Zakletí nepřátelé
Právě jsem se natáhl na gauč, abych si trochu odpočinul, když skrz otevřené okno zazněl zuřivý štěkot mého psa. To není u Matýska zvykem obvykle bývá tichý, dnes je ale od rána jako utržený ze řetězu a štěká neuvěřitelně zuřivě. Už několikrát jsem vyběhl ven, ale nic podezřelého jsem nezpozoroval.
Asi kolem běhali sousedovi psi a Matýsek je z jejich přítomnosti na našem pozemku nesnáší. Pořádně si hlídá svůj rajón, takže vlastně není divu, že když vyjdu ven, nikdo už v okolí není. S jeho hlasitým štěkotem by utekl i dospělý člověk, natož obyčejný pes. Ti sousedovi tedy zdrhnou vždycky dřív, než je vůbec spatřím.
Matýska přes den držím ve výběhu, pro jistotu. Jakmile ale přijde tma, pustím ho na zahradu a pak už si každý za své činy ručí sám.
Jednou se ke mně na pozemek snažili dostat tři nešikovní zlodějíčci ze sousední vesnice. Jeden z nich při útěku ztratil kalhoty, které mu uvízly na ostnatém plotu, druhý zanechal pod plotem botu a třetí vylezl ze strachu až na strom. Museli jsme kvůli němu nakonec zavolat hasiče, protože sám dolů neslezl. Matýsek jim prostě dal lekci, na kterou nezapomenou.
A co je důležité nikdy neštěká jen tak bez důvodu. Dneska ale štěká jako šílený.
Matýsku, už nech toho! zavolal jsem na něj, postavil se z postele a šel k oknu.
Chvíli byl klid, pak se zase rozpoutal nezkrotný štěkot. Musel jsem jít ven zjistit, co ho tak rozběsnilo.
Jak jsem čekal, na dvorku nikdo cizí nebyl. Matýsek okamžitě ztichl, když mě uviděl.
Co tu vyvádíš, ty slavíku? usmál jsem se, když jsem přišel k jeho výběhu.
Zavrtěl radostně zadkem a hodil na mě omluvný pohled.
Cítil, že mi narušil odpočinek, ale přece neštěká jen tak. Teď se dokonce krátce podíval ke vrátnici a opět začal hlasitě štěkat.
Otočil jsem se a zahlédl, jak se něco malého, šedivého bleskově mihlo pryč. Rychle jsem doběhl ke brance, vyběhl na silnici a uviděl…
…obyčejného kocoura!
Ten jeho pohled… Drzý, sebejistý a úplně povýšený.
Co tu hledáš, kamaráde? usmál jsem se. Říkám ti jako člověk kočce raději tu neběhej, můj Matýsek kočky nesnáší. Chytí Tě, a pak…
Kocour se okázale ušklíbl a připadalo mi, že se skoro zasmál. Z jeho pohledu bylo jasné: Chytí mě? On ani nestihne utéct z výběhu, a já už budu za plotem! Ten tvůj plněný medvěd, měl bys mu ubrat žrádla.
Trochu mě mrzelo, jak mě ten drzý kocour beze slov, ale s elegancí urážel.
Táhni odsud! mávl jsem rukou a vrátil se na dvorek, branku zavřel.
A víte, co? Kocour neposlouchal od té chvíle se začal na dvorku objevovat každý den.
V klidu si sedával u výběhu, dával najevo, že je tady pánem. Matýsek mohl jen štěkat, nic více.
Nejprve jsem se snažil kocoura vždy vypudit, ale sotva jsem odešel domů, vrátil se zpátky. Nedalo se s ním nic dělat.
Po té malé výhře si začal připadat jako král celého dvora.
Jednou dokonce ukradl maso z Matýskovy misky. Ta stojí přímo ve výběhu! Matýsek byl v koutě, unavený z nekonečného štěkání. Kocour využil situace a před psem demonstrativně žvýkal ukradený kus.
Viděl jsem to na vlastní oči a uvnitř mě to rozlítilo.
Tak ty takhle… zamumlal jsem si rozčíleně. Počkej, já ti ukážu, zač je toho loket!
Rozhodl jsem se, že den nechám výběh otevřený, aby Matýsek mohl kdykoli vyběhnout ven a urovnat dvorek.
Jenže když jsme s Matýskem čekali na kocoura, šedý už nepřišel. Ani další dny, ani za tři dny.
Matýsek se na mě díval nechápavě, já jen pokrčil rameny.
Možná je dobře, že už sem nechodí? snažil jsem se usmát. Je teď klid.
Ale trochu jsem lhal. Upřímně… mi začal chybět. Znělo to šíleně, ale bylo to tak.
Matýsek si zvykl štěkat na svého úhlavního nepřítele. Teď je prostě nuda.
Za pár dní mě Matýsek začal prosit pohledem abych šel hledat šedého kocoura.
Pochopil jsem: Myslíš, že se mu něco stalo? řekl jsem zamyšleně. S jeho povahou se snadno dostane do malérů. No dobře, pojďme se po něm podívat.
Otevřel jsem branku, vyšel na cestu, zastavil se u auta a rozhlížel se kolem.
Matýsek šel za mnou, točil obrovskou chlupatou hlavou a pilně čichal. Hledal známý, nenáviděný pach kocoura.
Ale bylo to těžké. Ze sousedova dvora voněla hnojiva tak silně, že přehlušovala vše ostatní.
Prošel jsem ulici tam a zpět, nakonec už jsem chtěl Matýska zahnat domů.
