Když mi bylo šest let, zemřela moje žena. Poté už nic nebylo, jak bývalo. Na jejím pohřbu jsem jí slíbil, že se o naši dceru postarám a budu ji milovat za nás oba až do posledního dechu. Moje dcera, Lucie, rostla do chytré dívky. Učila se, doma mi pomáhala, vařila stejně výtečně jako její maminka to bylo k olíznutí všech prstů. S časem nastoupila na univerzitu. Tam se jí výsledky v učení zhoršily, ale na tom mi nezáleželo: při škole totiž ještě pracovala a nadále mi pomáhala doma.
Později Lucie potkala Tomáše. Za krátko mi ho představila; zdál se jako hodný člověk, a byl jsem nesmírně šťastný, když mi oba oznámili, že po svatbě chtějí bydlet se mnou. Právě po té svatbě se všechno začalo rozpadat. Můj zeť Tomáš byl neustále podrážděný, urážel mě, křičel na mě a byl z něj stín jeho bývalé laskavosti.
Když Lucie navrhla, abychom prodali náš dvoupokojový domek v Havlíčkově Brodě a koupili velký byt v Praze, měl jsem jedinou podmínku: byt musí být napsaný na mé jméno. Zeť jakž takž jsem čekal začal křičet, že mu nevěřím. Ale já neměl co skrývat. Řekl jsem jim rovnou: Potřebuji jistotu, že na stará kolena neskončím na ulici. Až tu nebudu, byt bude celý váš a můžete si s ním dělat, co uznáte za vhodné.
Dcera s Tomášem si sbalili věci, házeli po mně ostrými slovy, a za dva dny odešli žít do města. Od té doby na mě Lucie úplně zapomněla, ale někde uvnitř jsem doufal, že přijde čas, kdy mě moje dcera pochopí a přestane se na mě mračit.
Pár měsíců po té hádce byly moje narozeniny šedesáté. Byl jsem přesvědčený, že mi Lucie připraví překvapení. Celý dům jsem uklidil, navařil její oblíbené pokrmy, pěkně se oblékl a posadil jsem se ke stolu. Celý den jsem se díval z okna, čekal jsem, kdy se branka otevře a Lucie se objeví. Čekal jsem do večera a pak jsem se převlékl do pyžama, šel jsem spát, nechal pohoštění na stole, plakal jsem, povídal si s fotografií svojí ženy a ani nevím, kdy jsem usnul.
Napadalo mě, jestli je na mě Lucie tak uražená, že mi ani nepopřeje po telefonu? Nebo se jí něco stalo? Moje Lucie přece by nemohla takhle zapomenout na svého starého otce… Vše mi v hlavě tančilo, jakoby to celé byl podivný sen, ve kterém cinkání korun na stole znělo jako zvonky z jiného světa a Luciin hlas mi šeptal skrz záclony v jazyce, kterému jsem už nerozuměl. Čas se zkřivil, dům byl najednou plný stínů, vzpomínek, a mezitím vším se vznášela vůně svíčkové slaně, sladce i smutně najednou.
Press «Like» and get the best posts on Facebook ↓
