Tvoje žena už si začíná moc dovolovat. Vysvětli jí, jak se má chovat, poučovala paní Květa, maminka Pavla.
Barunko, já mám zítra kolaudaci! Pozvala jsem tolik lidí, ještě není v bytě nic pořádně zařízené Pomůžeš mi, viď? prosila Květa.
Samozřejmě, paní Květo, odpověděla Barbora, ačkoli měla na víkend naplánované úplně něco jiného.
A začalo to: chlebíčky pro třicet hostů, salát s pečenými kuřecími prsíčky, masová mísa, ovocná pyramida, ozdoba salónku, rozmístění židlí i sváteční ubrusy.
Představte si, páteční večer místo romantické večeře s mužem vypravit se do Tesca, v sobotu od šesti začít vařit v cizím bytě.
Pavle, pomoz aspoň s rozmisťováním židlí! prosila Barbora manžela.
Ty to stejně uděláš líp, víš, jak to má vypadat, mávl rukou Pavel a dál projížděl zprávy na telefonu.
Ke třetí hodině byl Květy byt k nepoznání: v obýváku bohatý bufet, vše krásně ozdobené, květiny naaranžované. Barbora se na výsledek dívala a cítila se úplně vyčerpaná.
První hosté přišli přesně ve čtyři. Kolegové paní Květy, sousedé z bývalého domu, kamarádky. Všichni objímali hostitelku, chválili její nový byt, předávali dárky starodávné šálky, vázu, obálky s tisícikorunami.
Barbora stála v kuchyni a krájela dodatečný citrón na čaj.
A kde je ta tvoje snacha? ptal se jeden z hostů.
Tam v kuchyni, pořád něco dělá, mávla nevlídně rukou Květa. Barboro, pojď je pozdravit!
Barbora vešla, usmála se, všem popřála. Měla pocit, že sem vlastně nepatří.
To máš ale pečlivou snachu! rozplývala se elegantní paní v kostýmku. Je vidět, že má zlaté ruce!
To víš, dobře jsem ji vychovala, zasmála se pyšně Květa. Teď už mám po boku spolehlivou oporu.
Ale to nejzajímavější teprve přišlo. Pro Barboru se nenašla židle.
Barunko, tobě stejně sezení není zapotřebí, omlouvala se Květa. Lépe sleduj občerstvení, nos talířky.
Barbora jen kývla. Co jiného jí zbývalo?
Tak stála stranou jako servírka. Nosila jednohubky, dolévala sekt, sbírala použité ubrousky. U stolu mezitím živé debaty, přípitky, smích.
Pamatuješ, Květo, jak jsme na starém úřadě začala kolegyně.
Barbora mlčky poslouchala cizí vzpomínky na život, do kterého sama nikdy nepatřila.
Barboro, můžeš prosím doplnit ovoce? zvolala Květa.
Barbora šla, opláchla hrozny, hezky je aranžovala.
To je paráda! jásali hosté. Paní Květo, máte pomocnici k nezaplacení!
Pavel je rozumný, že si vybral dobrou ženu! připojila se paní v kostýmku. Tipuju, že doma má pořád teplou večeři i uklizeno.
Všichni se smáli, Pavel se tvářil hrdě.
Ale čím se vlastně chlubil? Že má doma zdarma hospodyni?
A to nebyl konec.
Konverzace byla čím dál hlasitější, atmosféra rodinná, hosté rozjaření.
Květo, pověz, jak Pavel na škole bláznil holky! hihňala stará kamarádka.
Ach, co vzpomínat, koketně mávala Květa, ale bylo vidět, že si užívá pozornost. Celý ročník byl do něj zamilovaný! Vždyť to byl fešák, už ve dvaceti!”
Všichni se smáli. Pavel se červenal, ale bylo jasné, že je zvyklý na matčiny chvály.
Barbora stála opodál, leštila sklenice. Nikdo její přítomnost neřešil. Byla jako kus nábytku. Potřebná, ale neviditelná.
Na univerzitě skoro čekaly frontu! chlubila se dál Květa. Dekanka sama žertovala, že z Pavla bude lamač srdcí! No jo, a než poznal Barboru, měl těch příběhů!
Dost, mami, Pavel se snažil smírně zasáhnout.
Co je na tom! Barbora ví, že není jediná, zasmála se Květa. Muž musí poznat život! Jinak nedokáže vést rodinu!
Paní v kostýmku souhlasně přikývla:
Přesně tak, Květo. Ženě to prospěje hned se ví, že má zkušeného muže.
Přesně, podpořila ji další hostka. A Barbora je klidná. Není žárlivá.
Všichni se podívali na Barboru. Čekali reakci. Podpůrné kývnutí, že je opravdu klidná.
Barbora kývla. Nic jiného jí stejně nezbylo.
Barboro, jak jste se s Pavlem poznali? zajímalo sousedku.
Barbora se nadechla, ale Květa ji předběhla:
V bance! On se stal manažerem, ona byla poradkyní. Hned bylo vidět, že je to rozumná holka, spolehlivá.”
Spolehlivá jako doporučení do práce.