Nemůžeme přece stát celý den a čekat kocoura, který nám poslední týdny nedal pokoj.
Sahal jsem po brance a v tom jsem slyšel křik zoufalé kočičí ječení a zuřivý štěkot.
Na cestu vyběhl kocour. Ten šedý! Běžel, kulhal, honil ho pes.
A ne ledajaký pes ale městský Doberman! Znám ho, patří rodině, která jezdí každé léto a někdy i v zimě do naší vesnice. Patrně chtěl šedý kocour škádlit městského, jak to dělal s Matýskem, ale plán se mu nevydařil.
Doberman ho dokonce kousl, na šedé srsti byly tmavé fleky.
Zatímco jsem sledoval kocoura, zapomněl jsem na Matýska.
Ten, bez povolení, co doteď nikdy neudělal, vyběhl naproti.
Matýsku! Kam běžíš?! vykřikl jsem, představil si, co se stane. Kocour už dostal od Dobermana, teď ho dorazí i můj pes! Stůj!
Matýsek mě nevnímal. Rozběhl se, zamířil přímo na kocoura.
Kocour si to uvědomil, zastavil se. Najednou byl jeho život na vlásku. Co se stalo potom? Tím jsem byl překvapen jen já.
Matýsek se zastavil vedle vystrašeného kocoura, očichal ho, a pak…
…pak zařval jako lev a vyrazil proti Dobermanovi.
Hnal ho až na konec ulice. Doberman měl štěstí, rychle se obrátil a zmizel. S Matýskem by neměl šanci nejlepší pes široko daleko.
Kocour využil situace a zmizel. Já na něj nedával pozor, sledoval jsem Matýska. Večer, když jsem šel nakrmit Matýska, málem jsem upustil misku kocour byl u nás. Živý, zdravý, s pohledy plnými vděčnosti. Položil hlavu Matýskovi na stehno, něco tiše spokojeně předl a Matýsek se na mě podíval pohledem, který mě rozesmál.
Promiň, páníčku, když jsem ho zachránil, teď se o něj musím starat navěky, četlo se v jeho očích.
Nebyla to jen ironie. Matýsek skutečně přijal šedého kocoura za svého chráněnce.
Dokonce ho nechal jíst ze své misky nevídaná štědrost od takového mrzouta. Šedý prostě rozproudil led v jeho psím srdci. Kdysi zakletí nepřátelé, teď věrní přátelé.
Pokud si myslíte, že tím příběh končí, spletu vás nekončí.
Vzal jsem kocoura do města, aby mu veterinář ošetřil ránu na stehnu. Ta byla vážná, musela se zašít. Po operaci zůstal šedý u nás.
Já se o něj staral, Matýsek ho hlídal a ještě nedávno ho chtěli oba zlikvidovat. Takový je život.
Za čas se u branky objevila krásná mladá žena.
Matýsek chtěl štěkat, ale pochopil, že by ji akorát vystrašil, a jen nesměle zakňučel. Vyšel jsem z domu a
D-d-dobrý den… zadrhl jsem se. Jdete za mnou?
Začala se ptát, zda jsem neviděl šedého kocoura nebo jestli není u mě na dvorku.
On je tak trochu drzoun, snažila jsem se ho udržet doma, ale můj Vilík neustále utíká a toulá se až do večera. V Praze byl v bytě, teď jsem u maminky po mrtvici a Vilík je jak utržený. Doma vždycky přišel, nakrmila jsem ho, poslední dny je ale pryč nevím, co si myslet.
Asi vím, kde je váš Vilík, usmál jsem se. Pojďte dovnitř. Nebojte, psa se nemusíte bát. Jen pojďte.
K vašemu psovi? Proč?
Uvidíte.
Váhala, ale všimla si, že jsem upřímný, a šla za mnou. Když přišla blíž, zpozorovala Vilíka, jak leží u Matýska.
Vilíku! Jak ses sem dostal? Co se ti stalo? řekla vyděšeně, když viděla, že má obvázanou nohu a stehno.
Pak se podívala na mě: Váš pes ho pokousal?
Ne, ne, právě naopak jsme ho zachránili, zčervenal jsem.
Před čím?
Jestli máte čas, povím vám, jak to bylo. Myslím, že vás to bude zajímat.
Všechno jsem Olze povyprávěl (oj, mezitím jsme se představili). Smála se dlouho.
Vilík vás celý den prudil a vy ho zachránili?
No, jsme s Matýskem prostě dobráci, pousmál jsem se. Váš kocour už se lepší fyzicky i duševně. Teď je to miláček. Už nám s Matýskem neleze na nervy.
On byl vždycky pohodový… Asi ho venkovský vzduch změnil. Nebo se urazil, že mám teď méně času, musím pečovat o maminku. A to je pomalý proces.
Klidně přijďte na návštěvu s kocourem, pozval jsem ji nesměle.
Promyslím to, odpověděla Olga koketně.
Za půl roku už slavila celá vesnice naši svatbu. S Olgou. A samozřejmě Vilík s Matýskem byli hlavními hosty. Doberman, co Vilíka kousl, byl taky pozván. Kocour ho poznal, Doberman chvíli koukal skrz prsty, ale když uviděl Matýska, dělal, že se spletl. Taková je ta naše česká pohádka.
A ponaučení? Zjistil jsem, že někdy i ti zakletí nepřátelé se mohou změnit v přátele a díky nim může člověk najít nejen nové zvířecí kamarády, ale i lásku svého života.
