Už nejsem manželka
Toníku, měřil sis dneska tlak? Vzal sis prášek? nakoukla do pokoje Věra a utírala si ruce do zástěry.
Proboha, Věro, už dej pokoj s tím tlakem! zabručel, aniž by zvedl oči od mobilu. Za hodinu mám poradu. Kde mám tu světle modrou košili, tu bavlněnou? Je vyžehlená?
Včera jsem ti žehlila tři košile, tuhle jsi říkal dát do čistírny, že tam je flek…
Ty vždycky všechno popleteš! Člověk ti nic svěřit nemůže. No tak mi dej nějakou. A čaj mi uvař, silnější, ten tvůj heřmánkový už mi leze krkem.
Věře zatuhla ramena, ale nic neřekla a šla do kuchyně.
Za okny byl listopad, sychravo a šedo. Panelák naproti měl samé tmavé okna, jen v pár místech svítilo. Věra Srncová, padesát šest let, stála u plotny a sledovala, jak vře voda ve staré konvici s oklepnutou smaltovanou hubičkou. Novou konvici chtěla koupit ještě na jaře. Nekoupila. Nezbyl čas.
Nasypala černý čaj do hrnku, silný, jak měl rád, bez heřmánku, bez máty. Vzala talíř s chlebíčky, co nachystala už v šest ráno chleba s máslem a sýrem, dva krajíčky, okraje odkrojené, protože Toník měl žaludek v nepořádku. Nakrájela rajče, i když listopadová rajčata chutnala jako karton, ale jsou v nich aspoň vitamíny. Všechno dala na tác a donesla do pokoje.
Antonín Srnec, padesát osm let, seděl v křesle a koukal do telefonu. Před třemi měsíci ho jmenovali vedoucím oddělení. Dřív byl řadový technik, dvacet let v tom samém podniku. Když šel Novák do penze, dali nejstaršímu v oddělení Antonínovi místo vedoucího. S novou funkcí přišlo i přidání k platu pět tisíc korun, samostatná kancelář a, jak se zdálo, úplně nový pohled na svět.
Polož to sem, kývl na konferenční stolek, aniž by odtrhl oči od displeje.
Věra položila tác. Chvíli se dívala.
Toníku, prosím tě, vezmi si ten prášek. Včera tě bolela hlava.
Včera mě bolela. Dnes mě nebolí. Už běž, musím ještě telefonovat.
Odešla. Zastavila se v předsíni u věšáku, kde visel jeho kabát, její vatovaná bunda a deštník s pokřivenými dráty. Stála a dívala se do ztracena. Pak vzala hadřík a šla utřít parapet v kuchyni, protože v tu chvíli ani nevěděla, co jiného dělat.
Tak to šlo už třetí týden. Od té doby, co Toník dostal povýšení a jel na firemní seminář do Brna, odkud se vrátil úplně jiný: ostříhaný, narovnaný v zádech, s novým výrazem ve tváři. Věra se tehdy radovala. Říkala si ožil, snad bude líp. Jenže pak si začala všímat změn.
Najednou začal kritizovat jídlo. Dřív snědl, co bylo, a mlčel. Teď najednou nic nebylo dost dobré: polévka slaná, maso suché, pohanka prý jídlo pro studenty, ne pro vedoucího. Překvapeně se ho přímě zeptala, jestli to myslel vážně, a on se na ni podíval, jako by řekla nějakou hloupost.
Věro, už bys mohla začít vařit něco pořádného. Třeba pečenou rybu, dobré saláty, ne pořád ten tvůj vlašák jednou za rok.
A Věra tedy vařila rybu. I saláty. Snědl mlčky, a ona si říkala asi je teda spokojený. Druhý den ale dorazil z práce zachmuřený a prohodil, že kolega Vlček má doma ženu, co nepracuje a pečuje o domácnost, a navíc vypadá jako člověk.
Věra neodpověděla. I když by mohla. Mohla říct, že už čtyři roky nepracuje, protože účetnictví, kde dělala, zrušili. Že vstává v šest, chodí spát později než on. Vede domácnost, chodí pro jeho recepty k lékaři, stojí fronty v lékárně pro jeho prášky na tlak a cholesterol, hlídá, aby je pil, zajišťuje výměnu zimních pneumatik, protože on je pořád zaneprázdněný. Nic z toho neřekla. Byla zvyklá mlčet.
