Umělec
– Tenhle kocour je, promiň mi ta slova, Zdeničko, ztělesněné peklo! Musíme se ho zbavit! Bohumila těsněji sepjala rty, dívajíc se shora na zrzavého, napůl ušatého kocoura, který se ometal kolem nohou její sestry.
– Tomu nemůžeš takhle říkat, Bohunko! znejistěla Zdena. To je přece živá bytost!
– Bytost? To se ti povedlo! Lepší označení pro toho lotra snad není. Nezdá se ti, Zdeničko, že má až moc velké sebevědomí?
Kocour, jakoby rozuměl řeči hostitelky, se náhle naježil, prohnul hřbet a pomalu, bokem a ostražitě, vykročil proti narušitelce domácího klidu.
– Vidíš?! vítězoslavně ukazovala Bohumila na kocoura a opatrně couvala zpět. Co jsem ti říkala?!
Zdena vykřikla a tiše na svého obránce zavolala:
– Umělče, miláčku, nech toho. Všechno je v pořádku.
Kocour se otočil na paničku a náhle zchladl. Vrátil se k Zdeniným nohám, a jen nenápadně, bokem lehce ťukající do bolavé nohy, si sedl vedle a dával najevo, že na stráži přesto zůstává.
– Lump odfrkla Bohumila a s obavou kolem něj obcházela. A ty mu ještě nadržuješ!
– Musí ho aspoň někdo mít rád povzdechla si Zdena.
Umělec se u ní poprvé objevil před třemi lety. Byla to temná, obtížná doba v jejím životě sotva se stihla rozloučit s manželem, odešel i jediný syn. Zůstala úplně sama, kromě sestry a pár známých. Skutečné přítelkyně nikdy neměla.
Byla tu jen Bohumila, starší sestra.
Mezi sestrami byl věkový rozdíl sotva znatelný, ale rodiče vždy dávali najevo, že Bohunka je ta starší! Odpovědná a spolehlivá! Dá se jí věřit, vše zařídí, na čas a správně! Zato Zdeňka ta je náš andílek! Uklidňuje naši duši. Úžasné dítě, jen trochu roztržitá škoda mluvit!
Dlouho byly sestry přesvědčené, že Bohumila je ta chytrá, krásná a vlastně hvězda, zatímco Zdena pořádně patlala, ovšem oblíbená.
– Za co tě rodiče pořád chválí? To nechápu! vztekala se Bohumila, když Zdena přinesla ze školy samé jedničky. To je snad normální, učit se dobře! Proč tě za to chválí?
– Bohunko, ale já nejsem taková hlava jako ty! Ty máš samé jedničky, já jak co.
– Právě! A přece tě chválí! nafoukla se Bohumila, zatímco Zdena tajila úsměv, aby sestru ještě víc nepopudila.
Školu Bohumila zvládla znamenitě, vystudovala vysokou a doma se pak už ukazovala málo.
– Jak se máš, Bohunko? chytala Zdena chvilku, aby zjistila, co u sestry nového.
– Jde to! Jen ty dny jsou hrozně krátké. Jen kdyby měl den víc hodin!
– Proč? Kvůli škole nestíháš? ptala se soucitně Zdena.
– Škola? zafuněla Bohumila. Já potřebuji víc času na osobní život. Jak má člověk poznat fajn kluka, když lítá od rána do noci a myslí jen na kariéru?
– Bože, Bohunko, na to jsem vůbec nemyslela
– Copak ty vůbec někdy o něčem přemýšlíš, maličká? smála se Bohumila, aniž by jí došlo, jak její slova sestru raní. To jsou dospělácké záležitosti, ne pro tebe!
Zdena se raději stáhla a zármutek skryla, tiše se radovala z každého úspěchu hvězdné sestry. Hvězda přece musí svítit. A Zdeně zbývalo už jen tiše obdivovat její zář.
Na konci vysoké zůstávala Bohumila sama. Kluci se jí vyhýbali, báli se její přímosti a ostrého jazyka. Ani matčiny prosby, aby byla laskavější, nepomáhaly.
