Chci se svěřit se svými pozdními poznáními, která ke mně přišla až na sklonku života. Bohužel jsem pochopila několik nepříjemných věcí, ale jak se říká u nás v Čechách lepší pozdě, než nikdy.
Pochopila jsem, proč teď, ve svých sedmdesáti letech, žiji v Praze sama. Moje děti se mnou už deset let nepromluvily a vnoučata ani netuší, že ještě žiji. Proč se to stalo právě mně?
Až ve stáří mi došlo, že jsem svůj život vedla špatně a udělala jsem mnoho věcí, kterých teď lituji. Čas bohužel zpátky neotočím!
Na své děti jsem se většinu života dívala svrchu a považovala je za “nerozumné” slepice. Neustále jsem se je snažila poučovat, ukazovat jim tu správnou cestu a radit jim, jak mají žít správně. Když se jim něco nepovedlo, dívala jsem se na ně kriticky a neodpustila si poznámku: Kdybys byla poslouchala maminku, mohlo to být jinak.
Strkala jsem nos do jejich soukromí, do všeho jsem mluvila a měla jsem pocit, že beze mě by si s ničím neporadili. Nechyběla mi odvaha udělat si z nich legraci i před ostatními, dokonce u rodinných oslav.
Postupně se ode mě děti začaly vzdalovat, až jsme se nakonec úplně odcizili. Ani když se narodila má vnučka, nedala mi to nikdo vědět dozvěděla jsem se to od cizích lidí.
Snažila jsem se s nimi spojit, volala jsem, psala, ale bylo to marné. Děti mi odpověděly:
Když jsme tak hloupí, najdi si k sobě nějaké chytřejší. K čemu nás potřebuješ?
Pozdě jsem pochopila, že s dětmi je potřeba jednat jako s dospělými, kteří mají svá práva. Potřebují mámu, která jim rozumí, stojí při nich, pohladí je, upeče jim bábovku, uvaří čaj.
Nestojí o to, abych jim radila a zasahovala do jejich soukromí je to jejich život a oni mají právo rozhodovat o všem sami. Dnes jsem sama a co je mi teď platná všechna ta chytrost?
Milujte a jednejte s úctou ke svým dětem, jinak na vás ve stáří čeká opuštěnost a samota.