Až do předvčerejška, kdy něco prasklo.
Přišel domů kolem osmé. Věra zrovna sundavala z plotny kuřecí vývar, na druhém vývaru, protože měl špatný cholesterol. Vařila ho dvě hodiny. Bylo cítit kopr a mrkev.
Proč to trvá tak dlouho? zavolala z kuchyně.
Zdržel jsem se, hodil boty u dveří, neciženě na botník.
Polívka je hotová, pojď večeřet.
Vlezl do kuchyně, nakoukl do hrnce. Zkřivil obličej.
Zase kuřecí?
Máš vysoký cholesterol, doktor…
Já vím, že mám. Nejsem malé dítě. Ale už toho mám dost, pořád jím nemocniční jídlo i doma.
Rozlila polévku, nakrájela chleba. Najedl se, odešel, talíř po sobě nenechal. Věra umyla nádobí, utřela sporák, setřela drobky. Vešla do pokoje, říct, že je ještě kompot.
Seděl v křesle a listoval něco v mobilu. Něco růžového mu tam probliklo, nestihla se pořádně podívat. On telefon otočil.
Toníku, chceš kompot?
Zvedl k ní oči. Dlouho se na ni díval, jakoby přemýšlel.
Ne, odpověděl. Pak, po chvíli: Věro, podívej se na sebe.
Nechápala.
Prosím?
Říkám, podívej se na sebe. Kdy jsi byla naposled u kadeřnice? Podívej na ty vlasy. Ten tvůj kostkovaný župan. Jako nějaká venkovská bába.
Z kuchyně kapala voda z kohoutku. Od sousedů byl slyšet puštěný, nesrozumitelně mumlající televizor.
Toníku, řekla tiše.
Co, Toníku? Říkám ti pravdu. Mám chodit na firemní akce, na schůzky. Chodí lidi a moje žena je jak…
Chodí lidi? opakovala pomalu. Jaké lidi? Za tři měsíce jsi nikoho domů nepozval.
Protože to je ostuda! zvýšil hlas a to ostuda padlo do ticha jako kámen do rybníka. U Vlčka má žena úroveň. Upravená, elegantní. A ty… Přibrala jsi, chodíš v tom županu, vlasy nebarvené…
Antoníne, řekla celým jménem, což dělávala výjimečně. Bude ti šedesát. Mně je padesát šest. Už nejsme mladí lidé.
Právě proto se o sebe musí člověk starat! Já jsem se objednal do posilovny, začal cvičit. A ty celý den doma sedíš a nedokážeš vůbec…
Celý den doma, zopakovala. Hlas měla podivně klidný, až sama překvapená. Dobře, Toníku. Chápu.
Odešla z pokoje, přivřela za sebou dveře. V kuchyni uklidila chleba, zhasla světlo nad plotnou. Dělala to mechanicky, vnitřně však cítila, že se něco pohnulo. Nespadlo, nerozbilo, prostě se posunulo. Jako když přestavíte nábytek v pokoji. Nejprve nezvyk, pak vám dojde, že to mělo už být dávno.
V noci nespala. Ležela na své straně postele a koukala do stropu. On usnul hned, jako vždy. Naslouchala jeho dechu a přemýšlela.
Přemýšlela, že posledních deset let žije v režimu obsluhy. Vstává, vaří, pere, uklízí, vyřizuje lékaře, nosí mu recepty, shání léky, vodí na prohlídky, jezdí taxíkem, protože auto prodali před třemi lety kvůli jeho tlakům, vše platila ze své karty. Hlídala jeho léky: na tlak Enalapril, na cholesterol Rosuvastatin, pak ještě kloubní, drahé skoro za tisícovku. Vždy si do bločku zapisovala, kdy dojdu pro léky, aby nebyla pauza v léčbě. Doktor říkal: přerušit tablety by neměl.
A teď jí řekl, že je za ni ostuda. Že je jako venkovská bába. Že Vlčkova manželka je lepší.
Věra ležela a přemýšlela. A někdy kolem jedné v noci měla v hlavě jedno jediné: Dost.
Ne odejdu, ne rozvedu se, ne udělám scénu. Prostě dost dělat to, co on nevidí, neváží si. Dost být zdrojem, jako vodovod: otevřít, nabrat, zavřít. Ať si zkusí sám.