– Mami, nechápu, co po mně chceš! Chceš ze mě udělat poličkovou slečnu, co sedí v koutku a šije na jehlách? Nesmysl! To nech pro Zdenu! To není můj styl!
– Nikdo po tobě nechce úplně se změnit, holčičko, jen být trochu jemnější… To se klukům líbí.
– Ale, mami! Kdepak víš, co se dnešním klukům líbí? Doba je úplně jiná!
– No, možná máš pravdu… Tobě to asi patří posoudit, Bohunko…
Překvapením byla pro všechny Zdenina svatba. Kde kdo jí říkal, že vyška jí k ničemu není, a že bude lepší získat řemeslo, než ztrácet čas zbytečnostmi. A najednou přivedla domů ženicha.
– Seznamte se, to je můj Saša…
Aleš Zdeniny rodiče okamžitě okouzlil. Byl pohledný, chytrý, měl jiskru. Jako začínající novinář v televizi už měl v branži svůj zvuk, byť nepříliš hlasitý.
Kromě toho byl Zdeně bezhlavě oddaný. Té obyčejné Zdeně, jak ji Bohumila i rodiče často vnímali, co chodila jen do obyčejné průmyslovky.
Zdena vždy milovala pěkné věci, bavilo ji šít, a proto si zvolila i řemeslo krejčové.
– Zdeno, co to má znamenat krejčová?! Bohumila nebyla s výběrem sestry smířená.
– Ale já nejsem taková chytrá hlava jako ty, Bohunko. A pěknou sukýnku nebo halenku neumí ušít každý. Chci, aby se lidé kolem cítili hezky a aby měli hezké věci na sobě.
– Jako by na tom záleželo. Co to máš v hlavě za guláš?
– Nevím, ale šaty, co jsem ti ušila, se povedly! Jsou přesně, jak jsi chtěla!
– Komu přesně?
– Tobě! Mně, všem! Uvidí tě a řeknou jé, sluší jí to! Co je na tom špatného?
– Hm… Někdo míří ke hvězdám, moje sestra k vyšívání. Ach, Zdeno!
Zdena nikdy nepochopila, čím své sestře vadí. Přitom Bohumila její šaty s chutí nosila. Zdena totiž jen nekopírovala nápady, sama vymýšlela střihy, noci proseděla nad výšivkami, a vždy se usmála, když viděla, jak Bohumila spokojeně pózuje v zrcadle.
Outfity od Zdeny byly tak výjimečné, že se Bohumily často ptali: Kde jsi koupila tu sukni, ty šaty? Ta se však nikdy nepřiznala.
– To je tajemství!
– Aha, asi z ciziny! Bohunko, snad nemáš příbuzné na ambasádě?
– Neřeknu! Je to tajné! A není to moje tajemství! mlžila Bohumila, zatímco potají byla pyšná, že sestra sklízí úspěch.
Jenže příchod Aleše do Zdenina života pro Bohumilu znamenal šok.
Jak to? Jak se stalo, že ta, co nemá výšku ani krásu, se zasnoubila dříve než Bohumila? Neuvěřitelné!
Na Zdenině svatbě seděla Bohumila s kamennou tváří. Kamarádi i příbuzenstvo nechápali, co se děje. Zdena v šatech vlastnoručně ušitých byla tak krásná, až ji poprvé pořádně ocenili.
– To je ale kráska! A kluk taky fešák! Páreček k pohledání! Ať jsou šťastní!
Poprvé v životě Bohumila poznala závist. Jako malý ostnatý červ hlodala v jejím srdci a rozlézala se dál.
Sestra má fešného ženicha? Skvělé! Ty máš leda kulové!
Rodiče se rozplývají kolem Zdeny, potichu si přejí vnoučata? Tobě něco takového nehrozí! Jaké děti?
Zdena září, jakoby jí tvá hvězda předala světlo a ona teď svítí místo tebe? Dobře ti tak! Někdo má všechno, někdo hůl.
