Už nejsme manželé
Tondo, Tondo, měřil sis dneska tlak? Vzal sis prášek? nahlédla Dana do pokoje a utírala si ruce do zástěry.
Ježišmarjá, Dano, nech už mě s tím tvým tlakem! zamručel bez odlepování očí od mobilu. Za hodinu mám poradu. Kde je ta moje modrá košile, ta bavlněná? Vyžehlilas ji?
Včera jsem ti přece žehlila tři košile, tuhle jsi sám dal do čistírny, že tam je flek…
Zase sis to popletla! Člověk ti nic nemůže svěřit. Tak mi dej jakoukoliv. A uvař mi pořádnej čaj, ten tvůj heřmánkový už nemůžu ani cítit.
Daně ztvrdly ramena, ale mlčky odešla do kuchyně.
Za oknem bylo listopadové, mokré šero. Panelák naproti byl samé tmavé okno, jen na dvou místech svítilo světlo. Dana Štěpánová, padesát šest let, stála u plotny a sledovala, jak se starý konvičák s odloupnutým smaltem na hubičce pomalu rozpaloval. Konvici plánovala vyměnit už od jara. Nevyšla z toho. Nebyl čas.
Nasypala sypaný černý čaj do hrnku, silný, jak to má rád, bez heřmánku i bez máty. Vzala talíř s chlebíčky, co připravila už v šest ráno chleba s máslem a sýrem, dva tenké krajíčky, kůrky odřízla, protože Tonda má s trávením potíže. Nakrájela kousky rajčete, i když listopadová rajčata chutnají jak lepenka, ale aspoň nějaké vitamíny. Všechno postavila na tác a nesla do pokoje.
Antonín Štěpán, padesát osm, seděl v křesle s mobilem v ruce. Před třemi měsíci povýšil na vedoucího oddělení předtím dvacet let pořádný technik, teď místo po Novákovi, co šel do důchodu, připadlo právě jemu jako služebně nejstaršímu. S novou funkcí přišlo dvanáct tisíc korun navíc k platu, samostatná kancelář a s tím i úplně nový pohled na svět i na vlastní ženu.
Dej to sem, kývl na konferenční stolek, oči stále na displeji.
Dana položila tác. Váhala vteřinu.
Tondo, opravdu, vezmi si ten prášek. Včera tě bolela hlava…
Včera jo. Dneska nebolí. Tak běž, musím si něco vyřídit.
Vyšla do předsíně, kde na věšáku visel jeho kabát, její vatovaná bunda a deštník s ohnutou špicí. Chvíli stála a dívala se do prázdna. Pak vzala hadřík a šla do kuchyně vytřít parapet, protože vlastně nevěděla, co jiného teď dělat.
Bylo to tak už tři týdny. Od té doby, co Tonda povýšil a jel na nějaký firemní seminář u Brna, ze kterého se vrátil jaksi jiný upravený, s novým sestřihem, s výrazem, který nepoznávala. Zpočátku měla radost. Myslela, že ožil. Ale pak začala sledovat změny.
Začal kritizovat jídlo. Dřív snědl, co bylo, a mlčel. Najednou je boršč prý přesolený, karbanátky suché a pohanka s masem jídlo pro studenty, ne pro ředitele. Když se zeptala, jestli se nepřeslechla, podíval se, jako by řekla úplnou blbost: Dano, už je čas vařit něco pořádného. Zapečenou rybu, zdravé saláty, ne jednou za rok tvoje vlašák.
Uvařila zapečenou rybu i salát. Snědl, mlčky. Potom ale další den přišel z práce a povídá, že jeho kolega Petr má ženu, co nepracuje, stará se jen o domácnost a vypadá jako člověk.
Dana mlčela. Mohla by mu připomenout, že nepracuje také už čtyři roky, od té doby, co zrušili účetní oddělení. Že vstává v šest, zatímco on spí, že vede domácnost, běhá po doktorech pro jeho recepty, stojí fronty v lékárně pro jeho prášky na tlak a cholesterol, přezouvá mu auto na zimní v servisu, protože nemá čas. Mohla by mu to všechno povědět. Ale neřekla nic, protože byla zvyklá.
