Ty za to můžeš! s úzkými rty pozorovala tchyně, jak Jana myje nádobí. V sousedním pokoji se rozkašlala tříletá Markétka.
Kdybys dávala pozor na dítě, kdybys si všimla kašle hned a neléčila ho kdejakou hloupostí…
Léčila jsem podle toho, co předepsala dětská doktorka, pokoušela se Jana obhájit.
To byly potřeba antibiotika! Teď budou injekce, když matka nedává pozor. Vyrostla generace, co je úplně blbá! Nic neumí! Na nic nemyslí! Vlastních dětí si neváží. Já ti říkám, svého syna jsem v dětství…
Jana zavřela kohoutek a rychle odešla z kuchyně. Měla v očích slzy. Už pět let za všechno mohla jen ona. Hloupá. Pořád něco pokazí. Její největší chybou bylo, že věřila Petrovi a souhlasila s tím, že budou nějaký čas bydlet u jeho rodičů, dokud si nenajdeme vlastní bydlení.
To budoucí bydlení byl jen vykopaný základ na pronajatém pozemku. Stavba se nehýbala. Jak tvrdil manžel, bylo to kvůli Janě, která si dovolila mít dvě děti krátce po sobě a navíc téměř bez jeho souhlasu.
Všechny její řeči o pronájmu bytu byly hned smeteny ze stolu:
Já cizím lidem platit za vzduch nebudu.
Jana si povzdechla a navrhla jinou možnost:
Koupíme malý domek za příspěvek na děti? Jsou tu přece i regionální podpory…
Za to koupíš leda barabiznu! Ten příspěvek použijeme na stavbu. Teď přijde léto a…
Léto opravdu přišlo. Ale stavba se nehnula ani o píď a Jana neměla chuť dál do domu investovat. A tak žili dál…
Péťo, postrážíš Markétku, než doběhnu do školky pro Ondru? zeptala se na manžela. Petr si svlékal boty s výrazem otrávení.
A co když dostane horečku?
Ale vždyť je to jen na půl hodiny.
Ani mě nepros, kdyby se něco stalo…
Jana mlčky oblékla dceru. Školka byla sotva kilometr a Markétka se alespoň projde na vzduchu…
Já ti říkal, že dnes nemáš Ondru vodit do školky. Doma mohl být. Tobě jde jen o to, děti někam odložit, zavrčel za nimi manžel.
Moje vina, usmála se Jana trpce.
Večer seděla u notebooku a děti si spokojeně hrály vedle.
Pracuješ? nakoukl jí Petr přes rameno. A kdy bude večeře?
Jana zaklapla notebook.
Zase jsi koukala na byty? podezřívavě se zeptal. Brzy dostavíme, je to zbytečné.
Jana kývla.
Mami, já nemůžu postavit věž! A… za to můžeš ty! vyhrkla mezi dveřmi Markétka a rozplakala se.
Jo, máma ti s tím nepomáhá, to je lenoch, podpořil dceru Petr se škodolibým úsměvem.
Jana se na ně dívala a věděla, že její trpělivost došla. Už je špatná i vlastní dceři. Všude a vždycky je ta špatná…
Ráno Ondru do školky neodvedla.
Tchyně jí beze slova sledovala, jak s dětmi odchází po snídani.
Jedeme k doktorce, poznamenala Jana, zvyklá se zpovídat.
Vrátily se až večer, prý byly u specialistky. Děti byly veselé, smály se, špitaly si. Jana je mírnila.
Tati, víš, kde jsme dneska byli? rozběhla se za otcem Markétka.
Kde?
Neřeknu, zarazila se pod mámčiným pohledem.
Nepoví, dodal Ondra moudře, je to překvapení k narozeninám.
…A další den byla Jana pryč i s dětmi.
Zjistili to až večer, když se Petr vrátil z práce.
Mami, co bude k večeři?
Zeptej se své Jany. Vzala děti a od rána se někde toulají. No, udělám ti vajíčka, když se o tebe žena nestará.
Třeba jsou u lékaře… zamyšleně si Petr podrbal hlavu a šel do pokoje. Všude uklizeno, ale něco scházelo. Sedl si na gauč a okamžitě pochopil: nebyl tu obrovský plyšový Karel, kočka Markétky, co jindy překážela. Dcerka ho nikdy nebrala z domu.
Petr rozrušený obešel byt, otevřel skříň a ztuhl. Visel tu jen jeden zimní kabát. Jinak nic. Ani dětské věci, ani hračky.
Mami! Mami, Jana je pryč! vykřikl s nevěřícíma očima.
Tchyně zasyčela od plotny:
Kam by šla, hloupá.
Ale stvari jsou pryč, podívej!
I s dětmi? Zavolej jí. Rychle! zhrozila se matka, celá zmatená od poloprázdné skříně.
Petr volal, mobil byl nedostupný.
Mami, tys nevšimla, že odnosí věci? To nebyla jedna taška!
Byla jsem v obchodě… To je blázen, musíme najít tu blbku a vzít jí děti!
A kdo se o ně postará?
No, školka je tu…
A večer? O víkendech? Když budou nemocné?
Najdeš chůvu.
Tušíš, kolik stojí chůva?
