Hele, poslouchej, musím ti povyprávět jeden příběh o Jitce. Je jí 37, ještě nikdy nebyla vdaná a nějak pořád hledá svůj smysl života. Vystudovala účtařinu, ale nikdy se v tom úplně nenašla. Teď maká v kavárně jako číšnice není to žádná velká sláva, spíš otázka přežití.
Bylo hrozný ráno, Jitka sotva vylezla z postele. Opravdu se musela přemlouvat, aby se vyhrabala a šla do práce na směnu. Zas ji čekala terasa, a když je její směna, musí být v centru Brna už v šest ráno, protože už od sedmi chodí první štamgasti. No, a ona bydlí až v Líšni, takže aby nepřišla pozdě, vstává ve čtyři protože víš jak, spojení MHD stojí za prd, spoje občas nejedou, někdy je to prostě zákon schválnosti.
Jako každý den, začala stírat stoly, protože přes noc vždycky napadá prach a hosti si zaslouží sedět k čistému stolu. Broukala si pro sebe nějakou písničku, ani už nevím jakou.
A najednou slyší dětský hlásek za zády Maminka mi taky zpívá, víš? Taková malá holka, mohla mít tak pět, šest let, stála tam sama. Jitka se překvapeně koukla kolem, jestli tam není s někým dalším.
Co tu děláš sama takhle brzo? zeptala se jí Jitka. Holčička odpověděla, že je venku pro sebe a brášku shánět něco k snědku. Teto, dala bys mi kousek chleba? povídá tiše, úplně bylo vidět, že má hlad. To víš že jo, pojď se posadit, podívám se, jestli něco v kuchyni najdu. A kde máš brášku?
Je doma. Tady za rohem. S babičkou, říká holka.
Jitka se neptala, kde je máma a táta poznala, že bude lepší nechat holku povídat. Holčička mezitím pokračovala: Naši jsou už dlouho mrtví. Babička je moc stará a někdy na nás úplně zapomíná, ani si nevzpomene, kdo jsme.
To Jitku úplně zarazilo nevěděla, co říct. Jen se nějak snažila vzpamatovat.
Nechci otravovat, jen bych ráda trošku chleba, dojdu domů za bráchou a babičkou, šeptla holčička. Jitka jí řekla, aby počkala, že půjde s ní. Neodcházej, vydrž tu na mě.
Poprosila kolegu, jestli ji na chvilku nezastoupí, a vzala holku domů. Děvčátko vytáhlo klíč a odemklo. Uvnitř byl malý chlapeček, asi rok a půl starý, hrál si na podlaze a hned se rozesmál. Babička ležela na posteli a vypadala hrozně nevnímala okolí, asi už byla hodně nemocná.
To snad není možné vyhrkla Jitka. Zavolala sanitku. Doktoři přijeli, babičku odvezli podle jejich pohledů bylo jasné, že už moc času nezbývá. Jitka vzala holku i chlapce k sobě domů.
Tam už na ni čekal její třináctiletý syn Marek. Jak mu Jitka vysvětlila, co se stalo, úplně ji podržel. Nikdy mezi sebou neměli hádky, vždycky byli sehraná dvojka. Teď jí slíbil, že malé pohlídá, když ona půjde do práce. Vždycky byl rozumný, pomáhal, jak mohl.
O deset dní později babička zemřela. Bylo jasné, že děti nejspíš půjdou do děcáku. Ale Jitce se při té představě svíralo srdce už si na ně zvykla, byly to milé děti, poslušné, vlastně už patřily do jejich domácnosti. Nedokázala si představit, že by je teď přenechala cizím lidem. Rozhodla se, že si je vezme k sobě jako pěstounka a zařídí vše papírově.
Musela opustit kavárnu, protože to už časově nedávala. Ale kamarádka ji už dávno uháněla, ať se vrátí k účtování, že pro ni má místo. Pomohla jí i s vyřizováním papírů. Takže za pár týdnů už měla Jitka obě děti v péči natrvalo.
Kamarádka pak vtipkovala: Aha, tak proto jsi šla dělat číšnici! To byl plán, viď? No jasně, dlouhodobý projekt, který teprve teď začal dávat smysl, smála se Jitka.
Kdo by si pomyslel, že se jí život tak otočí vzhůru nohama? Že z ní bude máma tří dětí a bude muset změnit práci? Jitka nikdy nebyla zvyklá být ta, co něco vede, ale tuhle výzvu života nakonec zvládla. A myslím, že právě v tom našla svůj smysl.
