To je dítě Ondřeje…
Tahle historka se stala opravdu nedávno, ve zrekonstruovaném bytě ve čtvrtém patře paneláku v Brně. Žila tam pracující důchodkyně, osamělá žena jménem Květoslava.
Její život byl tak předvídatelný, že by ho mohla používat jako metronom: důchod, brigáda v soukromé ordinaci, kamarádky, cesty za vnoučaty do Zlína a neutuchající starost o matku, která žila sama na druhém konci města.
No a ten den byl prostě den jak den. Ráno Květoslava volala mamince, opakovala oblíbené otázky typu A jak se cítíš? a Už jsi snídala?
Byl víkend. Květoslava pracovala na půl úvazku dělala recepční v poliklinice, brala telefony, zapisovala pacienty, občas rozčetila kolegyni tím, že všechno organizovala po svém. Dnes ji čekal slavný rituál: jít za mámou. No, sláva… Upřímně řečeno, už ji to docela nudilo dva dvory, žádná věda. Ale páté patro bez výtahu, tam už vodu vaří i zdravý.
A do toho ještě máminy stížnosti a detailní líčení stadií a vrcholů bolesti kloubů, žaludku, páteře a vlastně čehokoli. Její lékařská odbornost byla vyšperkovaná poznatky sousedek a televizní chaty dr. Kateřiny Cajthamlové.
Květoslava byla téměř čtyřicet let instrumentářkou na chirurgii, ale pro mámu zůstávala naprostý diletant.
Co ty tam víš, umíš možná podat skalpel, ale tohle jsou opravdové nemoci.
Květoslava odložila nevěřícně igelitku s odpadky do předsíně, mrkla do zrcadla rty obkreslila tužkou, mezi vlnkami šedých vlasů probleskla perla náušnice. Na svých šedesát let vypadala mladě, vrásek pomálu, tvář stále pohledná, no, jen ty tváře už trochu padly. “Chleba pro mámu, máslo… a nezapomenout vyhodit ten odpad,” šeptala si, když zazvonil zvonek.
V domě měli bzučák s domovníkem. Kdo asi? Možná paní Jitka ze třetího? Rozhodila ruce s tužkou v jedné, otevřela.
Ve dveřích stála hubená, světlovlasá holka v pruhovaném tričku, s culíkem, v dlouhé mikině a džínách, na zádech batoh. A na rukách zabalený uzlíček. Dítě. Květoslava v prvním šoku zaregistrovala její obličej a sotva dýchající klubko v hnědé dece, když jí dívka strčila balík do náručí a jen procedila:
To je pro Vás!
No, a tak Květoslava chytla dítě (v jedné ruce stále tužka). Zhluboka se nadechla. “Pane bože, to je opravdu dítě!” Ohlédla se, ale dívka už svižně scházela schody.
To je dítě Ondřeje, já musím na vysokou… zvolala ještě. Spodem zabouchly domovní dveře.
Na chodbě teď stála Květoslava, v hlavě místo myšlenek průvan. Čekala, že se dívka staví a dítě si vezme. Ale nic. V šoku zamířila s dítětem dovnitř, mrkla na pytel odpadků (“Ten hlavně nezapomenout!”). A jak se tak rozhlížela, zjistila, že na podlaze přistála i dívčina igelitka.
To byl tedy začátek. Panečku. Květoslava hleděla na dítě, zkoušela si vybavit, kdo že je ten Ondřej? Jediného syna měla Tomáše. Tomáš s rodinou bydleli v Plzni, ona v Brně, manžel už pět let po smrti.
Když se na dítě podívala, spustilo se jí v hlavě provozní režim zdravotní sestry. Opatrně rozbalila deku: droboučký mimčo, v béžovém overálku, s dudlíkem ve tvaru medvídka, maximálně měsíc staré.
Ale jdi ty drobečku pohladila ho, dítě si s chutí zašmakovalo a usnulo.