Ráno vstala jako obvykle v šest. Udělala si svůj čaj, heřmánkový, který on nesnášel. Sedla si ke stolu s hrnkem a telefonem. Vyhledala si kadeřnictví v obchodním centru u metra, to drahé, kam nikdy nechodila, tam byla střih od dvanácti set korun. Objednala se na středu. Pak našla v sousedním parku kurz nordické chůze, zdarma, ráno v úterý a ve čtvrtek. Zapsala si to do telefonu.
Když Toník vešel do kuchyně v sedm, byla tam jen jeho hrnek na čaj. Chleba v chlebníku, máslo v lednici. Obslouží se sám.
A snídaně? rozhlížel se zaraženě.
Chleba je, máslo je, sýr v lednici, odpověděla Věra, aniž by zvedla hlavu od telefonu.
Postál chvíli. Pak si sám nalil čaj, nakrájel chleba, najedl se ve stoje u lednice. Odešel do práce beze slova.
Koukala za ním, jak za ním zaklaply dveře, a cítila zvláštní úlevu.
Ve středu šla do kadeřnictví. Kadeřnice, mladá holka s vyholeným bokem a spoustou náušnic, si prohlížela její vlasy.
Barvila jste naposledy kdy?
Tak tři roky, přiznala Věra. Pořád nebyl čas na sebe.
Máte pěkné vlasy. Uděláme melír, bude to přirozené. A upravíme tvar.
Strávila v křesle dvě a půl hodiny. Pozorovala v zrcadle proměnu. Odcházela jiná. Ne mladá, to ne ale živá. Taková, jaká byla kdysi, na kterou už skoro zapomněla.
Zaplatila tři tisíce šest set. Po cestě si koupila ještě pleťový krém, ne ten levný z lékárny, ale kvalitní pro zralou pleť, za osm set. Říkala si, že to je moc, ale pak si vzpomněla na Vlčkovu ženu a vzala ho.
Toník si večer všiml nových vlasů. Neřekl nic.
Ani nečekala, že něco řekne.
Další týden mu došly prášky na tlak. Dřív je Věra hlídala, vždy zkontrolovala v krabičce, tři dny před koncem šla do lékárny. Teď viděla prázdnou krabičku a prostě ji položila na jeho noční stolek. Ať si všimne sám.
Přišel z práce, prošel kolem stolku, neohlédl se. Nepřipomněla mu to.
Další den sám hledal léky a našel jen prázdné balení.
Věro! volal z ložnice. Není už doma ani jedna tableta!
Vím o tom, ozvalo se z kuchyně.
Tak proč jsi nekoupila?
Jsi dospělý člověk, Toníku. Můžeš si dojít.
Pauza. Dlouhá pauza.
Já mám práci…
Já taky svoje věci.
Neupřesňovala, jaké věci. Ale opravdu začala mít své: v úterý a čtvrtek chodila na nordic walking do parku a seznámila se tam s Ninou a Růženou, dvěma ženami v jejím věku. Nina byla zástupkyně ředitele ve škole, smála se nahlas, až ptáci odlétali ze stromů. Růžena byla tichá, už v důchodu a starala se o vnoučata. Chodily spolu s holemi a povídaly si, dýchaly čerstvý vzduch něco, na co Věra dřív nemyslela.
Toník si léky nakonec sehnal sám. Vrátil se z lékárny s výrazem, jako by zvládl něco výjimečného. Položil balíček na stolek. Nic neřekl. Věra taky ne.
V těch dnech zavolala Věra i své dávné kolegyni Zdeňce, s kterou dřív dělala v účtárně.
Zdeni, máš v sobotu čas?
Proč, copak?
Pojď někam ven. Do kina, nebo aspoň do kavárny posedět.
Věro, je ti dobře? Zdena se podivila, takový návrh nepadl dobré čtyři roky.
Lépe než obvykle, řekla Věra.
V sobotu se sešly u metra. Zdena při pohledu na Věřiny vlasy vykřikla:
Věro, cos udělala! A jak ti to sekne!
Byla jsem u kadeřnice.
No konečně! Už jsem na tebe dlouho myslela, kdy už…
Kdy už tak teď.
