Nečekala jsem to od manžela
Alčo, musíme s tím něco dělat povzdechla si Ivana do sluchátka.
Co je zas za problém? zeptala se trochu nervózně mladší sestra.
Zavolání od Ivany ji už předem rozladilo většinou si vyměňovaly jen krátké zprávy na WhatsAppu, ale dnes Ivana trvala na pořádném telefonátu.
Máma už prostě nemůže žít sama.
Kdybys s ní občas mluvila, věděla bys to, utrousila Ivana jemně sarkasticky.
Ale nech už toho! Řekni rovnou, co chceš. Copak zase nevím?
Ivana si povzdechla ještě jednou ta mladší byla vždycky horká hlava a jakákoliv poznámka ji zvedla ze židle jako šampus.
Připomínám, že mamince už je sedmdesát tři. Tlak jí lítá nahoru dolů, pořád je taková malátná.
Sotva si zvládne uvařit a udržet v bytě trochu pořádek, vypočítávala trpělivě. Do obchodu na rohlíky občas taky ani nedojde.
Díky sousedce, paní Novákové, že jí prý občas něco přinese.
Chceš říct, že mamka hladoví? popotáhla Alena.
No ne! Já k ní jednou za dva týdny jezdím, vše potřebné nakoupím. O to nejde, ale sama už se bez pomoci prostě neobejde.
A co když spadne, něco si zlomí? V jejím věku to pak nikdo neunese.
Sestry na chvilku zmlkly.
Marie Novotná byla vždycky trošku cvalda a s léty ještě přibrala.
A jakkoliv měla zdravotní potíže, jídlo milovala a pokaždé jí vadilo, když ji dcery načnou s dietními řečmi.
A ještě hrozně je sama, málem brečí, když odjíždím.
Stěžuje si, že ji všichni opustili pokračovala Ivana. Je to vyčerpávající.
Tak co navrhuješ?
Ivana na chvíli zmlkla, sbírala odvahu. Rok od roku byly tyhle debaty s Alčou těžší.
Navrhuju, abys k mámě šla bydlet.
To si děláš prču? A proč tam nejdeš ty?!
Hádej, máš svatého Jardu, zlatého muže, a nevlastního synka, chlapečka pětadvacet mu je, co?
Alčo, nemusíš to hrotit.
Ale nemusím?! Ty vždycky o všem rozhodneš a ostatní zásadně nehrají roli! Tobě na mně stejně nesejde! skoro ječela Alena.
Ivana došla trpělivost:
A když máma lítala mezi nemocným tátou a váma s Maruškou?! Když jezdila z vesnice s taškami jídla, hlídala Marušku, aby sis mohla užít? Tehdy ti to nevadilo!
Na moment Alena zmlkla. Měla pravdu. Tak to opravdu bylo, když s ní její krátké manželství s Maruščiným tátou zamávalo a tchyně skvělá ženská, fakt je naštěstí nechala v bytě až do Maruščiných osmnáctin.
Jenomže Danuše, ta bývalá tchyně, na vnučku moc netáhla a její syn platil alimenty, až to bylo k smíchu. Takže se Alena musela točit jak křeček v kole, aby uživila sebe i dceru.
Rodiče tehdy pomohli. Dost. Ale nebude jí to snad Ivana vyčítat nadosmrti!
Když Maruška dospěla a šla na střední do krajského města, Alena si řekla, že je čas změnit život, a vydala se do Prahy za prací.
A tak už pár let žila na podnájmu někde na okraji Prahy, dělala, co bylo po čtyřicítce ji nikde s otevřenou náručí nečekali.
Ale nakonec byla spokojená. Do dědiny se jí dvakrát nechtělo, to ne.
Co ty víš o tom, co to je vychovávat dítě sama?! utrousila jedovatě Irče to nejbolavější. Zkus si to!
Teď zmlkla i starší.
Ivana měla život zpočátku celkem podle norem po škole zůstala v krajském městě, nastoupila jako účetní, plánovala výhodný sňatek.
Jenže ženichové byli buď zelený zákal (alkoholik), nebo mazánek, nebo dokonce lovec bohatých žen.
Až ve 39 potkala Jardu byl o 3 roky starší, vdovec s desetiletým synkem Lukášem.
Jarda dělal elektrikáře u města, byl šikovný jak Mistr Propraž, všude pomáhal, opravoval, sekal trávu, když bylo třeba.
Navíc nepil, byl málomluvný (spíš suchar), puntičkář a pořádkumilovný až na půdu.
Ale Ivanka se do něj zamilovala jak pubertňačka. Čtrnáct let manželství (vzali se po roce známosti) pro něj dělala první poslední.
Lukáše si časem získala, málem ho oprašovala od smítka.
Chtěla ještě vlastní dítě, ale nešlo to, takže Jarda s Lukášem byli její kluci.
A což teprve teď to všechno ztratit
Já chtěla mámu vzít k sobě, hlas se jí zlomil, když toto řekla do telefonu, ale ona to rezolutně odmítá.
Cože? A Jarda, tvůj skvělý, nevytýká ani nic, když tam nastěhuješ tchyni do dvě plus jedna? rejpla Alena. Nebo jsi ho radši ani neupozornila? Vědělas, že máma odmítne, co?
Alčo! Přestaň už! Mluvme vážně! Tohle je fakt problém.
Už jsme si řekly dost, zabručela mladší a položila to.
Tak to jsme si fakt pokecaly.
Ivana seděla s mobilem v ruce a mžourala do prázdna. Nejlepší by bylo, kdyby se ta drahá Alča stěhovala k mamince.