Vydala se podívat do dívčina balíčku: dvě lahvičky, krabice umělého mléka, balíček plínek, něco oblečků. “No nic, počkáme, určitě si ji přijde vyzvednout, omluví se a já půjdu s odpadkem, na nákup a za mamou…” Připadala si spíš jako ve špatném sitcomu.
Jenže holka nikde. Čas plynul, dítě začalo nespokojeně mrčet. Květoslava sama sebe napomínala: “Je to vůbec tvoje věc to dítě převlékat, krmit? Vždyť na to není papír, není svolení!”
Cožpak že by to bylo dítě jejího Tomáše? Ale to je naprostý nesmysl! Zatímco přebalovala holčičku, přepadl ji hysterický strach z odpovědnosti. Připomněla si ty doby, kdy Tomáš byl známý tím, že střídá holky jak ponožky, než se upnul ke své manželce Jitce. Ale že by měl někde v Brně dítě? Navíc, Tomáš je spolehlivý chlap, jen občas trochu podrážděný z práce.
Dítě s chutí sála mléko a pak sladce usnulo. Květoslava si připadala jako v blbém filmu. Zavolala synovi, ale měl vypnutý telefon. Vnučka Simona jí pak do telefonu sdělila, že táta je někde na stavbě u Hradiště a nemá signál. A že večer volá domů.
Květoslava byla trochu vzteklá prý: Mě byste mohli taky někdy upozornit! Ale chápala to. Teď ale fakt netušila, co si počít. Soused Ondřej byl jediný Ondřej v paneláku, Zkusím ho, třeba někomu dítě zaměnila!
Po telefonu zkusila situaci naznačit snachě, která se ihned začala ptát, co se děje a jestli má něco vyřídit Tomášovi. Květa rychle plácla výmluvu o vyvrknuté noze a že k mámě dnes nedorazí. Matka pětkrát volala, chudák, a tak aspoň lhala, že nemůže, když stejně měla plno práce s malou.
Nejlepší by teď bylo s někým to probrat. Zavolala své staré kamarádce Lidce.
Lidko, hádej, co mám tady cizí dítě.
Lidka místo aby vyjela z kůže, začala analyzovat, slíbila, že se po práci staví a podebere domovní schránky, zda někdo nepostrádá dítě.
Dívenku celý den hýčkala, našla si rady na internetu, jak často krmit, zpívala jí ukolébavky. Sousedka jí mezitím poslala SMSku: Hele, Ondřejovi v šestce někdo volal, dost rozčilený.
S Lidkou pak vyrazily za Ondrou. Otevřela jim mrzutě stará paní:
Ondro, je tu delegace!
Ondřej, výrazná existence s bradkou a brýlemi, jen zašveholil:
Přišly jste kvůli notebooku?
Lidka začala do něj šít:
Ale kdepak, pane, Vy jste prý u nás v domě jediný Ondřej a… Květa má u sebe Vaše dítě.
Slečna byla tak zmatená, že málem začala Ondřeje přesvědčovat, že určitě má dítě.
Ondřej se chvíli krabátil, pak rozpačitě přiznal, že žádnou dívku nezná, maximálně tak skrz Wi-Fi.
Nabídl, že by mohl dát dítě do hledáčku internetu. Květoslava mu poděkovala, ale nějak si oddechla Tomáš by to nebyl, Ondřej taky ne, tak komu to dítě patří?
Večer se Tomáš ozval a rozesmál jeho vyprávění: Mami, to je úplný omyl, nikdy bych prostě volej policajty, prosím tě, umíš být někdy až moc hodná!
Ale Květoslava pořád váhala. Dítě chvíli spalo, chvíli blinkalo, a ona se v tu chvíli rozhodla počkám do rána.
Ráno ji vzbudil telefon a máma hned na ni: Kde jsi? Chleba už nebude!
Jdu už, mami. Koupím i ty hrušky, neboj
Květoslava naštelovala z šátku improvizovanou klokanku, převlékla holčičku, která měla překvapivě nové věci. Proběhly obchodem, poprvé za x let nebyla v obchodě sama. Jen ten pátý patro
Doma, když už dítě leželo na gauči, přišla SMS Tomáš dostupný. Hned volala.