Šly do kavárny, objednaly si latte a kus dortu, sedly si k oknu. Za sklem začal padat první opravdový sníh, velké bílé vločky, co se hned rozpouštěly.
Tak povídej, vyzvala Zdena.
A Věra vyprávěla. O povýšení Toníka, o semináři, o nové roli. O polévce, co je pořád slaná, o pitomých poznámkách, o Vlčkově manželce. O podívej se na sebe a ostudě. Vyprávěla klidně, bez slz, skoro s odstupem, jakoby četla cizí příběh.
Zdena poslouchala, míchala kávu, hlavu na stranu.
A co jsi se rozhodla?
Nic dramatického, řekla Věra. Přestala jsem dělat to, co on nevidí, neocení. Ne ze zlomyslnosti. Prostě už není potřeba.
Není potřeba, zamyšleně zopakovala Zdena. Rozumím. Odmlčela se. Děláš to správně.
Nevím, co je správně. Ale jinak to už nejde.
Zdena přikývla. Ukrojila lžičkou kousek dortu.
Víš, že on si toho všiml?
Že jsem přestala řešit jeho léky? Všiml. Že už mu košile nežehlím každý den? Taky. Včera si vytáhl pomačkanou, mlčky ji oblékl a odešel.
A žádná hádka?
Ne. Věra pokrčila rameny. On neví, co říct. Byl zvyklý, že mlčím ke všemu. Ale teď mlčím jinak.
Zdena se na Věru zadívala.
Ty nemyslíš na rozvod?
Myslím. Ale ne hned. Nejdřív chci zjistit, kdo jsem vůbec já, bez všech těch jeho prášků, jeho polévek, jeho košilí. Kolik let jsem se vlastně ani neviděla.
S těmi myšlenkami seděly tam dlouho, objednaly ještě jednu kávu. Vyšly ven až za tmy, do padajícího sněhu. Objaly se u metra.
Ozvi se. A pojď zase příští sobotu?
Ráda, řekla Věra.
Cestou domů přemýšlela, kdy naposled měla s někým klidné posezení, jen kvůli sobě, bez chvatu, bez nějaké nutnosti. Snad šest let zpátky. Vždy bylo něco důležitějšího, vždy něco Toníkova: jeho léky, jeho zdraví, jeho polévka.
Doma seděl u televize. V kuchyni stál špinavý hrnek a talíř od vajíčka, které si zřejmě sám uvařil. Věra to prošla očima. Dřív by umyla hned. Teď nechala být.
Kdes byla? zeptal se, ani se neottočil.
Se Zdenou.
Dlouho.
Ano.
Šla se osprchovat, natřela si tvář novým krémem. Podívala se do zrcadla. Nebylo tam nic děsivého: padesát šest let, tvář už ne mladá, ale živá. Vrásky kolem očí, záhyb u koutků, vlasy s melírem, co jí slušel. Nebyla mladice ale to bylo v pořádku.
Prosinec přinesl opravdový mráz. Věra si koupila nové kožené zimní boty, normální, ne ty gumové za dvě stovky, ve kterých chodila už třetí zimu. Stály čtyři a půl tisíce, ani na chvíli nezalitovala.
V bytě se změnilo něco nepostřehnutelného. Vařila pořád, ale už ne výhradně dietní jídla. Uvařila, na co měla chuť: pořádný guláš s masem, brambory s kuřecím, někdy knedlíky z pytlíku proč ne. Na jeho dušené karbanátky už neměla náladu. Jez, co je, doktor ti řekl všechno, starej se sám.
Jeho košile se praly s běžným prádlem, už žádný extra režim ani mačkání v ruce. Dříve prala zvlášť, aby byly perfektní. Už ne.
Všímal si toho. Mlčel. Občas utrousil nějakou poznámku:
Zase knedlíky?
Ano, knedlíky, odpověděla klidně.
Už ani nevaříš pořádně?
Včera byl vývar, v neděli pečeně.
Odcházel naštvaný, ale důvod k otevřené hádce nenašel. Přece nemůže říct: Proč už nejsi moje služka? To by bylo moc i na něj.
