Ach, to já bych takhle nezvládl. Člověk se úplně rozpadne, když má doma ležáka. S tím se zblázníš! Takové lidi by měli prostě dát do ústavu! A nedívej se na mě tak! Proč dělat drahoty? Zvířata se utrácejí. A nikdo to neřeší. A my se tváříme, že jsme tak strašně humánní. Ještě jsem někde slyšel, že v jedné cizině vynášejí staré lidi na horu a tam je nechají napospas. A to ještě chtěla pokračovat Antonie, ale Libuše ji přerušila:
Tonko, mohla bys mít aspoň trochu studu! Vždyť je to naše máma! Jaká hora? Ty ses už úplně zbláznila!
Hele, v první řadě, máma je hlavně vaše, ne moje. Je to matka mého muže. Přiznej si, je to rozdíl. I kdyby byla moje, taky bych ji odvezla, kdyby se z ní stal ležák. Libuško, pečovat o malé děti to je radost! Jsou rozkošné! Ale když se z dospělého stane troska? Promiň, ale takový smrad a bez šance na lepší zítřky! Jo, a ještě jsem se chtěla zeptat, co s tím maminčiným bytem teď, když jsi si ji vzala k sobě? Je to škoda, že byt stojí ladem. Myslím, že by se měl prodat, než půjdou ceny dolů. Vašík musí studovat, Péťa se chce ženit. Ve skutečnosti to bydlení potřebujeme my. Ty jsi dceru rodila pozdě, kdo ví, kdy ti ještě vyroste? Kdybys jen byla člověk a vzdala se bytu ve prospěch bratra a Antonie nedopověděla.
Libuško! Libuško, kdepak jsi, děvenko? ozvalo se z ložnice.
Jdi, Tonko. Maminka se probudila, Libuše začala postrkovat příbuznou ke dveřím.
Hlava jí třeštila, máma se necítila dobře a Libuše už tři noci pořádně nespala. Přesto jí v hlavě vrtalo: Co když to slyšela? To je nečisté…
Vešla do pokoje. Musela otevřít okno. V tom pokoji se držel těžký, dusivý vzduch. Ale mámě je pořád zima, stále se klepe. Zabalila ji tedy do vlněného šálu. Když Libuše přišla blíž, máma se otočila po zvuku, narovnala se na posteli. Uhladila si vlasy. Libuše se podívala na její ruce. Upracované, veliké, dlaně široké, ale prsty křehké. Žíly se vinuly jako krajky. Něco žmoulala v prstech a bezmocným pohledem upírala oči do prázdna. Není vidoucí. Slyšela, že se na jednom oku může vrátit nějaké procento zraku, ale nevěřila tomu. Udělala, co bylo zvykem převlékla ložní prádlo, mámu nakrmila, máma se stočila do klubíčka a usnula. Libuše pak běžela k doktorovi. Ptát se, poradit. Hlavu měla jako v peřině, toužila utéct od problémů.
Lamentovala dlouho žádné zlepšení, je to těžké. Doktor, vznešený pán s vouskem, rychle vyplňoval papíry, čekárna plná lidí. Zvedl k Libuši unavené oči.
Asi vás zmáhá práce, ne? Máte toho dost?
Dost no, doktorů je málo. Kdybych měl lék, nalil bych ho všem a bylo by po nemocných i po frontách, pousmál se lehce.
Jaký lék? Dá se pořídit?
Mládí. Teď jste posmutněla Chápete, jste unavená, stěžujete si, všechno znám. Ale vaše máma si stěžovala? Když jste byla malá, když jste stonala, vstávala k vám v noci?
Libuše vzdychla. Paměť jí najednou naservírovala dávné obrazy. Bylo jí osm, měla chřipku. Maminka ji nosila v náručí, i když bylo těžké, vařila čaj s citronem, přinesla někde brusinky. Byla skoro půlnoc, když si holka vzpomněla, že by si dala kompot. Maminka zmizela do tmy, vrátila se s miskou plnou bobulí, kdo ví, kde je natrhala? Nad ránem teplota klesla, Libuše usnula a máma šla do práce. Celý život měla dvě, tři zaměstnání. Pro dceru vždy to nejlepší.
