Veronika stála ve dveřích a pevně držela Marka za ruku. Bylo vidět, jak se bojí, kolena se jí lehce třásla.
Mami, tohle je moje kamarádka, Veronika, řekl Mark, který se právě vrátil z další služební cesty.
Byl pryč celé dva týdny a teď se vracel domů, tentokrát ale nebyl sám. Mark s rodiči bydleli v dvoupokojovém bytě na sídlišti. Takže v noci Veronika spala v Markově pokoji, a on si rozložil spacák v kuchyni.
Kde jsi ji našel? zeptala se mamka. Dneska mladí nosí samé zářivé hadry a mají náušnice i v obočí.
Mami, měl jsem štěstí. Potkali jsme se na koleji. Veronika vyrůstala v dětském domově, vysvětlil Mark.
Druhý den ráno přišla Markova sestra na návštěvu.
Kde máš ty svoje mladé?
Šli na matriku vyplnit žádost, odpověděla maminka.
Marek je ještě takový kluk. A proč si tahá domů nějakou holku z děcáku? Teď si tu radši zamkni všechny cennosti, kdo ví, co ji napadne, bručela sestra.
Co to povídáš? rozčílila se maminka.
I já jsem byla z dětského domova. Chceš říct, že jsem něco horšího? přidal se Markův táta na obranu Veroniky.
No jen počkejte, uvidíte, že se ty její geny projeví, pokračovala sestra.
Nedovol si takhle mluvit o Veronice! okřikl ji otec.
Markovi rodiče věřili, že jejich syn si musí dělat svá rozhodnutí sám.
Takže se nesnažili jeho vztah nijak ovlivňovat. Mladí se rozhodli, že nejdřív budou nějakou dobu bydlet u rodičů, a pak si najdou něco svého. Upřímně, Veronika nebyla ideální hospodyňka. Tchyně měla několikrát sto chutí to vzdát, ale tchán ji vždycky podpořil.
Později Mark řekl, že Veronika plánuje jít na Karlovu univerzitu studovat bohemistiku. Ukázalo se, že zatím bude živitel rodiny jen on. Samozřejmě, jeho máma z toho radost neměla. Ale neřekla nic dobře věděla, že dneska bez diplomu člověk nic nezmůže.
Časem se mladí odstěhovali do vlastního podnájmu. Veronika vzala poloviční úvazek jako učitelka češtiny.
Tchyně svého syna litovala a nabízela, že můžou zase klidně nějakou dobu žít u nich. Ale tchán vždycky respektoval rozhodnutí Marka i jeho ženy.
Jednou přišla Markova teta s dvěma novými pánvemi.
Podívej, co mám. Jednu ti prodám. Třeba ji dáš mladým, dneska to mají těžké, s penězi je to bída.
Víš, že se mi děti drží dobře? Veronika zvládá školu, doma má uklizeno a ještě stíhá vařit, pochlubila se tchyně.
Nakonec věnovala pánev své snaše a hned jí vysvětlila, že musí míchat jenom dřevěnou vařečkou.
Za týden dorazila tchyně na návštěvu a našla Veroniku uplakanou v kuchyni.
Spálila jsem karbanátky, fňukala Veronika, A tu pánev, co jsi mi dala, jsem drhla drátěnkou. Byl to od tebe dárek.
Ale prosím tě, přestaň, to se opraví, začala ji uklidňovat tchyně.
Mark je našel obě sedět na zemi. Nejprve chtěl něco říct, ale jen mávl rukou, že si poradí samy.
Od té doby uplynulo osmnáct let. Veronika se stala zástupkyní ředitelky školy. Dneska je z ní pro tchyni vlastní dcera, kdežto sestra tchyně jim celoživotně jen závidí.
Záleží vůbec na tom, kde člověk vyrůstal, když je poctivý a má dobré srdce?