Věra zatím dál chodila do parku. S Ninou se více spřátelila, zjistila, že zná dobrého gynekologa. Dlouho se chtěla nechat vyšetřit, pořád to odkládala. Objednala se. Přihlásila se i na bezplatný kurz akvarelu v knihovně každou středu. Nepotřebovala vždycky malovat; chtěla jen dvě hodiny, kdy nic nemusí, nemusí na nikoho myslet, jen na papír a štětec.
V půlce prosince začal Antonín zůstávat v práci déle. Dřív by ji to trápilo teplá večeře, telefonáty. Teď prostě večeřela sama, když bylo jídlo hotovo. On se objevoval v devět, v deset, jednou až o půl dvanácté. Neptala se. Nevysvětloval.
To, že někoho má, jí nedošlo podle mobilu. Jednou prostě přišel a byl cítit neznámým parfémem. Sladký, těžký, jaký se nevyskytuje v kanceláři ani restauraci. Věra si v předsíni pomyslela no dobrá.
Zvláštní, ale nebolelo to. Čekala bolest, ale překvapivě žádná nepřišla. Místo ní jen unavená zvědavost a, jak časem zjistila, osvobození od odpovědnosti. Když odejde, je to jeho volba, ne její selhání.
Neřekla nic. Prostě šla spát. Spala dobře.
Trvalo to tři týdny. Chodil na práci, zůstával ven, někdy se zamykal do koupelny a odtud telefonoval. Jednou slyšela za dveřmi útržek hovoru: …ale říkám ti, Lenko, v sobotu… Lenka. Dobře.
Ty tři týdny byly zvláštní. Přemýšlela o všem možném. Že s ním žije dvaatřicet let, společně vychovali syna Michala, dnes bydlí s rodinou v Ostravě a mají dvě děti. Že Toník býval kdysi jiný veselý, chtěl vtipkovat, jezdili na ryby s Míšou. Kdy se změnil, nevěděla. Šlo to po krůčkách, jako když voda zaplaví sklep nejprve nic, potom už nejde vyčerpat.
Přemýšlela i o sobě. O tom, že tolik let sloužila jemu, že zapomněla sama na sebe. Nejen zvenku. Hlavně uvnitř. Nevěděla, co má vlastně ráda, jakou hudbu, které knihy, kam by jela, kdyby mohla. Všechno přehlušil roky jeho polévky a prášků.
Akvarel v knihovně se ukázal být důležitým. Seděla v tiché místnosti, paní učitelka, paní Marie Poláková, jí ukazovala základy. Věra malovala obrázek s jablkem a vzpomněla na školu, kde naposled malovala v šesté třídě, a zjistila, že zeleň a žlutá se krásně prolínají.
Jednou v lednu jí paní Poláková mezi řečí řekla: Máte pěkný cit pro barvy, paní Srncová. Opravdu. Maličkost, ale pro Věru víc, než jí Antonín řekl za dlouhá léta.
V lednu Lenka očividně Toníka opustila. Věra se to dozvěděla podle toho, že začal být tichý, zase chodil domů v sedm a sedával u zpráv, v koupelně mluvit po telefonu už nebyl slyšet. Ztratil barvu v obličeji, občas pokuckával.
Vařila polévku, jedl. Prošel kolem, nepromluvil. Jednou si sedl ke stolu, když popíjela čaj, a zabručel:
Dneska je venku zima.
Ano, má být mínus dvanáct.
Hm.
A odkráčel. To bylo vše.
Jak to s Lenkou skončilo, se dozvěděla až od společného známého, Franty Turečka: Hele, slyšel jsem, že ten tvůj Toník měl nějakou holku? Ale rychlá změna, prý ho odpálkovala. Věra jen uznale přikývla.
Domyslela si, co bylo. Slečna čekala zážitky, restaurace, staršího vedoucího. Dostala padesátiosmiletého muže s tlakem, který chce podávat správně silný čaj a žehlit košile. Ještě si stěžuje na zdraví. To nevydrží každý.
Nebolelo ji to. Spíš jako když dlouho bolí zub a najednou bolest povolí žádné veselí, jen si uvědomíte, že nebolí, a to stačí.
V únoru se jeho zdraví zhoršilo. Bez systému, jaký na užívání léků zavedla roky ona, to nebylo ono. Jeden den zapomněl, další si vzal dvakrát najednou. Viděla poházené léky v šuplíku na straně postele. Jednou vzal dvě naráz, protože předtím zapomněl. Mlčela. Doktor mu to říkal.