Mohla by k ní jezdit, pomoct jí, přispět na jídlo a peníze. I práce na dálku by se tu dala najít aspoň díky bohu za internet, že ve vesnici není problém.
Jenže Alena odmítá, stejně jako to dělala odjakživa! A přikazovat jí nemohla, už ne.
Mluvila jsem s mámou. Říká, že je v pohodě a žádné pomocníky nechce. Přestaň kolem toho dělat cirkus! druhý den přistála v mobilu zpráva od Aleny.
Ivana už neodepsala.
Co by se tu ještě vysvětlovalo? Alča si s mámou sotva jednou za měsíc zavolá, maximálně pošle pár esemesek.
Mamka jí nic neřekne. Radši poslouchá, jaká je Aňa zlatíčko, nechce ji rozesmutnit. A když by ji kritizovala, tak by se urazila a vůbec by jí už nezavolala
Ivana ale každé mamčiny stesky poslouchá minimálně jednou týdně. Pak v noci nespí a přemýšlí, co zas dělat.
Už i Jarda se optal, jestli se něco neděje což se stává jednou za uherák.
Ale co mu bude vykládat, nač ho zatěžovat problémy? Sama nevěděla, jak z toho ven.
Najmout pečovatelku? To by musel vyhrát sportku.
No tak dost! Jarda dal rázně hrnek s čajem na stůl. Už třetí měsíc nejsi ve své kůži. Tak co je? Povídej.
Ivana se nečekaně rozbrečela, ale rychle se vzpamatovala (chlapi slzy neradi) a snažila se shrnout situaci.
A proč jsi mi to neřekla hned, že je s Marií Novotnou zle? Jarda na ni hleděl upřeně.
Nechtěla jsem tě zatěžovat zamumlala a uhla očima.
A má to, neměla mu nic říkat. Proč by ho to vůbec mělo zajímat
Jasný, zvedl se Jarda od stolu. Díky za večeři. Já jdu spát.
Ani na zprávy v televizi nekoukal. Co bude dál?
Ivana v noci koulela očima, spát nemohla, ráno zaspala. Naštěstí byla sobota, Jarda ale měl snídani rád přesně na čas. Paráda, další mínus.
Jenže na kuchyni u stolu už ho čekal a cosi četl v mobilu.
Tak už jsi vzhůru? podíval se na ni. Tvář vážná, hlas ale v klidu.
Jo, Jaroušku! Hned ti něco udělám! chtěla to zachránit.
Sedni si, musíme pokecat.
Ivana si nesměle sedla.
Hele, já nad tím přemýšlel. Tvojí mámě pomoct musíme. Staří lidi by se neměli nechávat na holičkách.
Moje mamka se toho ani nedožila Takže, stěhujeme se k ní.
Zjistil jsem si, že bych mohl dělat u místního farmáře, ty si tam taky najdeš něco. Zkrátka, uděláme to.
Ivana málem spadla z židle.
Jardo Ty si jistý?
Úplně. Vždyť máma těm mým klukům dávala ty nejlepší prázdniny a mně vařila jako pro krále. Ne, paměť mám dobrou. A už dlouho jsem chtěl do vesnice, když to sečtu.
Jestli tvoje máma nebude proti.
Ivana na manžela civěla jako na zjevení. Něco takového od svého Jardy tedy opravdu nečekala. To se jí jen zdá?
A co Lukáš? pípla.
Co Lukáš? usmál se Jarda. Už má práci, statný chlap, byt mu jen přenecháme, bude v sedmém nebi.
Jaroušku! Ivana mu skočila kolem krku a rozbrečela se znovu, úplně zapomněla, že takové scény nesnáší.
Nevykroutil se. Jen ji lehce pohladil po zádech:
No tak, bude to dobrý.
A Ivana tomu opravdu začala věřitOd té chvíle všechno nabralo nečekaný spád.
Ještě ten den Ivana zvedla telefon a zavolala mámě. Hlas se jí třásl, když jí navrhla, že by se k ní s Jardou přestěhovali ne na návštěvu, ale na trvalo. Marie chvíli mlčela, pak se nesměle rozplakala dojetím. Jardo ti to navrhl sám od sebe? zeptala se tiše a Ivana, i když jí slzy kapaly na stůl, poprvé po letech udělala ráznou životní změnu bez pocitu provinilosti.
Stěhování nebylo snadné. Byt plný krabic, rozlučky, napětí. Lukáš docela rád přijal nabídku mít byt jen pro sebe a Ivanu překvapilo, že jí s balením ochotně pomáhal.
Do tří týdnů už Jarda sekal zahradu u mámy vlastně teď u nich, protože Marie vytrvale trvala na tom, aby všechno bylo společné. Alena občas zavolala a poprvé se ptala bez ironie, jestli něco nepotřebují.
Jednou přišla návštěva i s Maruškou a poprvé seděli všichni čtyři u jednoho stolu, pili kávu a smáli se historkám z dětství. I když Alena nakonec jen na půl úst poznamenala Něco takového bych od Jardy nečekala, v očích jí hrálo tiché dojetí.
A Ivana? Ta seděla s horkým hrnkem čaje, pozorovala rodinu, slyšela mámin smích a Jardovy dělnické historky prokládané humorem. Uvědomila si, že život někdy překvapí právě ve chvílích, kdy si myslíte, že už je všechno ztracené.
Některé rodiny udrží pohromadě láska, jiné tichá pracovitost a někdy stačí jeden nečekaně obyčejný muž, který jen na chvíli zapomene být sucharem.
Venku rozkvetly první krokusy a starý dům, kde bývalo ticho a samota, byl teď plný smíchu a života s novým začátkem.