Ale před dvěma dny se stalo něco, po čem mlčet dál už nešlo.
Přišel domů okolo osmé večer. Dana právě sundávala z plotny kuřecí polévku, lehkou, z druhého vývaru, protože má Tonda cholesterol. Dvě hodiny ji vařila. Kuchyní voněl kopr a mrkev.
Kde jsi tak dlouho? zavolala z kuchyně.
Zdržel jsem se, zahuhňal, odkopl boty u dveří.
Polévka je hotová, pojď večeřet.
Přišel, nahlédl do hrnce. Ušklíbl se.
Zase kuřecí.
Tondo, máš cholesterol, doktor říkal…
To vím. Nejsem dítě. Ale nechci se doma cpát dietou jak v špitále.
Nandal polévku do talířů, nakrájela chleba. Snědl, zvedl se. Talíř nechal stát. Odloudal se do pokoje. Ona umyla nádobí, setřela drobky, utřela sporák. Pak šla do pokoje oznámit, že má ještě kompot, když by chtěl.
Seděl v křesle a listoval mobilem. Na displeji něco narůžovělého, ale neviděla co. Mobil naklonil.
Dáš si kompot? zeptala se.
Zvedl oči. Dlouze se na ni zadíval zvažující.
Ne, řekl. A po chvilce dodal: Dano, podívej se na sebe.
Nechápala.
Cože?
Říkám, podívej se na sebe. Kdy jsi byla naposled v kadeřnictví? Vlasy visí, župan máš jak důchodkyně. Dívám se na tebe babka z vesnice.
V kuchyni kapala voda, u sousedů hučela televize.
Tondo, řekla tiše.
Co je? Jen říkám pravdu. Chodím teď na porady, firemní akce, lidi mě zvou, žena by měla vypadat… A ty? No, takhle to nejde.
Lidi tě zvou? zopakovala pomalu. Za tři měsíce jsi domů nikoho nepozval.
Protože se stydím! zvýšil hlas a to slovo stydím zaznělo jako kámen do vody. Petr má ženu upravenou, reprezentativní. A ty… Otloustla, župan, šediny…
Antoníne, použila jeho celé jméno, což dělala málokdy. Za chvilku ti bude šedesát. Mně je pětapadesát. Už nejsme mladí.
Právě proto je potřeba se starat! Já chodím do fitka. Ty sedíš pořád doma a…
Doma, zopakovala a podivila se svému klidnému hlasu. Dobře, Tondo. Chápu.
Vyšla z pokoje, zavřela za sebou dveře. Vzala ze stolu chleba, uložila do chlebníku, zhasla světlo nad sporákem. Dělala vše automaticky. Uvnitř se ale něco posunulo. Nezlomilo, jen změnilo pozici jak když přesunete nábytek, napřed si připadáte nesví, ale nakonec je to vlastně k dobru.
V noci nespala. Ležela na své straně a zírala do stropu. On usnul rychle, jako vždy. Poslouchala jeho dýchání a přemýšlela.
Uvědomovala si, že posledních deset let žije v režimu obsluhy: vstane, vaří, pere, uklízí, shání prášky, objednává lékaře, platí taxíky místo auta, co prodali, když Tonda už nemohl kvůli tlaku řídit. Hlídala léky: na tlak Enap, na cholesterol Atoris, letos na jaře ještě kloubní doplněk, skoro za tisícovku balení. Vše psala do bločku, kdy co dochází. V lékárně byla dřív, než bylo potřeba. Doktor říkal: vynechání léčby není vhodné.
A teď jí říká, že je ostuda, vypadá jako babka a že Petr má lepší ženu.
Dana ležela a myslela. A okolo jedné jí vyšlo jasné, jednoduché rozhodnutí: dost.