Začal být bledý, někdy si stěžoval na hučení v hlavě. Spával špatně. Ráno jednou řekl:
Mám závratě.
Zajdi k doktorovi, poradila.
Tak mě tam objednáš?
Zavolej si do recepce sám. Číslo je na kartičce pojištěnce.
Podíval se na ni. Klidně pila čaj.
Já nevím, jak se to dělá.
Toníku, jsi vzdělaný člověk, vedoucí. Zvládneš to.
Objednal se. Došel. Donesl papír s novým doporučením a nějakým dalším lékem.
Tady, položil papír na stůl.
Dobře.
Koupíš to?
Zítra jdu kolem, koupím. Dej mi peníze.
Trochu se zarazil. Dříve to vždy koupila sama, z rodinných peněz. Teď poprvé chtěla peníze rovnou.
Dal. Ona přinesla léky a položila na stůl. Žádné instrukce, žádný soupis na papírku, jako dřív. Prostě položila.
Březen přišel s oblevou. Věra chodila na procházky, někdy i bez nordic walking hůlek jen tak. Koupila si jarní kabátek, ne beztvarý, ale s páskem, světle béžový. Stála u zrcadla v kabince a uvědomila si, že si prostě po dlouhé době koupila něco sobě pro radost.
V březnu přijel na návštěvu Míša s Ivetou. Míša byl vysoký, čtyřicetiletý, podobný otci zamlada, ale s měkkou povahou. Iveta byla sympatická, klidná žena. Přivezli med a bonboniéru.
První večer večeřeli všichni spolu, Věra nachystala zapečené brambory, sledě v kožichu, domácí sulc, co dělala podle receptu své maminky. Toník jedl tiše, moc nemluvil. Míša vyprávěl o práci a dětech, Iveta se ptala Věry na malování.
Ty maluješ, mami?
Učím se. Akvarely.
To je parádní. Ukážeš?
Ukázala obrázky jablko, vázu s květinami, pohled z knihovny. Míša je zkoumal, Iveta je chválila.
Mami, ty jsi úplně omládla.
Jen jsem skočila ke kadeřnici, řekla Věra.
Zpozorovala, jak Míša pokukuje po otci. Ten mlčky jedl sulc. Něco mezi nimi viselo ve vzduchu, Míša to cítil, ale neptal se přímo.
Druhý den, když byla Iveta nakupovat, zůstal Míša s Věrou ta zrovna dělala knedlíky.
Mami, je u vás všechno v pořádku?
Proč?
Táta je nějaký divný.
Jaký?
Takový… unavený, smutný. Není nemocný?
S tlakem bojuje, byl u doktora, má nové léky. Sleduje si to sám, už je dospělý.
Mlčel, hrál si s těstem.
Nehádáte se?
Ne, odpověděla Věra. Byla to pravda: nehádali se. Jen žili vedle sebe.
Mami, kdyby něco…
Míšo, všechno je v pohodě. Skutečně. Jde to.
Vypadal, že jí věří. Protože jí skutečně bylo dobře. To byla ta zvláštnost.
V neděli odjeli, byt najednou ztichl. Věra uklidila nádobí, utřela sporák. Toník seděl u televize.
Pozdě večer přišel do kuchyně, nalil si vodu, postál u okna.
Míša vypadá dobře.
Ano, vypadá.
A děti… nedořekl.
Ano.
Vypil vodu, odešel. Věra zůstala v kuchyni, dívala se do noci, kde se slabě odrážela světla ze sousedství a padal poslední sníh.
Duben začal Toníkovým hypertenzním záchvatem. Ne moc silným, nebyla třeba sanitka, ale ráno vstal, zatočila se mu hlava a musel si sednout v předsíni. Zavolal Věru.
Věro, není mi dobře.
Šla k němu. Seděl na zemi, opřený o stěnu, obličej rudý, zpocený.
Pojď do pokoje.
Pomohla mu vstát, odvedla do postele. Přinesla tlakoměr. Tlak: 185 na 110. Zle.
Vem si Captopril, je v šuplíku. Lehni a nevstávej, změříme za půl hodiny znovu.
A ty jdeš kam?
Budu v kuchyni.
Šla do kuchyně, pustila konvici. Slyšela, jak šustí, hledá prášek. Za hodinu už to bylo lepší: 160 na 95.