Do konce hostiny Bohumila nezůstala, potichu zmizela a doma dlouho tiše naříkala do polštáře, klovla do něj zuby a proklínala svůj pokažený život.
Jakmile se ale objevila doma před matkou, narovnala se a odhodlaně zvedla hlavu.
– Jsi v pořádku, Bohunko?
– Samozřejmě! Neměj strach.
Za půl roku se Bohumila vdala. Dalo by se říct, že za prvního, kdo přišel do cesty. Její manžel byl výrazně starší, trochu prošedivělý, oplácaný a velmi racionální. Rychle pochopil, co od života Bohumila čeká.
– Dám ti to, co chceš. Ale bude to dohoda.
– Jaké podmínky?
– Porodíš mi dítě, možná dvě. Postaráš se o kariéru, to zařídím. Chůva, domácí, co chceš. Slíbit ti mohu věrnost. Z tvé strany požaduji totéž. Nechci žádné scény dům, klid, domácí pohoda, abych mohl na práci myslet. Je to jasné?
Bohumila neváhala:
– Platí!
Kupodivu tahle rozumná svatba fungovala skvěle. Nebylo v ní něhy jako u Zdeny s Alešem, kde byla ve vzduchu láska tak hustá, až každý host po návštěvě odcházel s úsměvem. V Bohumilině manželství vládla rozvaha a jistota.
Manželovi dala Bohumila syna, později i dceru, přesně podle dohody. Děti rostly pod dohledem chůvy, Bohumila plánovala jejich den na minutu. Sama neměla čas na výchovu, musela psát dizertačku, koukat po společenských akcích a samozřejmě nikdy nikomu neprozradila, odkud má elegantní šaty.
Zdena nikam nepospíchala. V devadesátých letech šila doma. Klientelu měla z doslechu, ženy si její adresu šeptaly mezi sebou.
– Boží švadlena! Nové zákaznice skoro nepřijímá, svých má dost!
– Fakt je tak dobrá?
– Nepopsatelné! Viděla jsi moje růžové šaty? To ona!
– To snad není možné! Myslela jsem, že to je od návrháře.
– Klidně. Slavní návrháři taky začínali v kuchyni. Zdena to taky dotáhne, neboj!
Mezi zákaznicemi Zdeny byly jak manželky politiků, tak i známé osobnosti České televize nebo Národního divadla. Nikdy nedělala stejný model dvakrát a pečlivě si hlídala, aby se její šaty nebo kostýmy nesešly omylem na stejné akci.
Když už bylo doma všechno celkem v klidu, otevřela si Zdena malé krejčovství, které se brzy proměnilo v módní salon. Sem chodili lidé nejen pro šaty, ale i posílit známosti či kvůli drbům. Prostory v přízemí starého činžáku vybavila Bohumila, koupila stroje, půjčila sestru peníze.
– Neboj, Zdeno, účty si vyrovnáme.
Bohumile záleželo, aby sestra měla jistotu pod nohama. Vyčítala si dávnou závist, měla za to, že její tmářství téměř sfouklo záři v Zdeniných očích. Když viděla své životem sršící děti, někdy ji napadlo zavýt jako kdysi.
Zdenin dlouho očekávaný syn, vytoužený chlapeček, se narodil nemocný.
Světlý Slyšela to Bohumila od jedné známé a od té chvíle neříkala synovi Zdeny jinak než Sluníčko.
– Můj poklade! Můj chlapče! Sluníčko moje, vezu ti dárek! zdravila se s ním Bohumila.
Vždy ji vítal s upřímným úsměvem, načež Bohumilu rozbrečelo štěstí a chtěla pro něj obrátit celý svět.
– Bohunko, svého Karla máš snad raději než vlastní děti, všímala si Zdena, když syn, který si k nikomu moc netroufal, Bohumilu objímal. Tolik se na tebe těšil
Byla to jen půlka pravdy, ale Zdeně to lichotilo. Jejího chlapečka si přála zachránit.