Vzpomněla si také na zimu, kdy stály před obchodem a ve výloze bylo stříbrné šaty, maminka na ně hleděla tak toužebně. Pak pohladila Libuši po tváři a šly zase dál koupit bundičku a botky pro ni samotnou nic. Když byl v prodeji maličký bílo-růžový dort, byl v té bídě jako z pohádky. Libuše ho snědla téměř celý sama, pro mámu zbylo pár lžiček krému. Vina ji pálila, ale máma ji přivinula, že to je v pořádku, všechno bude zase dobré, ještě bude dortů!
Děti vyrostou a zapomenou, kolik zdraví a sil do nich rodiče vložili. Byla jste někdy bezmocná? A teď je vaše máma bezmocná. Co s ní chcete dělat? Chápu, že jste unavená, ale zamyslete se, milá paní. Kdyby máma nebyla… měla byste čas, vyspala byste se. Byla byste šťastná? promluvil přísně doktor.
Ne, to já… prostě… Děkujeme za radu, přijdu zase! vyhrkla Libuše a vyběhla z ordinace.
Tváře jí hořely. Co to dělá? Jak to, že by máma nebyla? Ne, to nejde. Vždyť Bez ní by nemohla být. Je ji přes čtyřicet a má dceru, ale máma je všechno. Kolikrát plakala s hlavou zabořenou do jejích kolen. Když bylo ouvej, držela se, ale vždy s myšlenkou vydržím, půjdu domů k mámě, ta mě utěší, pohladí Ozval se telefon. Jáchym, bratr.
Co chceš? Tonka už byla. Byt chcete? Vezměte si ho! Už mě štvete, skrblíci. Máma tě má přece ráda! Pořád se ptá po Jáchymkovi. A ty? Když jsi ležel tři měsíce, kdo tě obskakoval? Kdo se o nás staral? Máma! Všechno zařídila sama! Libuše praštila telefonem.
Brozdala v loužích, slzy jí tekly po tvářích. Došla ke krámku. Zastavila se u výkladní skříně. A zase stály tam šaty, skoro stejné, stříbřitě lesklé. Libuše se hrnula k manekýně.
Je poslední, jen v této velikosti… Vám nebude, budete potřebovat větší, špitla prodavačka.
Já vím! Sundejte, zabalte. Není pro mě. Pro maminku. Ta je štíhlounká. Já bych se do nich nevešla, otírala si nos Libuše.
Prodavačka jen valila oči. Šaty Tak slavnostní. A co na tom. Doma Libuše převlékne maminku do nového. Cestou ještě koupila dort, stejný jako ten z dětství růžovo-bílý. Máma ho neuvidí, nevadí. Bude jí aspoň vyprávět, jak krásný je.
Doma brala schody po třech. V bytě slyší, že její dcera zpívá. Vejde do pokoje. Terezka sedí u babičky, hladí ji po hlavě a zpívá písničku. A babička se usmívá.
Libuško, jsi tu. Jdi si, děvče, odpočinout. Úplně jsem tě umořila, máma vztáhla ruku a očima hledala, kde je Libuše.
V hrdle měla knedlík, sotva dýchala. Každému je přáno zkoušku, ale ne všichni ji zvládnou. A Libuše už málem couvla.
Maminko! padla jí do dlaní.
To je to ono Když žijí rodiče, jsme děti. Jakmile odejdou, jsme sirotci, a je jedno, kolik nám je deset nebo šedesát. Každý potřebuje mámu.
Maminko, koupila jsem ti šatičky! Jako byly tehdy ve výloze. Stříbřité. A dort. Teď se převlečeme a budeme pít čaj. Uvidíš, jak ti to bude slušet! Libuše začala rozplétat maminčiny vlasy.
Máma je žmoulala v ruce, nesměle se usmívala. Oblekly ji, Libuše jí učesala vlasy, Terezka donesla parfém, namalovala babičce rty. A postavila vodu na čaj.
Vzpomínaly, pili čaj. Libuše obdivovala, jaký má máma klidný, krásný výraz. Takové tváře už se skoro nevidí. Pomalu mizí s generací Utrpení, bolest ale nikdy si nestěžovala. Vtom někdo zaklepal. Otevřely a na prahu stál Jáchym s kyticí a ananasem.
Proč jsi přinesl zrovna ananas? vyprskla Libuše.