Ne odejdu, ne rozvedu se, ne udělám scénu. Jen konec. Konec toho, co si on neváží a ani nevšimne. Konec být zdrojem vody jako kohoutek otočíš, nabereš, zavřeš. Teď ať si poslouží sám.
Ráno vstala jako vždy, v šest. Uvařila si svůj čaj heřmánkový, který on nesnáší. Sedla ke stolu s mobilem v ruce. Otevřela stránky kadeřnictví v obchodním centru u metra nikdy tam nebyla, střih od 1200 Kč. Objednala se na středu. Našla kurzy nordic walking v parku na sídlišti, ráno v úterý a ve čtvrtek zdarma. Zapsala si do kalendáře.
Když Tonda vyšel v sedm do kuchyně, stála tam už jen jeho hrnek na čaj. Chleba v chlebníku, máslo v lednici. Musel si vzít sám.
A snídaně? rozhlédl se.
Chleba je, máslo v lednici, sýr taky, odpověděla Dana a nevzhlédla od mobilu.
Postál, pak si uvařil sám čaj, nakrájel chleba, najedl se u ledničky. Odešel beze slova.
Sledovala, jak zamyká dveře, a pocítila zvláštní úlevu.
Ve středu zašla do kadeřnictví. Mladá holka s vyholenou půlkou hlavy si prohlížela její vlasy: Barvila jste dávno? Tři roky, nebyl čas, přiznala Dana. Máte dobrý základ, uděláme decentní melír, hezky sjednotíme střih.
Seděla v křesle dvě a půl hodiny a dívala se do zrcadla, jak se její hlava mění. Vyšla odtamtud jiná. Ne mladší, to je jasné, ale živější, sama sebou v jiné verzi.
Stálo to tři tisíce šest set korun. Cestou domů si koupila krém na obličej, tentokrát lepší než jaký brala vždy v lékárně, s nápisem pro zralou pleť, za osm stovek. Zaváhala, osmistovka je dost. Ale pak si vzpomněla na Petrovou ženu a koupila ho.
Tonda si večer všiml. Podíval se na její vlasy. Nic neřekl.
Ani nečekala.
Následující týden mu došly prášky na tlak. Dřív Dana sledovala balení, hlídala si, kolik zbývá, tři dny do konce šla do lékárny. Teď, když viděla prázdnou krabičku, prostě ji položila na jeho noční stolek. Ať ví.
Přišel z práce, odložil bundu, prošel kolem nočního stolku, ani si toho nevšiml. Nepřipomínala mu nic.
Druhý den sám sáhl po krabičce, našel ji prázdnou.
Dano! Došly mi prášky!
Já vím, odpověděla z kuchyně.
Tak proč jsi nekoupila?
Tondo, jsi dospělý. Dojdeš si sám.
Dlouhé ticho.
Já mám práci.
Já také svoje věci.
Které věci, to nerozváděla. Ale objevily se jí v úterý a ve čtvrtek nordic walking v parku, kde se seznámila s Ninou a Růženou. Nina byla zástupkyně ředitele na základce a smála se tak hlasitě, že ptáci odlétali. Růžena už v důchodu, starala se o vnoučata, ale v parku se ráda prošla. Chodily spolu s holemi, povídaly si, dýchaly studený vzduch a bylo to moc fajn o tom předtím neměla tušení.
Prášky Tonda nakonec koupil sám. Vrátil se z lékárny s výrazem hrdiny. Položil balíček na stolek. Neřekl nic. Ani ona.
Někdy v té době zavolala své kamarádce z účtárny, Zdeňce.
Zdeňko, máš čas v sobotu?
Co je, Dano?
Pojď někam. Do kina, do kavárny.
Jsi v pořádku? lekla se Zdeňka společně ve městě nebyly roky.
Líp než jindy, řekla Dana.
V sobotu se sešly u metra. Zdeňka zírala na její vlasy: Jé, co jsi provedla! To ti sluší!
Zašla jsem si do kadeřnictví.
No konečně! Pořád jsem čekala, až se rozhoupeš…
Právě teď, řekla Dana, a šly do kavárny.