Bohumila své sestře pomáhala hledat chůvu, společně rozjížděly ateliér.
– Pracuj, Zdeno, potřebuješ to! Aleš je furt po reportážích, skoro se nevidíte, proč sedět doma.
– Nemůžu, Bohunko! Je tu Kája!
– Máš velký prostor, udělej tu dětský koutek. Najmi lidi. O chůvu se postarám já. Budeš šéfová, Kája u tebe a ty šťastná.
– Co bych si bez tebe počala?
– Od čeho máš sestřenku? Ale dost, nerozplakej mě! Malovala jsem se dneska hodinu, mám schůzku!
A žily tak dál.
Bohumila sledovala zdraví sestry i synovce, hledala nové lékaře, možnosti. Kája byl slabý, nemocné srdce, selhávaly vnitřní orgány.
– Bohunko, co jsem udělala špatně, že syn tolik trpí? plakala Zdena v ojedinělých chvílích, když byly samy.
– Nic, miláčku! To je osud, pokud na něj věříš. Ta mrcha ti dala zkoušku. Ale neskuč! Zvládneme to! Karel nikdy nebude zdravý, bez iluzí. Ale bude-li v klidu a šťastný to zajistit můžeme. Co víc potřebuje člověk? Rodinu, teplo, péči a lásku, to mu dáme!
– Asi ano…
– Tak konat, ne smutnit! Mám kontakt na dalšího neurologa, říkají mu světlo české neurologie. Pořadník dlouhý jak na máslo za socialismu, ale už jsem Karla zapsala.
– Bohunko…
– Mlč! Nalej mi čaj a dej něco k snědku! Od rána jsem nejedla…
Muž Bohumily k její péči o synovce přistupoval chápavě.
– Škoda, že se pro kluka nedá víc udělat. Kdyby bylo třeba, znáš mě. Vždy pomůžu.
Na Bohumilu ta slova působila obzvlášť silně. Už pochopila, že svého muže miluje. Ne tou bouřlivou zamilovaností z puberty, ale klidnou, pevnou láskou, která roste rok od roku.
Děti stárly, rodiče stárli, mezi sestrami zmizelo cokoliv jako závist nebo uraženost.
Komu jinému se svěřit, když ne své sestře?
Pomáhala však i Zdena Bohumile, když manžel její sestry měl vleklé potíže v práci. Požádala Aleše, aby do věci pronikl. Vyšetřování trvalo roky a až mnohem později se Zdena dozvěděla, že málem stálo Aleše život. Ale pravda vyšla najevo a Bohumila tehdy stroze, avšak upřímně Zdeně řekla:
– Nikdy nepoznáš, co jsi pro mě a naši rodinu udělala. Slibuju, že nikdy nebudete s tvými potřebovat, co budu naživu.
Své slovo dodržela.
Stála při Zdeně, když Aleš onemocněl. Slábl pomalu, odcházel jí před očima. Zdena to snášela statečně, plakala tiše na Bohumilině rameni:
– Proč?! Tak mladý ještě byl!
Bohumila jí pomáhala překonat bolest ztráty, den po dni jí připomínala, že má Káju.
A potom Bohumila objímala Zdenu, když její Sluníčko navždy odešlo. Držely se mlčky, do očí se jim nevešla slza, zatímco lékaři vysvětlovali příčinu, suchopárně. Pak procházely celou Prahou pěšky, ruku v ruce, aniž by pronesly jediné slovo.
– Žluté tričko a červené tenisky
– Ano
Věděly obě, co to znamená. Loučily se tak, jak by si to jejich Kája přál
Zdena poté najednou zestárla o mnoho let. Pracovala spíš mechanicky, většinu odpovědnosti nechávala na podřízených. Bohumila ji jednou viděla sedět nad skicákem, ruce spadlé, nebyla schopná ani čáry, natož návrhu.
– Zdeničko
– Jen chviličku, potřebuju si odpočinout zvedla na sestru unavený, prázdný pohled.
– Takhle to nejde! Bohumila měla na krajíčku slzy.
