Hele, víš co se mi stalo? Týden před Mezinárodním dnem žen jsem sotva utekla ze soudní síně. Slzy mi opravdu tekly proudem a před očima jsem měla jen větu: Už nejste manželé. Pořád se ptám sama sebe proč mi to udělal? Za jaký hřích si zasloužím takový trest?
Vdávala jsem se, když mi bylo teprve osmnáct. Bylo to úplně šíleně vášnivé probděné noci, pocit, že vůbec nežiju nohama na zemi, ale někde lítám. Prožila jsem krásných pět let, kdy jsem jeho lásku cítila na každém kroku. Snažila jsem se mu vyhovět, jak jen to šlo nosila jsem mu snídani do postele, vařila třeba svíčkovou nebo knedlo zelo, prostě jen to, co měl rád, a doma musel být vždycky pořádek.
Bohužel, jeho rodiče mě nikdy nedokázali přijmout. Pořád říkali, že nejsem pro jejich syna dost dobrá, že mu najdou lepší nevěstu. A samozřejmě, to na něj mělo velký vliv. Postupně jsem si všímala, že se ke mně začíná chovat jinak byl čím dál víc odtažitý a kritický.
Náš Matouš měl tehdy pět roků. Zezačátku ho manžel miloval, hýčkal, dělal první poslední, ale časem se zchladil i vůči němu. Myslím, že za to mohli hlavně moji tchán a tchyně, kteří mu začali namlouvat, že prý není jeho syn (i když je Matouš úplně stejný jako táta). Můj muž si začal víc chodit k nim, až to vypadalo, že se k rodičům odstěhoval. Když pak přišel domů, byl pořád nespokojený a často na mě křičel. Já se pořád snažila chovat slušně, pečovat sama o sebe i o náš domov.
Jednou byl tak vytočený, že do mě ze vzteku strčil. Nemohla jsem uvěřit, že tohle se děje právě mně. Pořád jsem doufala, že jednou bude všechno lepší. Ale krátce poté mi oznámil, že už má všeho dost a odchází. Opuštěná, zrazena zůstala jsem sama s Matoušem. Prosila jsem ho, aby si to ještě rozmyslel, nevzdal naši rodinu. Ale vůbec mě neposlouchal.
Pořád ho mám ráda a vůbec si neumím představit, že bych žila bez něj, dokonce ani teď po rozvodu. Posílá mi směšné alimenty pár stovek korun měsíčně a chce potvrzení na každou blbou utracenou korunu. Koupím rohlíky a už musím skenovat účtenku a posílat mu ji. Mám pocit, že pořád jen žebrám peníze u bývalého, kterému je jedno, že je to pro jeho dítě.
Manžel bývalého moc nevídá, a když už, tak třeba na den nebo dva, ale moc se o Matouše nezajímá. Dítě to cítí, vnímá trochu tu jeho chladnost a ani sám nechce moc bývalého vidět. Bývalý je pořád naštvaný, myslí si, že syna proti němu štvu. Ale já se s rozchodem pořád nesrovnala, poplakávám skoro každý den. Od té doby jsem zhubla, často se cítím smutná a mám depku. Občas na Matouše vyjedu, i když vím, že bych to neměla dělat.
Jak mám žít dál, když mám zlomené srdce? Denně projíždím jeho profil na Facebooku, sleduju, co dělá. Tak jsem přišla na to, že už má v plánu svatbu s někým jiným. Úplně mě to uzemnilo. Chápala jsem, proč k nám nechodí, proč se ani Matouš už sám o něj nezajímá. Rozumem vím, že je mezi námi konec, ale v mém srdci to pořád bolí a nemůžu se s tím smířit. Fakt nevím, jak se s tím vším poprat.