Daly si latte a dort, seděly u okna. Za sklem padal první sníh velké, měkké vločky, na chodníku rovnou tál.
Tak povídej, pobídla Zdeňka.
Dana vyprávěla o Tondově povýšení, o semináři, o nových manýrech, o boršči a Petrově ženě, o tom, jak řekl podívej se na sebe a je ostuda. Mluvila klidně, bez slz, se zvláštním odstupem skoro jako by neuměla říkat o sobě.
Zdeňka míchala kávu, nakláněla hlavu.
A co jsi rozhodla?
Nic zásadního, odpověděla Dana. Jen jsem přestala dělat to, čeho si neváží. Ne naschvál. Prostě už není proč.
Není proč rozumím. Děláš dobře.
Nevím, jestli dobře nebo špatně. Jinak už to nejde.
Zdeňka přikývla, ukrojila kousek dortu.
A Tonda si toho všiml?
Že neběžím pro jeho prášky? To jo. Že nežehlím košile každý den? Taky. Včera si sám vzal zmačkanou a šel.
A žádné hádky?
Ne. Jakoby ani nevěděl, co říct. Byl zvyklý, že na všechno mlčím. Ale teď mlčím jinak.
Zdeňka ji dlouze sledovala.
Uvažuješ vůbec o rozvodu?
Občas jo. Ale ne teď. Nejdřív chci zjistit, kdo vlastně jsem bez jeho tabletek, boršče, košilí. Léty jsem na sebe zapomněla.
Seděly tam ještě dlouho, daly si další kávu. Ven šly do tmy a sněhu. Loučily se u metra.
Zavolej mi. Příští sobotu zas někam? navrhla Zdeňka.
Určitě, slíbila Dana.
Cestou domů metrem si uvědomila, že naposledy seděly se Zdeňkou jen tak někde před šesti lety. Pořád byl čas na něco jiného, vždyť Tondovy potřeby byly vždy na prvním místě.
Doma seděl Tonda u televize. V kuchyni špinavý hrnek a talíř od vajíček očividně si musel připravit snídani sám. Dříve by je hned umyla. Teď ne.
Kde jsi byla? houkl bez otočení hlavy.
S Dášou.
Dlouho.
Ano.
Odešla do koupelny, natřela si tvář novým krémem, zamyslela se u zrcadla. Nic děsivého pětapadesát let, nemladá, ale živá žena. Vrásky, linky u úst, nově melírované vlasy, které jí sluší. Je nemladá, a to je v pořádku.
Prosinec přinesl opravdový mráz. Dana si pořídila nové zimní boty, pořádné kožené, už ne ty gumáky po slevě, v kterých chodila tři zimy. Zaplatila čtyři tisíce pět set korun a ani jednou nezalitovala.
Atmosféra v bytě se kamsi posunula. Vařila dál, ale už ne tolik dietní jídla jen kvůli němu. Připravovala, na co měla chuť pořádný boršč, řízky, někdy kupované pelmeně, proč ne? S jeho parními karbanátky definitivně skončila. Jíst může to, co je. Doktor mu řekl, ať si dává pozor sám.
Jeho košile teď prala s ostatním prádlem, žádné speciální programy nebo žehlení navíc. Dřív je prala zvlášť, aby byly hladké. Teď už ne.
Všiml si. Reagoval občas krátkými poznámkami:
Zase pelmeně?
Jo, pelmeně, odpovídala věcně.
Ty přestáváš vařit?
Včera byl polévka, v neděli pečeně.
Odcházel mrzutý, ale dál se hádat neuměl naplno říct: Proč už mě neobskakuješ? by se neodvážil.
Dana zatím chodila dál na nordic walking v úterý a čtvrtek. S Ninou se sblížila, dohodly se na doporučení gynekoložky, kterou chtěla Dana navštívit už roky. Přihlásila se také na bezplatný kurz akvarelu ve středečním odpoledni v knihovně. Ne že by toužila malovat, spíš proč ne dvě hodiny týdně, kdy nemusí nikam spěchat a může myslet jen na list papíru a barvy.