Dneska odpočívej, řekla. Nikam nechoď.
Já mám práci…
Zavolej, že jsi nemocný. Nikam nepůjdeš.
Zůstal doma. Přinesla mu čaj a suchary. Ne že by si řekl prostě tak. Rozdíl mezi nebudu se starat a nechci koukat, jak je člověku zle.
Ležel, koukal do stropu.
Věro, řekl po dlouhé pauze.
Ano?
Asi jsem poslední měsíce byl úplný idiot.
Neodpověděla hned. Sedla si k němu na kraj postele.
Ano, Toníku, řekla klidně. Byl.
No… Povýšení… nějak mi stouplo do hlavy. Myslel jsem, že se vše musí změnit, že jsem konečně něčeho dosáhl.
Dosáhl jsi. Jsi vedoucí.
No jo… odmlčel se. A tys zůstala stejná, jen…
Vím, co jsi chtěl říct, přerušila tiše.
Vstala, vzala šálek. Odešla do kuchyně. Nebyla to žádná scéna smíření. Nebyly slzy, objetí, slavnostní slova. Prostě řekl, že byl idiot, a ona souhlasila. Tečka.
Duben přešel, přišlo květen. Dál chodila na procházky a malovala akvarely. Nina ji pozvala do divadla. Koupily lístky do městského divadla, dolní řada. Věra nebyla v divadle deset let. Seděla s pomerančovým džusem z bufetu a dívala na živé herce, co hráli cizí příběhy.
Bylo jí padesát šest a začínala chápat, že to není konec, ale něco jiného.
S Toníkem žili v režimu souběžné existence. Přestal kritizovat jídlo, už neporovnával s Vlčkovou ženou. Občas mluvili normálně, třeba o domácnosti. Někdy byli večer v jednom pokoji: on na televizi, ona četla knihu podle Nininých doporučení. Bylo to pokojné, téměř zvyklé, jen jinak už necítila povinnost.
Jednou ji požádal, ať mu objedná lék přes internetovou lékárnu, že je tam levněji.
Neumím to, zabručel, ty to umíš líp.
Je to jednoduché. Zadáš název, vložíš do košíku, vybereš pobočku, kde si to vyzvedneš.
Ty to umíš lépe.
Já to umím. Ale ty se to naučíš taky.
Naučil se. Dlouho seděl u telefonu, jednou se zeptal, kde kliknout. Vysvětlila. Objednal sám.
Uvědomila si, jak důležité je nedělat za někoho, co zvládne. Dřív si myslela, že pomoc znamená dělat vše. Teď viděla, že to byla spíš zvyková závislost.
V červnu bylo horko. Koupila si šaty, letní, s květinovým vzorem. Oblékla, podívala se do zrcadla a řekla si, že vypadá normálně. Ne jako žádná bába z vesnice, ale jako žena, která si koupila hezké šaty.
Věděla, že páry v jejich věku to mají různé. Někteří se válčí, někdo je na sebe sladký, někdo spolu skoro nemluví. U nich s Toníkem to bylo něco čtvrtého: ani válka, ani mír, ani ignorace. Každý sám za sebe, ale pořád spolu.
Budoucnost nevěděla. Čas od času myslela na rozvod, jak se ptala Zdena. Nezavrhovala to, ale nepospíchala. Nejdřív musela poznat šířku své duše, pak rozhodovat.
Léto ubíhalo nerušeně. Jela za Míšou do Ostravy na dva týdny poprvé bez Toníka, ten řekl, že má práci. Sbalila věci, pro vnučku ušila polštář s vyšívaným medvídkem, podle návodu z internetu. Jela.
Dvě týdny strávila s Míšou, Ivetou a vnoučaty: Štěpánem (šest) a Maruškou (čtyři). Nejlepší dva týdny za roky. Chodila na procházky, vařila kaši, koukala na pohádky s dětmi, koupala Marušku tahle péče byla jiná, ne vysilující, ne povinná, ale taková, co chcete dávat.
Večer Míša vyzvídal: jak se má, co doma. Odpovídala upřímně: žijí dobře, ale je to složité. Přikývl, neradil. Dobrý syn, říkala si.