Mami… no prosím tě, vždyť já jsem Tomáš! Ondřej je někdo jiný! Jsi vážně magor, už kvůli tobě volám policii.
Květoslava ho ujistila, ať nepanikaří že vše zařídí sama. Nechtělo se jí ale té malé ublížit vždyť kdo ví, kam ji pošlou, nějaký ústav, infekční dětské Nikde nebude mít takový luxus péče jako u ní!
No, ale do práce musí, a dítě teda zůstat nemůže. Jasně.
Ještě jednou pohladila malou po vláskách, když přišel ten zvonek, který nikdo dlouho nečekal. Otevřela, a do bytu vtrhla holčina, málem bosá, rozcuchaná, s očima velikostí desetikoruny.
Kde je? Kam jste ji dala? Neměla jste to hned říct!
Kveta ještě nestačila ani procitnout z polospánku.
Nejsi náhodou příliš rychle venku? ironicky povytáhla obočí.
Já jen… víte, kde je? Já už nevěděla, kde ji hledat
Zmatenou dívku odvedla ke spící holčičce. Když ji spatřila, úplně se rozklepala a sedla si vedle postele na koberec a rozbrečela se. Květoslava ji zalila čajem se slivovicí, namačkala do ní kousek čokolády a znovu polila čajem.
Po chvíli se dozvěděla zhruba tohle: dívku pojmenovali Tereza, dítě je Eliška. Tereza byla studentka zdravotnické školy, původně z Kroměříže. Loni přes léto měla liason s klukem jménem Ondřej, vysokoškolák v Brně, který slíbil nebe i duhu, ale pak zmizel do Plzně a vypnul si telefon.
Terezu doma nevzali, a zůstala s Eliškou na koleji a bez peněz, až pod tíhou zoufalství si vzpomněla na Ondřejovy sliby: Moje máma ti pomůže. Hodila si Elišku pod paži, zamířila na uvedenou adresu, sekla s ní do náruče první paní, co otevřela dveře, a utekla.
Brzy ráno si účtenkovala s Ondřejem po webu, dozvěděla se, že o žádné holčičce máma Ondřeje neslyšela. Dostala záchvat paniky, běžela co nejrychleji zpátky. A překvapení! Paneláky v Brně jsou jako přes kopírák trefila úplně jiný vchod. A navíc, Květoslava vypadá fakt skoro jak Ondřejova máma na fotkách!
Víš, co se říká? Největší hloupost je vytvořit mistrovské dílo a pak se tvářit, že se tě netýká. Já na malou celou dobu koukala a říkala si, jaká kráva může takový klenot někde zapomenout? Je fajn, že sis to rozmyslela.
Tereza odmítla dítě zpět šoupat k Ondřejovi.
Blázníš? Tuhle noc už nechci nikdy zažít. Je mi líp tady, než někde na koleji s Eliškou v kufru u šatny.
Květoslava se zamyslela:
Zůstaň. Mám volný pokojík, stejně mi Tomáš pořád říká, že by to tu chtělo trochu života.
Tereza se rozhlédla, oči zaplavené nedůvěrou:
Nemám peníze na pronájem…
Ale prosím tě, vždyť je práce dost. Teď se starej o Elišku a dožeň školu. A klidně se najdi v ledničce.
Za týden byly státnice, Tereza uspěla, pomáhala Květoslavě s nákupy, začala občas ošetřovat i sousedku v přízemí. Maminka už neřešila klouby, protože mladá má čerstvé znalosti a ví, jak na to.
A soused Ondřej? Ten nabídl, že naučí Terezu programovat, a babičce vysvětlil, jak vkládat příspěvky na Facebook. Někdy prostě musíš sebrat cizí dítě do náruče, abys zjistila, že i život v penzionovaném režimu může být ještě pěkně divoký a že páté patro bez výtahu je nakonec malá cena za pořádný příběh.
