Když mi dnes v chalupě v Malých Loučkách odešel můj kocour, bylo mi těžko na duši. Zasloužilý to byl kocour, tolik let věrný druh, postrach ostatních koček i všech myší v okolí. Ale stáří se nedá obelstít dvacet let na světě, to už je pořádný kus života. Hodila jsem na něj bílý ubrus, vzala lopatu a vyrazila za zahradu, jak už se v naší vsi dělává; pohřbít ho tam, kde nic neruší. Můj muž, pan Jaroslav Procházka, se zrovna babral ve sklepě něco tam šteloval a mezi tím spokojeně brblal sprostá slova.
Když jsem skončila a zakopala jámu, s lopatou přehozenou přes rameno jsem šla zpátky k chalupě. Zrovna šla kolem sousedka paní Heda, která sem přišla z Prahy.
Pěkný den, paní Alexandra! pozdravila mě Heda vesele, Copak to nesete s tou lopatou?
Ále, povzdechla jsem si, kocour můj už je po smrti. Starej Jindra, chudák, už tu s námi nebude. Oplakala jsem ho a za zahradou mu připravila klidné místo.
Hedě při té zprávě úplně vypadl krok, protože ještě včera našeho Jendu viděla u Lidlu, kde kupoval cukr, Petru a půllitr rumu.
To snad není možné! Tvůj Jaroslav odešel? Tak najednou? Ještě včera jsem ho viděla v krámě!
No jo, včera byl ještě čipernej, celý den vtipkoval, večer snědl celou makrelu a ještě si se mnou zahrál na posteli řekla jsem.
Oči Hedy se pomalu zakulacovaly.
A dneska ráno, sotva se probudil, už byl bez nálady, vlezl si na lavici, něco si tam brumlal pod fousy a najednou byl klid.
Heda si křížem objela hruď a povzdechla:
To je neuvěřitelné byl a už není. Ale řekni, proč máš tu lopatu?
Já ti povídám, že jsem ho za chalupou pohřbila! Ostatky do prostěradla, do hlíny a na to větvičku, abych věděla, kam ho neukážu.
Heda, která znala hlavně městské zvyklosti, jen kroutila hlavou, že jsem si dovolila pohřbít Jaroslava jen tak za zahradou, a dokonce místo označit větvičkou, abych nezapomněla.
Jsi starostlivá ženská, Alexandro, zamumlala rozpačitě, ale to se přece musí alespoň volat policii, aby potvrdili smrt?
Teď jsem se já zase zarazila a koukla na ni jak na blázna.
Cože? Je vidět, že jsi z Prahy! To se u nás nedělá, rozumíš? Každého nebožtíka budeme ukazovat fízlům, aby měli práci? No to radši rovnou zavolej ministra!
Heda zmlkla a já si přehodila lopatu na druhé rameno.
Třeba ve městě jste zvyklí jinak poradci, notáři, policajti na každém rohu U nás na vsi je to prostě. Umře Jindra, tak jdeš, vezmeš lopatu a za zahradou je místa dost.
To koukám, řekla Heda tiše. Ještě jsem asi nepochopila, jak to tady chodí. Ale proč v křoví, za plotem? To by se slušelo na hřbitov, ne?
Začala mě tím pořádně štvát.
A kam s tím, když už odešel? Na hřbitov s ostatními to nemyslíš vážně! Do hlíny za chalupou patří, stejně jako všichni ostatní.
Heda se opatrně posadila na poleno a radši se na lopatu v mých rukách už ani nepodívala, vypadala, že se jí třesou kolena.
Ty jsi číslo, sousedko! řekla potichu. A kolik už jich tam máš za chalupou?
No, docela dost, zamyslela jsem se. Před Jindrou byl Felípek. Byl to dobrák, ale ve skutečnosti pěkný zmetek v noci u mě ležel, ale ráno mám vždycky mokro v posteli. Ten dostal taky co proto! A ještě dřív Mireček, mazlivý, poslušný, ale čas nadešel a šel, jak to chodí. Už jsem jich vystřídala dost… Řekla jsem to a s rozmachem zapíchla lopatu do trávy, jako bych udělala tečku.
Teď tam leží všichni pěkně v řadě! Jindra, Felípek, Mireček ale nevadí, Tonka mi už slíbila kotě nové to je pořád dost na tu mojí starost!
Co si Heda myslela, to nevím, protože v tu chvíli za mnou stál Jaroslav Procházka, celý od hlíny, zamračený jako tchoř.
Chceš mě zabít, ženská? Celý sklep na mě spadl, křičím a řvu, kopu, sotva jsem se vyškrábal ven a ty si tu meleš nesmysly!
Vytrhl mi lopatu a zavrčel:
Pusť, jdu vyhrabat holínky A i ten půllitr tam dole zůstal!
V tu chvíli Heda pomalu sklouzla z polena a omdlela. Takže ten půllitr rumu ze sklepa přišel nakonec opravdu vhod.