V půlce prosince se Tonda začal z práce vracet později. Dřív by se starala, volala, ohřívala večeři. Teď večeřela sama, chodila spát, jak chtěla. On přišel v devět, v deset, jednou až kolem půl dvanácté. Neptala se, on nevysvětloval.
Že někoho má, poznala ne přes mobil, ale podle vůně. Jednou přišel domů a voněl neznámým, sladkým parfémem, jaký nosí mladé ženy. Bylo jí to zvláštní, ale nebolelo to čekala bolest, překvapilo ji, že není. Bylo tam jen unavené zvědavé pozorování a poprvé, co si uvědomila, že už nenese odpovědnost. Pokud odejde, je to jeho rozhodnutí, ne její prohra.
Neřekla nic. Spala dobře.
Tak to šlo asi tři týdny. Odpovídal někdy na hovory z koupelny, slyšela útržek: …no jo, Lenko, v sobotu… Lenko. Dobře.
V těch třech týdnech často přemýšlela. Že s tím člověkem žila třicet dva let, spolu vychovali syna Michala, co teď bydlí v Ostravě s manželkou a dvěma dětmi. Že v mládí byl Tonda jiný veselý, rád zavtipkoval, brával Michala na ryby. Kdy se to změnilo přesně, nevěděla přišlo to pomalu, jak voda, co tiše zalévá sklep.
Myslela na to, jak se sama vytratila v péči o něj. Nejen navenek, ale i uvnitř. Nevěděla, co vlastně chce, co má ráda, jakou hudbu poslouchá, kam by vyrazila. Všechno přehlušeno lety boršče a léků.
Malování akvarelem bylo nečekaně důležité. Seděla v tiché knihovně, paní Petra, lektorka, jí ukazovala, jak tahat barvu, míchat odstíny. Malovala jablko a myslela si, že naposledy držela štětec v šesté třídě a že to není těžké, a že zelená krásně splývá se žlutou.
Na jedné hodině v lednu jí Petra klidně řekla: Máte cit pro barvu, paní Danielo. Byl to nenápadný kompliment od osoby, která se už dlouho nesetkala s upřímným uznáním.
Začátkem ledna přišel konec Lenky. Dana to poznala teprve z Tondovy nálady. Vrátil se ke svému režimu, sedával v sedm u zpráv, hovory z koupelny skončily, byl pobledlý, trochu skleslý, občas zakašlal.
Vařila polévku, jedl tiše. Jeden večer si přisedl v kuchyni, když pila čaj, a řekl do prázdna: Venku je dneska fakt zima.
Jo, slibovali minus dvanáct.
Hm, a zmizel. To byl jejich vřelý večerní rozhovor.
Co s Lenkou, zjistila od kamaráda Tomáše: Hele, slyšel jsem, že tvůj Tonda někoho měl? Ale prý ho rychle pustila. Dana jen kývla. Tomáš se zasmál, šlo se dál.
Co se vlastně stalo, domyslela sama. Mladá slečna možná čekala zajímavého šéfa, kavárny, restaurace. Doma však našla padesátiosmiletého muže, co má tlak a cholesterol, rád když mu žena nalije správný čaj a žehlí košile. A možná i stěžuje si na zdraví. To dlouho nikoho nebaví.
Nebyla na Tondu naštvaná. Byla v klidu, jak když dlouho bolí zub, pak to přestane necítíte extázi, ale jen klid.
V únoru mu zdravičko zesláblo. Bez toho systému, co Dana roky budovala, prášky bral nepravidelně. Jednou vzal dvě najednou, protože den předtím zapomněl. Neříkala nic. Doktor mu to vysvětloval sám.
Tlak měl často vysoký, bledl, občas si stěžoval na hukot v hlavě, občas špatně spal. Jednou pře ráno povídá: Mám mžitky před očima.
Zajdi k lékaři.
Zavoláš mi tam?
