Měla jsem obrovské štěstí, protože jsem vždycky byla ctižádostivá a měla jasné cíle. Už do svých pětadvaceti let se mi podařilo našetřit si na vlastní byt v Praze.
Nedostala jsem žádnou podporu od rodičů ani od žádné rodiny, všechno jsem zvládla sama. A když jsem potkala muže, do kterého jsem se zamilovala, byla jsem natolik otevřená, že jsem mu řekla, že mám svůj vlastní byt.
Zároveň jsem ho ale upozornila, že rozhodně nemám v plánu bydlet u něj, takže nám bude muset pronajmout nějaký byt, a já si ten svůj pronajmu, abych si mohla dát peníze bokem na auto.
S tím souhlasil, tvrdil, že si brzy našetří na pronájem, a že budeme bydlet společně. Po půl roce ke mně přišel s kufrem v ruce. Řekl mi, že přišel o práci a nemá žádné peníze.
Poprosil mě, jestli u mě může nějakou dobu bydlet. Ještě štěstí, že má rodiče. Ne, k sobě jsem ho nevzala. Myslím, že to byla jen výmluva, chtěl se na mě přiživit a nic víc. Konec jsme spolu udělali já sama.
