Tobě už je padesát, komu bys byla k čemu, chechtal se manžel. Ale Božena se rozhodla to ověřit.
Manžel Boženy, Jaroslav Petřík Novotný, byl člověk teorií. Ne jedné, kdepak. Dvacet jich měl, všechny stejně neotřesitelné. Že pořádný guláš musí být jedině z hovězího. Že kočky jsou chytřejší než psi. Že televize má být na hlasitost čtyřicet dva, nikdy víc, nikdy míň. Ale hlavní teorie zněla: žena po padesátce už muže nezajímá.
Prezentoval to různě, podle nálady.
Někdy takřka vědecky: Boženo, příroda to tak zařídila, není to osobní.
Jindy filozoficky: To je život, neuděláš nic.
A někdy, nejčastěji, když si Božena oblékla nové šaty nebo se namalovala: Tobě už je padesát, komu bys byla k čemu.
Bez otazníku. Jako fakt.
Boženě bylo padesát dva. Pracovala jako účetní v stavební firmě, ráno cvičila, večer četla knihy a o víkendu pekla koláče, které Jaroslav s chutí jedl, nikdy přitom nespojujíc autorku pečiva s tím, k čemu je komu dobrá.
Spolu byli dvacet šest let. Za tu dobu Jaroslav přibral, přišel o vlasy a utužil své teorie. Božena ne. Tedy, ne že by vůbec ne, ale trochu jinak.
Nejvíc si toho všimla kamarádka Zdeňka.
Boženo, řekla jednou u kafe s tím zvláštním nakloněním hlavy, které předznamenává něco šíleného i moudrého zároveň, víš vůbec, že jsi hezká?
Prosím tě, odvětila Božena automaticky.
Vážně. Ale úplně vážně. Hele, pojď se přihlásit na seznamku. Jen tak. Pokus.
Božena postavila hrnek na stůl.
Ty ses snad zbláznila?
Jenom vyplníme profil. Najdeme pěknou fotku. Uvidíš, co se stane.
Nic nebude, utrousila Božena. Už mi je padesát. Komu bych byla k čemu.
Najednou se zarazila. Poznala v tom samotného Jaroslava Petříka Novotného.
Zdeňka byla žena činu. Přemlouvání nikdy nebylo její disciplína. Ona zkrátka jednala tak, že říct ne bylo… trapné. Ne fyzicky, ale duševně. Takže toho večera dorazila k Boženě s notebookem pod paží, lahví vínka v ruce a rozhodným pohledem.
Tak hele, spustila od dveří a pleska lahví na stůl. Jdeme ti založit profil. Rychle, stylově, bez zbytečných debat.
Počkej, Božena ani nestihla sundat zástěru. Jaký profil?
Na seznamce. Říkala jsem ti to.
Říkala. A já řekla ne.
Ty jsi řekla komu bych byla k čemu. Což je něco úplně jiného.
Božena se na ni zadívala. Zdeňka pohled opětovala tím neotřesitelným přesvědčením, že má pravdu.
Zdeni, je mi padesát dva.
Já vím. Známe se třicet let.
No a?
No a nic. Sedni si.
Božena se posadila. Ne že by vzdala boj, ale protože ji bolely nohy. Den byl dlouhý, pak práce, pak zácpa na D1. Takže sedla. Jen tak si posedět.
Dej fotku, zahlásila Zdeňka, už spouštějící notebook.
Jakou fotku?
Dobrou. Máš nějakou hezkou?
Božena se zamyslela. Poslední byly z firemního večírku. Tam byla v rohu s vínem, bokem, hleděla někam pryč, protože Jaroslav tehdy třikrát volal, kdy už dorazí domů.
Z Nového roku mám, zamumlala.
Ukaž.
Ukázala. Zdeňka dlouho zírala.
Je skvělá! Tady jsi ne, fakt, tady ti to sluší. Proč se pořád hrbíš v reálu, ale na fotce ne?
Na fotce mě nikdo nevidí, vyklouzlo z Boženy aniž by věděla, co tím myslí.
Zdeňka se na ni chvíli upřímně dívala, pak otevřela víno.
Profil vyplňovaly dlouho. Přesněji řečeno Zdeňka psala a Božena odporovala. Všemu.
Účel seznámení? Boženo, napiš pokec.
Nechci s nikým kecat.
To je jedno. Piš.
Něco o sobě. Zdeňko, co mám napsat? Účetní, umím vařit guláš, žiju s člověkem s teorií o ženách po padesátce?
Napíšeme: Aktivní, zajímavá, ráda čte a cestuje.
Nikam necestuji.
Ale chceš, ne?
Božena se zamyslela.
Chtěla bych.
Takže žádná lež.
Fotku vybraly tu z Nového roku. Božena v bordové šatech, vlasy vyčesané, v očích takový jiskrný život. Jaroslav šaty nikdy neviděl. Když přišla domů, už dávno chrápal.
Hotovo, prohlásila Zdeňka a zavřela notebook. Profil je na světě.
A co teď?
Teď čekáme.
Na co čekáme?
Uvidíš.
Božena si nalila víno. Vyhlédla z okna. Venku stmívalo, lampa svítila na holou větev javoru a nic extra. Prostě večer. Jaroslav ve vedlejším pokoji sledoval televizi hlasitost přesně na čtyřicet dva. Televize hučela. Všedně, pohodově.
No tak, když už profil… Stejně z toho nic nebude, pomyslela si Božena.
Dopila a šla umývat nádobí.
Ráno na profil dávno zapomněla.
Vyrazila do práce, půl dne zápasila se závěrečnou zprávou, v poledne snědla hnusnou polívku z kantýny a ve tři pozorovala holuby na římse.
Mobil ležel v kabelce.