Máma ho jednou chtěla ochutnat, ale nebyly na něj peníze. Tak teď chceš, nosil bych ho klidně každý den? Promiň, Libuše. A s Tónou si hlavu nelámej. Stejně je protivná! Nech mámu klidně žít v pokoji i dál. Nic nepotřebuju. Až jí bude líp, klidně si ji vemu k sobě. Budeme chodit na koláče jako dřív! povídá Jáchym.
Obdivoval máminy šaty. A máma se smála, až se začervenala. Skoro jako by byla zdravá.
Od té doby měl Libušin den jiný směr. Představila si totiž, a úplně syrově jaké by to bylo, kdyby o mámu přišla. Od toho dne bojovala o každý její den.
Měla jsem děs z toho, že přijdu domů a máma už tu nebude. Je teď jako dítě koupala jsem ji, česala ji, a šeptala: “Jen žij! V jakémkoliv stavu, hlavně tu buď.” říkala jsem všem.
Libuše vyhnala z bytu splín i beznaděj. Snažila se víc smát, vyprávěla mámě veselé historky, slibovala, že brzy bude zase chodit. Každý den obracela v malý svátek jednou s Terezkou nafoukaly balónky, jindy zpívaly karaoke, protože máma zbožňuje písničky! A má moc krásný hlas, zpívaly spolu.
Jednou máma povídá:
Máš na sobě něco žlutého, že?
Libuše pustila hadr na zem měla žluté šaty s drobnými kvítky.
Ty vidíš?! Panebože, to je štěstí! Maminko! objímala ji.
Pomalu, nejprve podél zdi, máma začala znovu chodit. Pro Libuši nebylo větší radosti. Samozřejmě ji nenechala odejít zpět do jejího bytu zůstaly spolu. Vždyť kdo ví, co by se mohlo stát.
Budeme bydlet tři holky! Já, ty a Terezka. Máme toho tolik co stihnout! Slibovala jsi, že mě naučíš péct, formy na chleba nám stále leží v šuplíku. Mě se koláče vždycky připálí. Všechno zvládnu, jen pečení nějak nejde. Jáchym slíbil, že přijde taky, líbala mámu Libuše.
Bratr dorazil. Byl to dobrák, téměř dvoumetrový chlap jak hora. Máma mu říkávala můj medvěd. Odnesl mámu v náručí na dvorek, posadil na lavičku a sám si sedl vedle. Libuše nemohla odtrhnout oči, jak hezky a pečlivě její maminka vypadala. V novém kabátku, krásně učesaná, úplná panenka.
Teprve tehdy přišel klid. Jeden krůček za druhým. Všechno jde napravit, stačí hlavně žít. Jen ať slyším tvůj hlas, maminko. Každý den. Protože v tobě je síla života. Bez vody uschne květ. Bez slunce zvadne. A v matkách jsou i voda, i slunce, i světlo.
Co si přát? Ať srdce matek bijí co nejdéle. Ať mají od svých dětí víc péče a malých překvapení. Kytku v deštivý den, šaty, které už třeba neoblečou, ale stejně potěší. A trochu parfému.
A hlavně ta nejdůležitější slova, která je třeba říkat za života:
Mami, mám tě rád. Buď tady vždycky, maminko. Jsi to nejlepší v mém životě.
Zapsal: Václav Novotný
A tehdy si Libuše uvědomila, že žádná únava, žádné pochyby a žádné majetky nenahradí vteřiny štěstí, kdy mohla jen sedět po boku své mámy. Babička usnula na lavičce, slunce se sklánělo k západu, Terezka zpívala a Jáchym házel kamínky do trávy. Na chvíli všechny starosti ustoupily tichému, hřejivému míru, který zaplnil dvorek. Libuše se rozhlédla její svět byl tady, s lidmi, kteří jí byli nejdůležitější. Přisedla k mámě a chytla ji za ruku, drobnou a zhublou, ale stále schopnou pohladit.
Co kdyby byl každý den jen o obyčejné lásce? pomyslela si. Neodpovídala si slovy odpovědí byla mámin úsměv, který v té chvíli připomínal všechno, co kdy stálo za to vydržet.
A když se vzduchem rozvoněly první koláče, upražené do voňava, byla to sice malá oslava, ale pro ně největší svátek na světě. Protože domov není místo, ale láska, kterou nikdy nesmíme přestat dávat. A jak jich bylo pohromadě víc, bylo najednou lehčí být vděční. Za každý den, který spolu ještě mají.
