Copak jsem tady sama? odpovídala jsem občas se smíchem. Kdepak, mám přece velkou rodinu!
Lidé z našeho vesnického kroužku se na mě usmívali a pokyvovali hlavami, ale za mými zády si významně klepali na čelo, že prý jsem praštěná. Rodina? Kdeže, ani manžela, ani děti, prostě sama jako kůl v plotě.
Jenže já tím slovem nemyslela žádné příbuzné lidí. Moje rodina jsou zvířata. A nikdy jsem moc nedbala na to, co si o mně ostatní myslí. Když mít zvířata, tak pro užitek, tvrdili krávu, slepice, jednoho psa na hlídání, kočku kvůli myším. Ale já měla pět koček a čtyři psy. A všichni bydleli se mnou uvnitř, žádné dvorky.
Ostatní na mě koukali jako na blázna, všude se špitalo, že s tou nemá smysl mluvit, akorát se tomu vysměje a přesně tak to bylo.
Jen je nechte, města už si užili dost. Doma je nám spolu nejlíp, říkala jsem vždycky.
Pět let zpátky jsem jediné odpoledne přišla o manžela i syna. Jeli z ryb na zpáteční cestě, když do nich na dálnici vrazil kamion.
Doma už jsem dál být nemohla všechno připomínalo rodinu. Panelák, sklepy, obchody, i tváře sousedů. Po půl roce jsem prodala byt, vzala kočku Barču a přestěhovala se na okraj malé vesnice, koupila starý dům. V létě jsem okopávala zahrádku, v zimě začala pracovat jako kuchařka v menze v okresním městě.
Zvířata se ke mně dostávala různě někdo loudil jídlo na nádraží, jiný přicházel za mnou do jídelny.
A tak se zrodila moje zvláštní rodina plná spřízněných duší, které zažily své bolesti a samotu. Mé teplo a láska léčily jejich rány a ony mě zase uzdravovaly svým věrným pohledem.
Dávaly jsme si navzájem, co nám bylo třeba, i jídlo se vždy nějak našlo, i když někdy bylo těžko. Sama sobě jsem už mockrát slíbila, že dalšího už nepřivedu.
Byl březen, první jarní dny, ale znovu přišla vichřice, sníh bičoval chodníky, lidé se schovávali do šálů a kapucí, a já spěchala na autobus v sedm večer, poslední, co jel k nám do vsi. Těšila jsem se na dva volné dny. Dokoupila jsem jídlo pro sebe a tu svou rodinu, nesla těžké tašky, ruce mě bolely.
Abych dostála svému slibu, dala jsem si pozor, abych na nikoho dalšího na ulici ani nekoukala. Doma na mě čekali ti moji, na to jsem myslela a zahřívalo mě to víc než čaj.
Ale srdce si člověk neporučí. Ještě kousek před autobusem jsem koutkem oka zahlédla něco u lavičky. A pak jsem se otočila pod lavičkou ležel pes, jeho pohled mrtvolný, tělo už napůl zasněžené. Lidé procházeli kolem, nikoho nezajímal.
Zastavilo se mi srdce. Zapomněla jsem na autobus, na své sliby, rozběhla jsem se k lavičce, zahodila tašky a natáhla ruku. Pes mrkl očima.
Díky Bohu, žiješ! vydechla jsem. No tak, pojď, holka, vstávej a pojď se mnou domů…
Psí tělo už téměř nevzdorovalo. Když jsem ji vyndala, byla jako hadrová panenka, snad už neměla pro co žít.
Nevím dodnes, jak jsem se s tím stvořením a dvaceti kily nákupu dostala na nádraží. Ve vyhřáté čekárně jsem zalehla do kouta, držela ten vychrtlý uzlík v náručí a opatrně mně zahřívala paciny.
No tak, holka, musíš se vzpamatovat, ještě máme kus domů. Budeš u nás už pátou, aby to bylo do páru, šeptala jsem jí.
Nabídla jsem jí karbanátek. Nechtěla, ale když chvilku ležela a zahřála se mi v klíně, rozmyslela si to. Najednou v ní zase přeběhl život, nosík začenichal a maso zmizelo.
Za hodinu jsme s fenkou stopovaly u silnice. Autobus dávno pryč. Provizorní obojek byl z mého pásku a ona kterou jsem pojmenovala Mila se na mě lepila jak klíště.
O deset minut později jsme naskočily do auta jednoho mladého řidiče.
Děkuju vám moc, klidně ji vezmu na klín, nic nezašpiní! spustila jsem.
Nevadí, ať si klidně sedne vedle vás, aspoň jí bude teplo, odpověděl a rozjel topení.
Mila mlčky tiskla ke mně, třásla se zimou, ale byla ráda za blízkost. Objímala jsem ji a koukala, jak venku sníh sviští ve světlech.
Řidič na mě po očku koukal bylo mu jasné, jak jsem k ní přišla. Viděl únavu v mé tváři, ale i klid a kousek štěstí.
Pomohl mi donést tašky i přes sníh k domu. Vrátka už dlouho potřebovala opravit, tak jsme ji spolu museli pořádně rozrazit; až jim zaskřípaly panty a spadla bokem.
To nic, stejně jsem to měla spravit už dávno, povzdechla jsem si.
Z domu se ozval jásot, štěkání, mňoukání, celá moje rodina se hnala ke dveřím.
Co je, už jste se o mě báli? Tak jsem zpátky! A seznamte se, máme nového člena.
Mila se krčila za nohama, psi vesele očuchávali tašky a vrtěli ocásky.
No, nepostojíme tu, pojďte dovnitř. Jestli se nebojíte takové naší velké čeledi. Dáte si čaj? nabízela jsem, když nám pomohl tašky postavit do předsíně.
Ne, děkuji, už je pozdě, pojedu. Ale vy nakrmte rodinu, celou cestu po vás toužili, řekl, rozloučil se a odešel.
Druhý den kolem poledne se ve dvoře ozvalo ťukání. Natáhla jsem na sebe bundu, vykoukla ven a tam ten samý řidič, jak montuje nové panty na branku, rozložené nářadí okolo. Usmál se na mě:
Dobrý den! Včera jsem vám tu zničil branku, tak jsem přijel spravit. Já jsem Vladimír. A vy?
Jana, odpověděla jsem.
Moje stádo zvedlo čumáky a šlo ho očichat. Vladimír si přisedl ke kočkám i psům, pohladil je.
Jano, nebuďte na zimě, běžte zatím domů. Já to dodělám, pak si na ten čaj rád sednu. A v autě mám i dort a nějaké pamlsky pro vaši velkou rodinu.
Takový je tedy život u mě ve vsi s rodinou plnou lásky a srsti. Věřím, že skutečnou rodinu tvoří hlavně srdce, a i když ji okolí nechápe, jsem šťastná, že ji mám.
