nijak mě to nevzalo, jen jsem žil bez závazků dál. Ona se vzdala, znovu se vdala, rozkvetla, syn říkal otčímovi táto, a mě to nezasáhlo.
A co vy? nervózně zapaluje další cigaretu, zeptal se Michal.
Já? Doprošel jsem se až k tomu, že nemám ani rodinu, ani ženu, ani děti. Dnes je synovi padesát, šel jsem ho popřát, odehnal mě, děda se rozplakal, zasloužil jsem si to. Řekl mi: Nejsi můj táta, běž si dál užívat.
Tak kam vás mám odvézt, dědo? Michal bušil do volantu.
Bydlím tady, tady vystup, není třeba se mnou víc zdržovat děda vystoupil a zašoural k paneláku, který stál u silnice. Michal počkal, až vešel dovnitř, chvíli tam stál a pak se otočil. Zastavil u supermarketu a koupil květiny.
Odpusť mi, odpusť, doma klekl před uplakanou manželku, odpočiň si, milá.
Vzal syna z jejích rukou, odešel s ním do druhého pokoje, cestou ho kolébal a chraplavě zpíval: Spi, můj milý medvídku
Zaskočený syn rychle usnul a jeho malá ruka spokojeně spočívala na tatínkově bijícím srdci. Michal se s pohnutím díval na svého syna: Chci vidět, jak roste, chci slyšet, jak mi říká táto.
Zase zachraňoval topící? usmála se stařenka ve dveřích na svého dědu. Ten, usměvavý, pověsil kabát na věšák.
Ano, zachraňoval, je potřeba mladým připomínat základní věci.
A jak poznáte, kdo potřebuje pomoc?
Sám jsem ji v tom věku potřeboval
Pojď na večeři, zachránče. Mimochodem, pamatuješ, že zítra jedeme na synův jubilej? Žádní topící večer! stařenka se na dědu podívala s láskou.
Jasně, nezapomněl jsem, náš dědic má padesát, naše láska slaví také, jak bych to mohl zapomenout objal ji a zamířil s ní do kuchyně s úsměvem.
Život není vždy pohádka, ale skutečné štěstí je v blízkosti a podporování těch, které máme rádi. Nikdy není pozdě najít cestu zpět domů.