Zavolej si sám, číslo máš na kartě.
Podíval se, ona klidně pila čaj.
Nevím, jak se to dělá.
Tondo, jsi vzdělaný muž. Vedoucí. Zvládneš to.
Nakonec se sám objednal. Došel, donesl papírek s novými léky. Tohle mám brát taky.
Dobře.
Koupíš mi je?
Zítra jdu kolem, můžu se stavit. Dej mi peníze.
Trochu se zarazil. Dřív Dana koupila z domácího rozpočtu. Teď to bylo jinak.
Dal peníze. Koupila, položila na jeho stolek. Bez vysvětlování, bez rozpisu, co kdy brát, jak dřív. Prostě tam byly.
V březnu přišla obleva. Sníh se rozpouštěl do kaluží, z okapů kapalo, děti na sídlišti šťouchaly vodu klacky. Dana častěji vycházela ven na procházky bez holí jen tak, volně. Koupila si jarní bundu, ne beztvarou, ale pěknou, světle béžovou s páskem. Stála v kabince a uvědomila si, že si dlouho nekoupila nic jen tak pro sebe.
V březnu přijel Michal s manželkou Irenou na pár dní. Michal se celkem podobal tátovi v mládí, ale byl vřelejší povahou. Přivezli sklenici medu a krabici čokolády.
První večer seděli u stolu, Dana navařila brambory pečené, sekaná pod šubou, huspenina podle mamčina receptu. Tonda mlčel, jedl. Michal vyprávěl o práci, dětech, Irena se vyptávala na Daniny kurzy v knihovně.
Ty maluješ, mami? žasl Michal.
Učím se to. Akvarel.
Super. Ukážeš?
Ukázala obrázky: jablko, vázu s květinami, pohled z okna knihovny. Michal se upřímně zajímal, Irena chválila.
Mami, vypadáš mlaději, fakt.
Byla jsem u kadeřnice, usmála se Dana.
Všimla si, jak Michal otce pozoruje. Tonda jedl, mlčení v očích. Něco mezi nimi nebylo v pořádku, ale Michal se nevyptával.
Druhý den, když byla Irena v obchodech, sedl si Michal k mámě v kuchyni.
Mami je u vás všechno v pořádku?
Jak to?
No… táta je nějaký…
Jaký?
Unavený. Je nemocný?
Má problémy s tlakem, chodil k lékaři. Už si hlídá léky sám, je dospělý.
Michal mlčel, v ruce žmoulal kousek těsta.
Vy jste se nehádali?
Ne, řekla Dana, a to byla pravda nebyl spor, jen paralelní soužití.
Kdyby něco
Michale, je to v pořádku. Opravdu je.
Zdálo se, že jí uvěřil. Protože ono to tak v jistém smyslu bylo.
Po odjezdu hostů byl byt najednou tichý, utřela stůl, umyla nádobí, Tonda seděl u zpráv v televizi.
Pozdě večer přišel do kuchyně, nalil si vodu. Postál u okna.
Michal vypadá dobře.
Ano, dobře.
A děti nedopověděl.
Ano.
Dopil, odešel. Dana zůstala s hrnkem na parapetu, dívala se do tmavého dvora, kde v dešti svítily lampy a poslední sníh tohoto roku jemně padal.
Duben začal nečekaně: Tondovi se udělalo špatně. Ráno vstal, zamotala se mu hlava, sedl si do předsíně, přivolal Danu.
Dano, není mi dobře.
Přistoupila, viděla jeho červený obličej, pot, opřel se o stěnu.
Pojď do pokoje.
Pomohla mu vstát. Přinesla tlakoměr. 185/110. Hrozné.
Vezmi Captopril z nočního stolku a zalehni. Po půl hodině změříme znovu.
Kam jdeš?
Do kuchyně.
Odešla, postavila konvici, poslouchala, jak šramotí, hledá prášek. Po hodině mu bylo lépe 160/95, dalo se.
Dneska nikam nejdeš.
Mám do práce…
Zavolej, že jsi nemocný. Nikam nejdeš.