Pavlovi jsem říkala: dej na tuhle holku pozor. Žádná povrchnost, domácí typ. To je pro rodinu!
Představte si mluví o vás jako o zboží. Pro rodinu vhodná.
A nelitoval! zvolala paní v kostýmku. Vidíte, jak je šikovná! Kolaudaci zvládla na jedničku, všechno nachystala.
To víš, přitakává Květa hrdě. Hned jsem poznala, že jí můžu rodinu svěřit. To byste s té dnešní mládeži nezvládli ti myslí jen na sebe.
Nejpikantnější bylo, že Pavel mlčel. Ani se neozval. Neřekl: Mami, už dost. Jen seděl a poslouchal, jak o jeho ženě diskutují jako o vymazleném koni na dražbě.
A co děti? Květo, ty si určitě přeješ vnoučata! byla ta nevyhnutelná otázka.
Květa si povzdechla:
Moc si přeju! Ale dneska mladí pořád odkládají práce, starosti Jenže čas běží!
Barboře se horko rozlilo do tváří. Ta otázka bolela. Už téměř dva roky se s Pavlem pokoušeli o dítě. Chodila skrytě k lékařům, jedla vitamíny. Zatím bylo vše v pořádku, ale každý měsíc přinesl novou hořkost.
To je jejich věc, takticky poznamenala sousedka.
Jistěže, přihlasila se Květa. Ale už jsem několikrát naznačila už je čas! Roky letí, chci kolébat vnoučka.
Barbora pevně sevřela rty. Naznačila? Každý týden se ptala: Tak co, novinky? Barbora pokaždé zrudla a tiše se omlouvala.
Třeba nejsou připravení? opatrně zkusila hostka.
Jaká nepřipravenost! mávla rukou Květa. V našem věku už jsme dávno rodily! Dneska vymýšlejí, že nejsou připravení. Mateřský pud se nedá vypnout!
Barbora přešla k oknu.
Barunko! zavolala Květa. Co tam stojíš? Pojď k nám, bavíme se o důležitých věcech.
Barbora se přiblížila, postavila se vedle Pavlova křesla.
Podívejte na Pavla, jakou má poslušnou ženu, pokračovala Květa. Co řekneš to splní. Ne jak ty dnešní. Ti mají jen nároky!
A jaké má vůbec žena práva? filosoficky poznamenala paní v kostýmku. Hlavní je, aby byl muž šťastný a rodina vzkvétala.
Jasně, podpořila další hostka. Ženské štěstí je v rodině, v dětech.
Barbora poslouchala a cítila, jak ji uvnitř všechno svírá. Mluvili o ní, ale ne s ní.
Květo, vzpomínáš na Pavlovu první vážnou známost? Myslím Alžbětu?
Ó, to mi nepřipomínej! zasmála se Květa. Hezká, ale tvrdohlavá! Dobře, že se rozešli!
Proč? zajímali se hosté.
Květa významně pozorovala společnost:
Měla hrozný povahu! Všude měla vlastní názor, pořád mluvila proti. Neposlouchala, jen odporovala. Řekla jsem Pavlovi: Syna, rozmysli si to. Takovou hašteřivku chceš?
Pavel se nepříjemně zavrtěl, ale mlčel.
I dobře jsi udělala! pochválila paní v kostýmku. Matka nejlíp ví, co se k synovi hodí. Jinak by s ní trpěl.”
Barboro, dones ještě led! poprosila Květa.
Barbora zamířila do kuchyně. Otevřela mrazák, vytáhla sáček s ledem. Dlouze hleděla na kostky.
A najednou jí došlo, že tu není hostem. Ani rodinou. Jen personálem.
Barbora stála v kuchyni s kbelíkem ledu a dívala se ven na večerní ulice. Na okolních balkonech svítila světla, tam lidé žili po svém.
Z obýváku doléhal veselý zpěv. Někdo spustil karaoke, ostatní se přidávali.
Barunko! volala Květa. Kde je led? A kávovar zapni!
Barbora mechanicky pustila kávovar, vzala led, šla do obýváku.
Tady je naše pracovnice! jásala paní v kostýmku. Proč jsi tak vážná, Barboro? Pojď se bavit!
Je unavená, mávla rukou Květa. Celý den na nohou. Ale to je ženský úděl, starat se o rodinu.
Přesně! podpořila sousedka. Muž má zajistit peníze!
A já přece taky pracuju, tiše reagovala Barbora.
Všichni zpozorněli.
Cože, Barboro? zarazila se Květa.
Říkám, že přece taky vydělávám peníze, opakovala Barbora zřetelněji.
Pavel se zamračil:
Barboro, proč to řešíš?
Protože teta Hana řekla, muž pracuje, žena doma. A já? Pracuju, v kanceláři i doma. Ale odpočinek je jen pro Pavla.
Hosté na sebe nechápavě pohlédli.
No tak vyděláváš, jasně, ujišťovala paní v kostýmku. Ale to je jiné.
Co je jiné?
Ty jsi poradkyně. Pavel vede projekty, má větší odpovědnost.