V pět ho vytáhla. Jen zkontrolovat, jestli nepsal Jaroslav. Nepsal. Zato svítilo oznámení ze seznamky. Červený puntík s číslem.
Číslo bylo 11.
Jedenáct zpráv. Za jeden den.
Božena koukla na mobil. Mobil zpátky na Boženu. Schovala ho, seděla tři minuty, zase vytáhla.
Jedenáct.
Určitě spameři, napadlo ji.
Otevřela. Žádní spameři. Jedenáct mužů s fotkami, jmény a konkrétními vzkazy. Někdo stroze: Ahoj, zajímavý profil. Jiní obšírně. Jeden, Petr, padesát čtyři, napsal tři odstavce o knihách, že dlouho nepotkal ženu s takovým pohledem na fotce, a že velmi rád cestuje.
Božena četla dvakrát.
Cestování jsem tam přece taky psala, vzpomněla si. Trochu se zastyděla. Fakt jen trochu.
Večer zavolala Zdeňce.
Je jich jedenáct! spustila místo pozdravu.
Fakt?! Já to říkala!
Jeden píše o knihách.
Odpověz mu!
Já nic neodpovím.
Boženo.
Co Boženo? Je mi dvaapadesát, jsem vdaná.
Odpověz.
Božena neodpověděla. Večer umývala nádobí a myslela na Petra s jeho třemi odstavci.
Nejsem normální, řekla si.
Ale ráno otevřela mobil. Červený puntík už nebyl jedenáct.
Dvacet osm.
Božena dosedla na kraj postele. Jaroslav ještě spal.
Dvacet osm lidí napsalo přes noc.
Listovala opatrně, jakoby mohla něco zničit. Tady je Jan, čtyřicet osm, inženýr, na fotce s legrační kočkou. Tady Michal, padesát šest, vážný v kravatě, píše: Jste moc krásná žena. Pak Tomáš a tady se Božena zarazila čtyřicet jedna, na fotce hory, píše jen: Ahoj, povíte mi o sobě?
Čtyřicet jedna. O jedenáct let mladší!
Zavřela aplikaci. Pak zase otevřela.
Večer druhého dne číslo přelezlo padesát.
Padesát tři zpráv. Ba ne, už padesát čtyři.
Seděla v kuchyni, pila čaj a rolovala je s výrazem člověka, co šel pro rohlíky a našel poklad. Tady Vladimír, padesát, podnikatel, poslal básničku sice cizí, ale potěší. Tady František napsal prostě: Líbíte se mi, rád bych vás poznal blíž. Tomáš s horami znovu ona mu neodpověděla, on následující den zkusil ještě jednou. Opatrně: Jste zaneprázdněná? Nevadí.
Božena koukala dlouho.
Jaroslav v obýváku povídal s televizí. Televize mu odpovídala. Skvěle si rozuměli.
Komu bys byla k čemu, vzpomněla si.
Padesát čtyři lidí za dva dny. Někteří její věk. Někteří mladší. Jeden skládá verše. Druhý čekal a napsal znovu. Opatrně, v klidu.
Teorie Jaroslava Petříka Novotného praskala. Zlehýnka, jak staré parkety, když na ně šlápnete, ale praskala.
Dopila čaj. Hrnek dala do dřezu. A poprvé za dlouhou dobu se podívala na svůj odraz v temném kuchyňském skle ne letmo, ne náhodou, ale opravdu.
Tam v skle stála žena 52letá. Rovná záda. Krásné oči. A za dva dny jí napsalo 54 neznámých mužů.
Ty jo, zamumlala Božena svému odrazu.
Odraz přikývl.
Mobil ležel na nočním stolku.
Jaroslav sahal po brýlích, které měl vedle, a v tu chvíli se rozsvítil displej: nová notifikace. Jaroslav zvyklý na nudu, popadl mobil. Zvedl obočí.
Pak podruhé.
Na displeji zářilo: Tomáš: Dobré ráno! Myslel jsem na vás…
Jaroslav Petřík se posadil na postel. Pomalu. Jak člověk, který dostal šokující zprávu a ještě neví, jestli je to hrůza, nebo úleva.
Boženo, zavolal.
Božena byla v kuchyni. Vařila kafe. Slyšela ho, ale nijak nepospíchala.
Boženo!
Už jdu.
Vešla s hrnkem v ruce. Klidně. Jaroslav držel mobil jak uloveného kapra nevěda, jestli pustit, nebo zabít.
Co to má znamenat? zeptal se.
Božena mrkla na displej. Pak na manžela. Upila kávy.
Notifikace, řekla mu.
Já vidím, že notifikace. Ale kdo je ten Tomáš?
Ze seznamky.
Pauza. Hodně výživná pauza.
Jaké seznamky?! Jaroslav vyskočil. Ty ses tam přihlásila?
Jo.
Proč?!
Božena položila hrnek na stolek. Zadívala se na manžela s mírným zájmem, bez vzteku. Jak se dívá na křížovku, když zná odpověď.
Testovala jsem tvoji teorii, řekla.
Jakou teorii?
O ženách po padesátce. Že komu bych byla k čemu.
Jaroslav otevřel a zase zavřel pusu. Pak koukl zpět mezitím přišly další tři zprávy.
A těch… kolik jich tam je?
Padesát čtyři, hlásila Božena. Za dva dny.
Padesát čtyři, zopakoval Jaroslav tiše. Zkoušel si číslo představit. Nedoléhlo.
Někteří jsou i mladší než já, dodala Božena, popadla kafe a šla zpět do kuchyně.
Jaroslav Petřík Novotný zůstal stát v obýváku s mobilem v ruce. Venku obyčejné ráno lampa už zhasla, javor holý, vrabci na římse si štěbetají. Všední den. Jen teorii nějak došel dech.
Úplně.