Zůstal doma. Přinesla mu čaj, dala suchary. Ne proto, že by žádal. Ale protože je rozdíl mezi nechci o něj pečovat a budu se dívat, jak je mizerně.
Ležel, hleděl do stropu.
Dano…
Ano?
Choval jsem se poslední měsíce hloupě.
Neodpověděla hned. Sedla si na kraj postele.
Ano, Tondo. Hloupě.
No… povýšení nějako mi stouplo do hlavy. Myslel jsem, že teď mám být někdo jiný.
To jsi. Vedoucí oddělení.
A ty jsi no však víš.
Vím, řekla tiše.
Vzala šálek, vrátila se do kuchyně. Nebyla to smířlivá scéna. Žádné slzy, žádné velké řeči. Prostě řekl choval jsem se blbě a ona mu to klidně potvrdila.
Duben rychle utekl, přišel květen. Dana dál chodila na procházky, na akvarel. S Ninou poznaly divadlo koupily vstupenky do městského divadla, sedly si do parteru, koupily pomerančový džus v bufetu a sledovaly příběh na jevišti. Naposledy byla v divadle před deseti lety. Seděla tam a říkala si, že tohle je moc dobré sedět, nic nemusí, jen sledovat děj.
Bylo jí padesát šest a začínala chápat, že to není konec ničeho, ale začátek něčeho jiného.
S Tondou žili dál vedle sebe. Už nekritizoval jídlo, ani nezmiňoval Petrovou ženu. Občas jen domácí drobnosti. Někdy seděli v jedné místnosti on koukal na zprávy, ona četla knihu, kterou jí doporučila Nina. Byl to poklid, jiný druh klidu: už se necítila povinná.
Jednou ji poprosil, ať objedná léky přes internetovou lékárnu, protože je to levnější.
Já tomu nerozumím, umíš to líp.
Tondo, je to jednoduché. Napíšeš název léku, dáš do košíku, vybereš pobočku.
Ty to zvládáš líp.
Ano, ale ty to zvládneš taky.
Nakonec se to naučil. Chvilku laboroval, jednou zavolal na pomoc. Dana ukázala. Objednal si to sám.
Pochopila, že i tohle je důležité: nedělat za druhého to, co zvládne sám. Dlouho si myslela, že pomoc znamená udělat všechno. Dnes věděla, že je to spíš zvyk nahradit toho druhého.
V červnu udeřila vedra. Dana si koupila letní šaty bílo-modré s kvítky. Oblékla si je a usmála se do zrcadla: vypadala normálně, ne jako babka z vesnice, ale žena, která si koupila šaty, protože se v nich cítí dobře.
Každý si vztahy ve stáří vykládá po svém, to věděla. Někteří, které znala, pořád bojovali, jiní byli kamarádi, jiní ledově lhostejní. S Tondou to bylo něco čtvrtého: ani válka, ani klid, ani lhostejnost, prostě dva lidi pod jednou střechou, do jisté míry si každý na svém.
Co bude dál, nevěděla. Občas si vzpomněla na Zdeňčinu otázku o rozvodu. Nezavrhovala ji, ale ani nespěchala. Potřebovala rozumět sobě.
Léto běželo. Dana jela v červenci za Michalem a Irenou do Ostravy na dva týdny. Jela sama, poprvé po letech Tonda zůstal doma, prý kvůli práci. Zabalila si, ušila vnučce polštářek podle videa z internetu.
Dva týdny s vnoučaty, Michalem, Irenou byly nejhezčí za dlouho. Hrála si s dětmi, vařila jim, koupala malou, četla jim pohádky. Byla to úplně jiná péče ne vyčerpávající povinnost, ale radost dávat.
Michal se ptal, jak doma. Odpověděla pravdivě: jde to, není to lehké. Kývl, neradil. Věděla, že vychovala dobrého syna.
Vrátila se domů odpočatá. Tonda ji v předsíni uvítal: A, tak jsi zpátky. Pomohl jí s kufrem. Nic víc.
