Jdi ode mě pryč! vykřikla Jana na Martinu, která měla slzy v očích. Najdi si svůj vlastní život bez něj!
Ale Marek je můj manžel. Máme spolu dceru. Nemůžeš stavět své štěstí na neštěstí jiných.
Nezačínej s tímhle! Není normální žít bez citu. Ne Marek opouští dítě, ale ty. Nemám nic proti tomu, aby se se svou dcerou vídal.
Jana se otočila na patě a odešla. Ten večer se Marek rozhodl všemu učinit přítrž. Sbalil si věci a odešel od Martiny. Martina ho prosila, aby neudělal nějakou hloupost. Rozhodla se zjistit, v čem je její soupeřka lepší než ona sama.
Už s tebou nedokážu žít. Nezajímáš mě. S Janou je to jiné. Začal jsem s ní žít.
Uteklo několik měsíců. Nejprve se Martina vůbec nedokázala vzpamatovat. Ale postupně jí došlo, že musí jít dál, ať je to jakkoli těžké. Její dcera roste. Martina je povoláním ekonomka.
Rozhodla se zkusit svoje štěstí jako účetní. Při pohovoru ji ředitel firmy přijal velmi vstřícně. Oceňoval její zodpovědnost i snahu se profesně zdokonalovat. Naštěstí Martina měla podporu maminky, která souhlasila, že se o vnučku postará, zatímco ona bude pracovat.
Martina se naplno věnovala své kariéře a osobní život odsunula stranou. Po několika letech tvrdé práce se stala ve firmě uznávanou zaměstnankyní a později povýšila na zástupkyni ředitele.
Jediný muž, se kterým byla Martina v častějším kontaktu, byl její šéf František. Ten byl velice slušný a vždy ochotný pomoct. Martina k němu cítila sympatie, ale on měl tehdy ženu a děti, tak si zakazovala na cokoli mezi nimi pomyslet.
Jenomže František to viděl jinak. Jednoho dne Martinu přímo vyhledal a řekl jí, že je do ní dlouho zamilovaný a je připraven svou ženu opustit. Nechtěl se vzdát ani své odpovědnosti k dětem.
Martinu však předchozí zkušenost poznamenala na dlouhou dobu. Nevěděla, co dělat.
Vzpomněla si na slova, která tehdy řekla Janě své tehdejší sokyni: Štěstí si nelze postavit na cizím utrpení.
Ale František se nevzdával. Časem se jejich pracovní vztah proměnil v něco víc. František Martinu stále ujišťoval, že svou ženu už dávno nemiluje. Jejich svatba byla omyl. Trápí tím sebe i svou ženu. Martina však stále odmítala jeho nabídky. Slyšela kdysi rozhovor Františka se ženou a přesně věděla, čím ta žena prochází. Neodvážila si jejich rodinu rozbít. Tušila, že setkání se ženou Františka je nevyhnutelné a bála se toho. A skutečně, když jednou odcházela z práce, postavila se jí do cesty žena. Hned věděla, o koho jde.
Když se k ní ta žena přiblížila, chvíli jen stála a mlčela.
Jsi to ty? zeptala se.
Ano, jsem to já, odpověděla Martina tiše. Před ní stála Jana.
Jana začala Martinu přesvědčovat, že měla stokrát pravdu: Nemůžeš si stavět svůj život na neštěstí jiných.
Pamatuješ, co jsi mi řekla před pár lety? opáčila Martina ledově.
Ano, mýlila jsem se. Neměla jsem žádné právo ti Marka vzít. Všechno se jednou vrátí jako bumerang. Ale prosím tě, neodváděj mi Františka. Nikdy jsem nikoho nemilovala tolik jako jeho. On je ten důvod, proč jsem opustila tvého bývalého muže. Nedokážu bez něj žít. Byla jsi jednou v mé kůži a víš, jak to bolí. Musíš mě pochopit. Navíc život je bumerang. Ty máš dceru.
Mlč! vykřikla Martina.
Martina necítila chuť mstít se své bývalé sokyni, ani když šlo o Janu. Ale František ji nakonec přesvědčil, že má právo na štěstí.
Martino, kdybych zůstal s ní, budeme nešťastní tři: já, ty i Jana. Nic se nezmění. Nemiluji ji a upřímně řečeno, nikdy jsem ji nemiloval. Nechal jsem se jen unést její vytrvalostí. Janu tak jako tak opustím.
Martina dlouho přemýšlela, až si uvědomila, že František by s Janou skutečně nebyl šťastný. A komu by bylo lépe? I kdyby zůstal se ženou, Martina by se cítila mizerně. Rozhodla se proto dát štěstí šanci.
Dneska si do deníku zapisuji: Život je opravdu jako ten bumerang, co se vrací zpět. Ze všeho nejvíc jsem ale pochopil, že vlastní štěstí se nesmí stavět na neštěstí druhých, ale když opravdová láska přijde, měl by jí člověk dát šanci bez ohledu na strach i minulost.