Vrátila se domů opálená, odpočatá. Toník přivítal v předsíni: Tak jsi tady. Pomohl s kufrem. Stačilo.
V srpnu bylo dusno. Pořídili si ventilátor do ložnice, na trhu koupila obrovský meloun, půlku snědla sama, půlku rozkrájela jemu. Snědl, poděkoval. První díky za jídlo za dlouhé měsíce.
A v září, když rána začala být chladná a venku šuměly žluté topoly, přišlo to, na co byla připravená.
V pátek přišel v osm, tvář šedá, pohyby opatrné. Seděla v kuchyni s knihou.
Věro, není mi dobře.
Co je?
Tlak asi. Hlava. A tady, ukázal na hruď, takový tlak…
Vstala. Důkladně ho prohlédla.
Jak dlouho?
Od oběda. Čekal jsem, že přejde.
Prášek sis vzal?
Vzal, ve tři, moc nepomohl.
Sedni.
Posadila ho ke stolu, přinesla tlakoměr. 190 na 115. Horší než v dubnu.
Toníku, to je vážné. Zavoláme záchranku.
Ale třeba to přejde, můžeš mi dát ještě jeden prášek…
Ne. Sto devadesát, bolest na hrudi, to už jedním práškem nevyřešíme. Lékaře volat musíme.
Tak zavolej ty…
Tady se zastavila. Stála tam s tlakoměrem v ruce a dívala se na něj.
Viděla, že je mu špatně, měla opravdovou lítost. Starý, nemocný člověk, opravdu zle. Ale zároveň věděla: celý ten rok ji přehlížel. Řekl jí slova, která zní pořád. Přestal ji brát jako člověka dávno předtím, než mu přestala sloužit.
A věděla, co udělá, a co ne.
Toníku, řekla klidně. Máš telefon. Číslo na záchranku znáš.
Díval se nechápavě.
Cože?
Volej sám. Vytoč sto dvacet pět. Řekni adresu, řekni, že tě bolí na prsou a máš vysoký tlak. Přijedou.
Věro… Pomůžeš mi?
Pomohla jsem: změřila tlak, řekla, že máš volat. Dál už sám.
Ale já…
Toníku. Položila tlakoměr na stůl. Zavoláš si sám. Jsi dospělý, vedoucí. Zvládneš to.
Odešla z kuchyně, přešla chodbou do pokoje. Jen přivřela dveře.
Z kuchyně se po chvíli ozval jeho tichý, trochu rozechvělý hlas:
Dobrý den, vytočil jsem záchranku, ano… adresa…
Nalila si čaj, heřmánkový, protože má ráda heřmánkový. Vzala si hrnek, šla do kuchyně, tichounce kolem něj, jak tam sedí a mluví s dispečerem. Otočil se na ni. Prošla k oknu, dívala se do tmy ven.
Dvorek dole byl prázdný. Pod lampou před vchodem se leskl mokrý asfalt. Listí z topolů leželo všude dole, tmavé od deště. Na lavičce nikdo neseděl.
On domluvil. Ticho.
Už jedou, řekl.
Dobře.
Nepojedeš se mnou do nemocnice?
Otočila se od okna. Podívala se na něj šedý obličej, ruka na hrudi, vystrašené oči. Litovala ho, upřímně, jak dokáže litovat jen člověk, který ví, že za to nemůže. Nebylo v tom škodolibosti, žádné zadostiučinění.
Nepojedu, Toníku, řekla tiše. Lékaři si tě převezmou.
Věro…
Přijede sanitka, postarají se. Od toho tam jsou.
Vzela si hrnek s čajem, odešla do pokoje, přivřela dveře. Znovu seděla u okna, jen teď do jiného pokoje, kde byl topol za sklem a daleko v protějším domě svítila světla. V kuchyni ještě něco zamlaskalo, pak ticho. Pak tichý zvuk výtahu.
Sanitka přijela za dvacet minut. Slyšela, jak se otevřely dveře, v předsíni cizí boty, hlasy: tlak, EKG, do nemocnice. On něco mumlal, tichý jako žák před tabulí.
Pak hlas jednoho z lékařů: Je doma někdo s vámi?
A jeho odpověď: Ano. Ale ona… nepojede.
Pauza. Lékař neutrálně: Dobrá, oblékněte se, pojedeme.
Dveře. Výtah. Ticho.