To tak do dětského domova. Na chvíli.
Petr sevřel hlavu do dlaní.
Vajíčka shořela. Venku se setmělo, seděli tiše v kuchyni a přemýšleli, co dál.
Copak jí něco scházelo? naříkal Petr. Tak odejít, beze slova. Má někoho jiného?
Kdo by ji chtěl?
Jak chce žít? Nemá práci.
Já říkala, měla jsi ten příspěvek vložit do stavby. Teď zmizel i s Janou. Koupí si někde barák a bude tam sedět.
Vrátí se, co jiného jí zbývá. Bude žít o chlebu pár dnů a přijde zpátky… hádal Petr.
Ty ji přijmeš jen tak? Ne, musíš jí ukázat, kdo je tu pán. Když přileze zpátky, pěkně ji vyžeň, ať se ponižuje a prosí za odpuštění. A děti vezmi, jasné? Ať ví, že je nula. Koukni, jak si myslí, že bude určovat…
Matka mluvila a mluvila. Petr usnul hladový. Byl přesvědčen, že se Jana za pár dní vrátí s omluvou. Hledat ji nechtěl.
Dorazil dopis. Doporučeně, s dodejkou: Jana Novotná podává žádost o rozvod.
Mami, píšou, že musím k soudu, hlásil Petr.
Nikam nechoď. Bez tebe vás nerozvedou. Taková drzost! Zkoušel jsi ji hledat?
Ne.
Tak ji najdi. A přemluv, ať se vrátí. Sousedi budou klepat! Řekla jsem, že jsou s dětmi na lázních, a teď tohle! Osudná ostuda!
Sama přijde…
Když už podala žádost, nevrátí se. Hledej, dej jí květiny, omluv se, matka už obracela.
Za co? divil se Petr.
To zjistíte cestou.
…Janu náhodou potkal, když šel nakoupit podle seznamu od matky. Bylo krátce po páté, Jana s dětmi se procházely v centru města. Petr se musel přemáhat, aby po ní nezařval. Ale aby ji nevystrašil, šel za nimi opodál.
Jana nikam nespěchala. S dětmi prošli parkem, pili džus, smáli se. Vypadala šťastně. Nikam utíkat domů, jak si Petr představoval, rozhodně neplánovala.
A já jí po rozvodu ještě budu platit výživné! děsivá myšlenka.
Dohnal ji až u vchodu do pětipatrového domu.
Ondro, Markétko, jak se máte? Nestýskalo se vám po tátovi?
Děti se neschovaly za mámu. Ondra tiše šeptal:
Mami, nepůjdeme k babičce, že?
Samozřejmě že ne…
Už jsi stihla syna poštvat proti mně? rozčílil se Petr. Utekla jsi beze slova. Co ti chybělo? Měla jsi všechno, žila sis jak v bavlnce. Ještě podáváš o rozvod! A chlapa sis našla? Myslíš, že zase někomu budeš na krku? Nevděčnice. Já ti děti vezmu, chápeš?
Jana se usmála:
Počkej tady, přinesu jim věci.
Proč?
No přece je nevezmeš bez plyšového Karla Markétka bez něj neusne, to víš
Ty si děláš srandu! Já ti ukážu!
Jana ustoupila a kolem už postávali sousedi.
Tak pojď, ukaž mi, kde bydlíš, kýval Petr na vchod. Jana zavrtěla hlavou.
Jdi, Péťo, potkáme se u soudu.
Nic ode mě nedostaneš! Byt ani chatu nedělíme a dům jsem stavěl za své, nemáš na něj nárok!
Jana hleděla do jeho rozčilené tváře a nechápala, jak mohla pět let nevidět, s kým žila. Pořád čekala, že se něco zázračně změní
Mám zavolat policii? nabídla se nová sousedka, žena kolem čtyřiceti.
Slovo policie Petra zchladilo, zamručel nadávku a odešel.
Tak si dělej, co chceš! Sama sis to zavinila!
Jana se rozesmála. Poprvé za pět let volně, úlevně. Objala děti a odešli domů. Ten dům byl sice zatím v pronájmu na kraji města, ale poprvé po letech byla skutečně paní domu. Sama rozhodovala, co budou jíst, kdy půjdou ven a kdy uklízet. O práci se starat nemusela už několik let vytvářela weby na volné noze a učila se po nocích, kdy děti spaly. Sama cítila, že už toho má dost
Potom přišel rozvod. Petr, dle rady matky, k soudu nešel. Stání bylo několikrát odloženo, nakonec dorazila poštou zpráva, že jsou rozvedeni.
Na Ondrovy narozeniny nepřišel platím výživné, to stačí.
A za pár měsíců si Jana koupila malý dvoupokojový byt na okraji města a s dětmi se nastěhovali.
Od známých slyšela, že Petr usilovně hledá novou partnerku ale každá brzy uteče.
Jen v nočních snech Jana ještě dlouho slýchala ten jeho pohrdavý hlas: Za všechno můžeš ty
Až jednoho dne pochopila, že člověk není povinen nesoucí kříž viny, který na něj někdo jiný navěsil. Pravda je totiž často prostá: Za své štěstí máme odpovědnost jen my sami.
