Mám slabý zrak už od dětství, a tak jsem vždycky nosil brýle. Jak jsem trochu povyrostl, přešel jsem na kontaktní čočky, ale občas se stalo, že jsem vyšel ven se psem nebo zašel do obchodu a na brýle úplně zapomněl. Přesně to se mi přihodilo i tu osudnou večerní chvíli. Spěchal jsem do obchodu, vyběhl z bytu, seběhl pět pater pěšky (protože v domě stejně nemáme výtah) a teprve před obchodem mi došlo, že jsem si brýle nechal doma. Nechtěl jsem se vracet, byl jsem líný, tak jsem zamířil dovnitř bez nich.
Motám se mezi regály u konzerv s rybami a pořád otravuji paní prodavačku otázkami, jaký druh ryby vlastně je uvnitř konzervy nebo v čem přesně je naložená. Když však paní prodavačka začala obsluhovat někoho jiného, otočil jsem se na dívku, co stála nedaleko. Díval jsem se na ni a připadala mi nějak povědomá. Ten legrační drdol, co jí trčel na hlavě jako růžky, velká červená šála, dlouhý černý kabát…
Mohla byste mi prosím říct, která z těchto konzerv je makrela v rajčatové omáčce?
Chodili jsme na stejnou školu, i když do paralelních tříd. Dobře jsem si ji pamatoval, protože měla nezvykle výrazný styl a učitelé jí pořád hubovali za pomalované nehty.
Tahle makrela je ta pravá pro vás, odpověděla mi tak trochu úředně. Chtěl jste ještě něco?
Omlouvám se, nechal jsem si doma brýle a teď skoro nic nevidím.
Procházeli jsme spolu obchodem, zmínil jsem několik učitelů, ona se smála a kývala hlavou nad některými historkami. Po nákupu jsem navrhl, abychom si sedli ven na lavičku, nadechli se studeného podzimního vzduchu, nebo zašli na šálek čaje či kávy a popovídali si. Dívka mi prozradila, že pracuje na veterinární klinice, což mě překvapilo vůbec bych ji tam netipoval. Vyměnili jsme si čísla s tím, že bychom se mohli ještě někdy sejít.
Doma, když jsem si konečně nasadil brýle, našel jsem zprávu, kterou mi poslala pět minut po rozloučení.
Omlouvám se, že jsem vám lhala. Nejsem vaše spolužačka. Chodila jsem na Áčko na jiné škole. Ale pokud vám to nevadí, mohli bychom někdy zajít na kávu. Zvu vás.
Odpověděl jsem, že samozřejmě budu rád. Setkali jsme se znovu a nemohl jsem z ní spustit oči, byla snad ještě hezčí, než jak si ji pamatuju z obchodu.
Začali jsme se scházet častěji a dneska spolu chodíme. Občas mě ještě pošťuchuje otázkami, jestli opravdu špatně vidím, nebo jestli jsem si to jen vymýšlel, abych s ní flirtoval. Ale já vím, že to myslí ze srandy. Říkám si, že osud opravdu řídí věci zvláštním způsobem, a že i bez brýlí někdy člověk uvidí, co je důležité.