– Teď už všechno jde… smutně se pousmála Zdena. Teď už…
Změna přišla až v den, kdy do ateliéru přišel kocour.
Odkud vzal se nikdo nezjistil; byl zbědovaný, umazaný, jedno ucho potrhané. V centru Prahy mezi domy kočky nebyly časté.
Snažili se ho odehnat.
– Kam se cpeš! Hybaj odsud!
A kocour udělal, co jediného mohl natáhl se na horní schod, pověsil nohy i hlavu přes okraj a předstíral, že je hadr. Tak ho našla Zdena, když toho dne přišla do salonu později.
– Holky, co to tu máme?! prohlížela udiveně mistra převleků.
– Kocour, paní Zdeno! Přišel a nedá se odehnat!
– Je vůbec živý? Zdena opatrně kocoura ťukla botkou.
Na to otevřel oko, povzdechl si po lidsku a vyplázl jazyk, jakoby říkal:
– Co to s námi, lidmi, děláte! Umírám! Už ani vzpomínka po mně nezůstane! Ani jméno nemám, hladový už týden, a může za to svět! To vám schází soucit i čest!
Zdena poprvé po dlouhé době při pohledu na kocoura roztála:
– To je komediant! Podívejte, jak hraje! To by Stanislavského ranil šlak! Dobrá! okamžitě změkla. Pojď dál, zasloužíš si oběd a pohlazení.
Zachumlala kocoura do náruče, prohlížela ho, vrtěla hlavou:
– Ne, ty patříš napřed na veterinu. To tvoje ucho není dobrý obecně
Kocour bez protestu seděl na sedadle auta, v ordinaci byl klidný, jen jednou na doktory sykl, když injekce zabolela. Paštiku od Zdeny přijal s královskou důstojností a za ní se vydal domů.
– Nikdy jsem neměla kocoura. Jak se domluvíme, Umělče?
Ten se postavil jako socha a nevzrušeně sledoval provoz. Zdena se podruhé za ten den pousmála:
– Dobrá, domluvíme se. Uvidíme, co na tebe Bohumila
Ta samozřejmě Umělce neschvalovala. Navenek. V duchu ji těšilo, jak o kocoura Zdena pečuje, jak z jejího pohledu znovu žhne plamínek. Zdena měla pro koho žít, o koho se starat, pro koho zapomenout na své trápení.
– Zdeno, nějak divně na tebe kouká!
– Ale Bohunko, klidně, nikdo se na mě tak nedíval!
– Jak to myslíš?
– S láskou!
– Chachá! On je šibal, lže ti.
– Jen ať, hlavně že mě hřeje u nohou, když si večer lehám, a dívá se se mnou na televizi. Pořádně zírá na obrazovku, jakoby tomu rozuměl.
– To máš z toho. Měla jsi mu dát normální jméno. Micka nebo Mourek! Umělec?! Co to je za jméno pro kocoura!
– Vystihuje ho! smála se Zdena a Bohumile se ulevilo.
Sestra se začala znovu usmívat. Pro to byla Bohumila schopná tomu kocourovi odpustit cokoli.
Rozhodující byl ovšem den, kdy přišla o Zdenu málem ona.
Byla sobota, domluvené nebyly. Ale protože měla Bohumila cestu kolem ateliéru, zastavila se. Co kdyby sestra pracovala přesčas na novém modelu? S Umělcem v domácnosti začala Zdena znovu pracovat. Její sukně a kostýmy opět šly na dračku, i když změnila barvy i střihy.
Z ateliéru svítilo a Bohumila odemkla vlastním klíčem.
– Zdeno, Zdeničko! Jsem tu!
Zrzavý blesk jí skočil k nohám, kocour ji kousl do kotníku a poničil punčochy.
– Umělče, ty ses úplně zbláznil?!
Kocour vypadal divně. Bohumila couvla, jak divně mu svítily oči.
– Proboha, má vzteklinu, nebo co?