Takže moje práce není úplně práce. Domácnost je taky moje. Takže pracuju v bance, pak doma, ale odpočívá jen on.
V místnosti zavládlo napětí.
Barboro, co to plácáš? nevrle se ozval Pavel. Co to sem taháš?
To, že jsem dva dny chystala tuto kolaudaci. Nakupovala zboží, vařila, zdobila. Dnes makám od rána do večera a židle na mě už nezbyla.
Nebylo to schválně! bránila se Květa. Jen jsme se přepočítali.
Přepočítali jste. Nepomysleli na mě. Protože tu nejsem za rodinu, ale jako služka.
Barboro! okřikl ji Pavel. Přestaň!
Přestat co říkat pravdu?
Barboro, uklidni se, snažil se mírnit host. To jsou jen nervy.
Dost ostudy! vyštěkla Květa. Před cizími tady scénu dělat!
A před cizími je možné mluvit o mém soukromí? O tom, že nemám děti? Mluvit o Pavlových bývalých?”
Květa zbledla.
To jsem nechtěla
Mluvili jste o Alžbětě. Že dobře, že odešla, protože měla vlastní názor. Všichni jste kývali dobře, že má Pavel už pohodlnou ženu.
Barbora se rozhlédla po hostech.
Víte co? Alžběta měla pravdu! Neměla jsem se nechat proměnit v neplacenou služku!
Co to povídáš!” Pavel vstal. Jaká služka?!
Víte, po čem jsem dnes toužila? zašeptala Barbora. Uslyšet: Seznamte se, to je moje žena. Pracuje v bance, je chytrá, schopná. Ale místo toho: Jak je šikovná. Jak je poslušná.
Barboro, no tak začal Pavel.
Co já?! To, žes mlčel! Maminka říká, jak jsem pohodlná mlčíš! Teta Hana filosofuje o právech mlčíš! Všichni řeší moje soukromí mlčíš!
Hlas se jí třásl. Slzy, které celý večer potlačovala, ji konečně přemohly.
Víte co? Já už nechci být tou pohodlnou!
Barbora si utřela oči.
Omlouvám se, že jsem narušila slavnost. Ale už nemůžu hrát roli ideální snachy.
Zamířila ke dveřím.
Barboro, počkej! zvolal Pavel. Kam jdeš?
Na balkon. Vyvětrat se, přiznala ke dveřím. Vy slavte dál. Ale už bez personálu.
Dveře se zabouchly. Za nimi zůstal tlumený hluk a hudba. Tam na balkoně pod hvězdami byla konečně sama sebou.
Mohla plakat.
Na balkoně seděla přes hodinu. Nejprve plakala z ponížení, ze vzteku, ze smutku. Pak slzy setřela a tiše hleděla na světla Prahy.
Z bytu občas doléhaly hlasy. Hosté se rozcházeli, nakonec se mluvilo už jen tiše jen Pavel a Květa.
Nechápu, co to do ní vjelo! rozčilovala se Květa. Před hosty, tohle!
Mami, třeba nemá úplně nepravdu, nesměle Pavel.
V čem nepravdu?! Že zvýšila hlas na starší? Že zkazila oslavu?
Barbora poslouchala.
Celý den makala.
A co z toho? Já jsem za mlada taky makala! Nikdy jsem si nestěžovala! Rodina je práce, Pavle. Žena má znát své místo!
Barbora se hořce usmála. Ani teď nepochopila, vůbec nic.
Ale stejně
Žádné stejně! Musíš s ní promluvit. Řekni jí, jak se má chovat. Jinak se rozjíždí!
Barbora otevřela dveře a vstoupila. Pavel s maminkou stáli mezi špinavým nádobím.
Vážný rozhovor je dobrý nápad, řekla Barbora klidně.
Lekli se.
Barunko, začala Květa prosebným tónem, no tak, my to nemysleli zle
Vím, kývla Barbora. Jen nejste zvyklí, že mám hlas.
Barboro, pojďme domů to dořešit, poprosil Pavel.
Ne. Co začalo tady, tady skončí.
Barbora se posadila do křesla, kde před chvílí seděli hosté.
Pavle, zítra jedu k našim. Na týden. Musím si vše promyslet.
Pavel zbledl.
Promyslet co?
Zda chci dál žít tam, kde si mě neváží.
Barboro, nedramatizuj.
Tohle není drama, řekla klidně Barbora. Je to rozhodnutí. Buď se naše vztahy změní, nebo změním svůj život.
Květa odfrkla:
Ti mladí! Hned ultimáta!”
Pavle, jestli ti záleží na našem manželství zamysli se. Ne nad tím, jak mě zkrotit, ale proč tvoje žena plakala na balkoně, až tvoje maminka přijímala gratulace.
Za týden přijel Pavel k rodičům Barbory. Seděl v kuchyni, nervózně si hrál se snubním prstenem.
Barboro, vrať se, prosím. Všechno bude jiné.
Barbora na něj dlouho hleděla.
Dobře. Zkusíme to.
Od té doby už na rodinných oslavách nikdy neplakala.
Naučila se bránit své právo na úctu.
