Trvalo mi patnáct let, než jsem si uvědomila, že moje manželství bylo jako to lednové předsevzetí chodit do posilovny zpočátku plné ideálů, ale pak zůstává jen prázdno a ticho.
Začalo to jednoho naprosto obyčejného úterního odpoledne v Praze. Přijela jsem domů po práci a našla ho rozvaleného na sedačce, mezi prsty pytlík brambůrků a oči zabodnuté do obrazovky, kde už potřetí za sebou běžel stále ten stejný seriál o upírech.
A co večeře? promluvil, aniž by otočil hlavu ode mě k televizi.
Něco ve mně tehdy cvaklo. Jako když zmáčknete reset na počítači všechno se vrátí do továrního nastavení.
Nevím, miláčku. A co večeře? odpověděla jsem, odložila kabelku.
Díval se na mě, jako bych právě řekla něco ve finštině.
Jak to myslíš, že nevíš? Ty přece vždycky vaříš!
Opravdu? Zajímavý postřeh. Uvidíme se později jdu na večeři s kamarádkami, oznámila jsem.
Jeho výraz byl jako krátká báseň spíš haiku. Strohé, ale vrcholně výmluvné.
Ten večer jsem seděla s přítelkyněmi v restauraci v centru. Jedla jsem grilovaného pstruha, pila veltlínské a smály jsme se, až nás bolela bránice. Domů jsem přišla kolem jedenácté. On mezitím objednal pizzu, děti křičely radostí.
Mami, proč nemůžeme mít pizzu častěji? vyhrkla malá Evička s kečupem na nose.
Další týden jsem to posunula ještě dál. Doslova.
Od pátku jedu do Chorvatska, oznámila jsem u snídaně.
Téměř se udusil kávou.
Cože? Do Chorvatska? A děti?
Budou s tebou. Jsi přeci jejich táta, ne? Věřím ti.
Ale mám důležité schůzky! Tolik práce!
Podívala jsem se mu nehnutě do očí.
Zajímavé. Já mám taky posledních patnáct let spoustu důležité práce. A nějak jsem to zvládla. Jestli máš opravdu ten svůj geniální mozek, jak o něm furt básníš, určitě to taky zvládneš.
Odjela jsem. Sama. Dobře, s tetou, ale to není podstatné.
První den mi přišlo sedmnáct zpráv:
Kde jsou sportovní věci?
Jak se pouští pračka?
Těstoviny vařit ve studené, nebo horké vodě?
Můžou děti večeřet cereálie?
Odpověděla jsem jen jednou: Google je tvůj kamarád.
Do třetího dne se zprávy změnily:
Děti chtějí zase kuřecí nugety.
Mají vážně tak moc úkolů pořád?
Proč je tolik rodičovských schůzek?
Neodpovídala jsem. Seděla jsem na pláži, pila ledovou kávu a četla román, aniž by mě někdo přerušil co pět minut.
Když jsem se vrátila, náš byt vypadal, jako by tam proběhla vichřice. Ponožky visely z lustru dodnes nevím, jak se tam dostaly. Náš vlčák Max nosil jednu na hlavě jako čepici, dcera Kristýna si natřela stěny pokojíku fialovou mojí rtěnkou.
On seděl zkroucený na gauči jak v klubíčku.
Vrátila ses, hlesl ochraptěle. Díkybohu.
Začala jsem se převlékat, opálená, klidná.
Jaké to bylo? ptala jsem se.
Nevím Jak to všechno zvládáš denně? To se nedá.
Skoro jako práce na plný úvazek, ne?
Mlčel. Na televizi zavrčeli upíři. Zavzdychal taky.
Promiň, zašeptal napůl k sobě. Opravdu. Promiň.
Od té doby se leccos změnilo. Naučil se tři jídla. Dobrá, dvě a půl, protože špagety často ještě křupou. Už zná naši pračku, ví, kdy jsou třídní schůzky a že otázka Co bude k večeři? ztrácí smysl, když nevaří on.
Já si začala dopřávat cesty třikrát do roka. Někdy sama, někdy s kamarádkami. Nikdy už bez výčitek.
Minulý týden se mě sousedka Pavlína zeptala vyjeveně:
Fakt mu necháš děti a prostě odjedeš?
Tak prostě, přikývla jsem. Je to jejich otec, ne chůva.
No ale co když se něco podělá?
Tak se naučí. Já se taky musela učit, když mě nechával se vším samotnou, protože měl důležité schůzky, které končily v hospodě.
Mlčela a zamyšleně odešla. O měsíc později jsem ji potkala na letišti. Letěla do Itálie.
Zdá se, že karma není vždycky mstivá. Někdy je trpělivým učitelem a donese vám lekce, které jste dávno měli znát. A když je nechcete přijmout po dobrém, zapíší vás do intenzivního kurzu reality.
Teď se manžel dokonce chlubí, že umí Kristýnce zaplétat copánky vypadají spíš jako námořnické uzly, ale snaha se počítá.
Včera večer se mě zeptal:
Chystáš se někam? Jen ať to vydýchám dopředu.
Přemýšlím o Portugalsku k narozeninám.
Zaúpěl.
Na kolik dní?
Deset.
No dobře. Už vím, kde je lékárnička.
Políbila jsem ho na čelo, jako dítě, co jde na očkování.
Jen já si myslím, že by měl být před svatbou povinný předmět Domácí přežití 101, nebo je vás víc těch divných?.