Srpen byl dusný. Do ložnice pořídila malý větrák, koupila si na trhu meloun, půlku si snědla sama, půlku nechala jemu. Poděkoval. Prvně po dlouhé době.
A v září, když ráno ochladilo a žluté topoly začaly šumět, přišlo to, na co byla připravená.
Pátek večer, osm hodin, Tonda doma, tvář šedá, chodil opatrně. Dana seděla v kuchyni s knihou.
Dano, je mi zle.
Co se stalo?
Asi tlak… Bolí mě hlava. A tady, ukázal na hruď, tlačí.
Vstala, zahleděla se na něj.
Dlouho tě to tlačí?
Od oběda. Myslel jsem, že to přejde.
Prášek jsi měl?
Jo, ve tři. Moc nepomohlo.
Sedni si.
Změřila tlak 190/115. Horší než na jaře.
Tondo, řekla. To je vážné. Potřebuješ záchranku.
No tak snad ještě jednu tabletku…
Ne. Sto devadesát a tlak v hrudi. Další tabletka to nespraví. Zavoláme doktora.
Tak zavolej…
Zastavila se, stála s tlakoměrem v ruce.
Viděla ho šedý obličej, vystrašené oči, ruku na hrudi. Viděla člověka v nouzi. Cítila soucit, opravdový. Je nemocný, má strach. To je reálné.
Ale také vnímala vše ostatní: celý ten rok, kdy na ni koukal skrz, kdy řekl věci, které nezmizí. Přestala pro něj být člověkem dávno předtím, než ona přestala být služkou.
A věděla najednou, co udělá a co ne.
Tondo, pronesla tiše a klidně. Telefon máš, číslo na záchranku znáš.
Zaváhal.
Cože?
Zavolej sám. Sto třináct. Řekni, kde bydlíme, že máš tlak a bolest na hrudi. Přijedou.
Dano… v jeho hlase byl nezvykle dětský smutek. Ty mi nepomůžeš?
Pomohla jsem změřila tlak, řekla co dělat. Dál už musíš sám.
Ale já…
Tondo. Položila tonometr na stůl. Jsi dospělý. Vedoucí. Ty to zvládneš.
Odešla z kuchyně. Vešla do pokoje, zavřela za sebou jen lehce dveře. Nepráskla, nezamkla. Prostě zavřela.
Z kuchyně po chvíli tiše:
Haló, ano, potřebuji záchranku. Adresa…
Nalila si heřmánkový čaj, protože ho má ráda. S hrnkem prošla kuchyní kolem Tondu, který mluvil do telefonu. Pohlédl na ni, ona šla k oknu, dívala se ven.
Dole bylo prázdno. Žluté světlo lampy svítilo na mokrý asfalt, listí ze stromů bylo tmavé a promočené. Na lavičce nikdo neseděl.
Hovor skončil. Ticho.
Jedou, řekl.
Dobře.
Půjdeš se mnou do nemocnice…?
Otočila se od okna, podívala na něj. Šedý obličej, ruka na hrudi, vystrašené oči. Bylo jí ho líto. Opravdu. Byl to starší nemocný muž v nouzi. Nebyl v tom zlomysl.
Ne, Tondo. Lékaři vše udělají.
Dano…
Přijedou, postarají se. To je jejich práce.
Vzala si hrnek, vrátila se do pokoje, přiklopila dveře. Opět se dívala z okna na topol, na vzdálené paneláky přes silnici. V kuchyni šustily kroky. Ticho. Zvuk výtahu.
Za dvacet minut zastavila sanitka. Slyšela otevření dveří, cizí nohy v předsíni, krátké domluvy tlak, elektrokardiogram, asi do špitálu. Tonda odpovídal, omlouval se, jako žák.
Pak tichý dotaz:
Máte doma ženu?
Tondův hlas:
Ano, ale… nepůjde.
Krátká pauza.
Dobře. Tak se oblečte, jedeme.
Dveře. Výtah. Ticho.