Popadla dlouhé pravítko a chystala se kocoura majznout, když ten najednou zaúpěl a začal pobíhat mezi ní a dveřmi, které vedly do bývalého dětského pokoje Zdena neměla sílu ho předělat.
– Co tam? špitla Bohumila kocourovi. Kde je Zdena?
Rozběhla se ke dveřím. Zapomněla na kocoura, otevřela a zůstala zaraženě stát sestra ležela na zemi, v náruči fotografii syna.
– Zdeno!
Sanitka, nemocnice, téměř den na JIPce
Bohumila bloudila po chodbách, nemohla se uklidnit a tiše v duchu prosila:
– Neber mi ji! Nech mi ji! Jen ať žije…
Až později se dozvěděla, že Umělce tehdy zamkli v místnosti a on běhal po celé době, kvílel, neměl klid, dokud Zdena neotevřela oči. Pak se stočil do klubu a pil jen vodu.
Zdenu pustili za tři týdny.
– Bohunko, nejdřív do salónu!
– Zdeno, proč? Dovezu ti toho chlupáče domů!
– Ne, potřebuji ho vidět!
Zdena se do ateliéru vyškrábala stěží, pracovnice se rozesmály, když vyskočil zrzavý ohnivák a omotal se jí po nohách, hlasitě příst.
– No, Umělče!
Zdena kocoura zvedla, pohladila staré zahojené ucho a přiznala:
– On mě zval, Bohunko. Slyšela jsem ho Nejprve jeho, pak tebe, tehdy i v nemocnici…
– Jak to v nemocnici?
– Nevím, byl tam hlas Aleše, Káji, ale pak kocour a pak už jen jeho… A potom jsi přišla ty
– To je zvláštní Bohumila neměla slov.
Umělec to věděl. Tlapičkou pohladil Zdenu pod bradou, zadíval se na Bohumilu a stočil se do klubíčka v Zdenině náruči, konečně spokojený.
– Myslím, že jsem byla právě schválena, usmívala se Bohumila netuším k čemu, ale prošla jsem
Umělec otevře oko, zamrká zelenou jiskřičkou a začne hlasitě příst, rozežene zármutek a slíbí klid. A Zdena se znovu usměje a sestrino srdce potěší.
Vždyť co člověk skutečně potřebuje? Blízké po svém boku a duševní pokoj.
Tak málo Tak moc ©A tak od těch dnů, kdykoli někdo vešel do salónu a zahlédl Zdenu s Umělcem stočeným na klíně, povídalo se, že vládne v tom domě lepší světlo než jinde. Sem proudily starosti pro klid, smutek se tu tiše rozpustil v předení a všechno, co život pokazil, hladilo se vrnící hřejivou tlapkou.
K těm dveřím zaklepal občas i někdo, kdo zabloudil náhodou, že prý hledá jen šaty. Ale když vyšel zpátky na ulici, s překvapením si všiml, že mu srdce buší lehčeji. Snad díky šatům, snad díky příběhům, co tu byly vysloveny i mlčky?
Nebo proto, že pravou nití bývá člověk druhému člověku a někdy stačí i kocour, když přijde v pravý čas.
Ve starém činžáku se dále šily nejen kostýmy, ale kousky radosti, k nimž připlétala Zdena úsměv a kousek sebe. Bohumila někdy sedávala u pracovního stolu a sledovala, jak její andílek zas zazářil, a věděla, že o zář je třeba se dělit. Přestaly počítat, čí je dům, kdo komu pomohl víc; zůstalo jen cenné ticho, kde obě slyšely tlukot svých srdcí.
A když konečně přišel večer, kocour si lehl mezi ně, rozpažil tlapky, slastně protáhl hřbet a v tu chvíli se zdálo, že se v tom obyčejném pokoji, kdesi nad přívětivými střechami Prahy, usazuje klid, který tolik let hledaly.
Přesně tolik potřeboval svět: trochu lásky, trošku umění, záblesk mateřského, sesterského i zvířecího tepla, a především vědomí, že každý, kdo se domů vrací, nikdy není úplně sám.
